1.díl | Sulfia More

Tak, jsem si řekla, že bych mohla přidat první díl své povídky Sulfia More. Ještě s blogem moc neumím, takže bude chvilku trvat než to všechno pochopím a vychytám všechny nedostatky. Ale snad to se mnou vydržíte :D

---

Bradavice, škola čar a kouzel, škola, kde tento rok probíhal turnaj tří kouzelníků.. ehm.. no .. v tomhle případě, spíš čtyř kouzelníků. Před pár minutami byla ukončena poslední disciplína soutěže a vyhlášen vítěz. Ale není tu slyšet nadšení, není tu slyšet nic, až na pláč a vyděšené výkřiky. Proč??

Protože jeden ze soutěžících byl zabit, protože Vy-víte-kdo povstal. Ale je to opravdu to jediné, co je slyšet?

Ne, když se pořádně zaposloucháme, uslyšíme ještě jedny hlasy, ozývající se ze zdí Bradavického hradu. V kabinetě profesora obrany proti černé magii se ozývají dva hlasy, jeden vyděšený událostmi a druhý rozzuřený a pomstychtivý.

....................

"Představ si, jak mě odmění, když mu povím, že jsem jednou pro vždy umlčel velkého Harryho Pottera. AVADA KEDAVRA!"

V tu chvíli Harrymu proběhl celý život před očima...

Vražda rodičů, týrání Dursleyovými, dopisy, Hagrid, Ron a Hermiona, Bradavice, troll, zrcadlo z Erisedu, kámen mudrců, Dobby, Lockhart, hadí jazyk, fénix, tajemná komnata, nebelvírův meč, deník, Fawkesovi slzy, nafouknutí tety Marge, Záchraný autobus, Děravý kotel, mozkomoři, Remus Lupin, Klofan, patron, Sirius, obraceč času, Azkaban, pohár a lístek s jeho jménem, draci, jezero, labyrint, hřbitov, smrt Cedrika, znovuzrození Voldemorta, smrtijedi, rodiče...

...tohle všechno uviděl behěm pár vteřin.

"Přece tu nemůžu, jen tak umřít," znělo mu v hlavě, ale blížící se zelený paprsek mu to potvrzoval.

A tak Harry jen zavřel oči a vzpomínal na své přátele, na svou velkou rodinu ... Hermiona, Ron, Cho, Brumbál, Sirius, Remus, Hagrid, Weasleovi, profesorka McGonagalová, na všechny a na všechno, co spolu prožili...vidíc své přátele, s lehkým úsměvem na rtech čekal, kdy do něj kletba narazí a … nic.

Ozvalo se jenom "Moodyho" zalapání po dechu.

Pomalu otevíral oči očekávajíc to nejhorší, ale hned v tu chvíli je rychle otevřel, a až po chvíli si uvědomil, na co se dívá. Na bílý pulsující štít, na krajích nazelenalý a uprostřed rozvlněný.

"Jako p o nárazu kletby," prolétlo mu hlavou a v tu chvíli se výraz v jeho tváři změnil na překvapený, možná až trochu vyděšený.

"Ten štít zastavil kletbu smrti...ale to přeci není možné...a kdo ho vyčaroval? Musí to být hodně mocný kouzelník.. možná mocnější než Brumbál.. ne, to je hloupost..."

Harry se začal rozhlížet, hledal svého zachránce, aby mu poděkoval, ale nikoho neviděl.

"Třeba je zastřený kouzlem," napadlo Harryho, "no určitě tady někde stojí, štít tu pořád je..".

Zrovna v tu chvíli se Moody probral. "Jak.. jak si to .. udě..udělal?"

"Já? Já jsem nic neuděla!" proběhlo Harrymu hlavou, ale nahlas řekl jenom, "Cože?"

"No, jak si udělal ten štít? Stál si tu, pak si zavřel oči a začal se soustředit a kolem tebe se objevilo bílý světlo a když byla kletba kousek před tebou, tak se tu objevil ten štít a pohltil tu kletbu!" kříčel Moody rozhozeně, "No, Pottere jak si to udělal?? A neverbálně, bez hůlky?? Zruš už ten štít!!" Moody zvedl hůlku a zamířil s ní na Harryho

Harry se zmohl jen na zakroucení hlavou.

"Ne?" ozval se Moody, "No, ty změníš názor. BOMBARDA!"

Ale to co stalo Moody zaručeně nečekal. Kletba vrazila do štítu, ale nevpila se jako předtím, ale odrazila se od štítu zpátky na Moodyho. V tu chvíli Harry zalitoval, že tu nemá foťák, aby mohl vyfotit Mooodyho výraz a dál se znatelným nadšením pozoroval, jak do Moodyho narazila kletba a jak prolétává místností, naráží do dubových dveří a v bezvědomí po nich sjíždí dolů. Chtěl se rozejít k Moodymu, ale ten štít mu jaksi stál v cestě.

"A teď co, to tady budu stát, než někdo přijde? Nebo mám jako počkat než se Moody probudí a pak ho slušně poprosit o pomoc a doufat, že se mě nepokusí znova zabít? Hmm, to sotva...ňák se toho štítu musí dát zbavit... " běželo hlavou Harrymu.

Jenže přesně v tu chvíli začal štít problikávat, až zmizel úplně. Harry se zvedl a opatrně přistoupil k místu, kde se předtím vznášel štít a opatrně natáhnul ruku, aby si ověřil, že štít zmizel. Ve chvíli, kdy mu ruka projela místem, kde předtím byl štít, začalo sebou jedno jeho obočí cukat vzteky

"Proboha...kdo ten štít vymejšlel? No nic, kam mi Moody dal tu hůlku? Na stůl? Do kabátu!!"

S tímto zjištěním se rychle rozeběhl k Moodymu a začal prohledávat jeho kapsy, po chvíli jí našel a začal se ujišťovat, že jí nic není. Přesně v ten moment se rozrazily dveře a v nich stál Brumbál, Snape a … .

"Moody? Jak...? Kdo...?" dostal ze sebe překvapený Harry.

"Ustup Harry," a Harrymu nezbývalo nic jiného než ustoupit.

"Enervate," řekl Brumbál s hůlkou ukazující na zrovna se probírajícího Moodyho ležícího na zemi, "Severusi, veritasérum," s těmi slovy k Moodymu přistoupil Snape a nalil mu do krku pár kapiček lektvaru pravdy.

"Jsi Alastor Moody?" zeptal se Brumbál

"Ne."

"Tak kdo jsi?"

"Věrný smrtijed, který má za úkol zabít Harryho Pottera," snažil se vyhnout odpovědi.

"Tvoje jméno"

"Bartemius Skrk mladší "

"Ale...jak?" otočil se na Brumbála Harry.

"Mnoholičný lektvar. Ten myslím znáš."

Harry se mu podíval do očí a jako vždy tam viděl ty pobavené jiskřičky, kdežto Snape vypadal spíš naštvaně než pobaveně.

Ale víc už Harry nevnímal.

Labyrint, smrt Cedrika, Moody, štít, bylo toho na něj dneska moc, jediné co ještě vnímal, byla jeho pomalu se zavírající víčka a tmu, která ho obklopovala. Neslyšel, právě příchozí Hermionu, strachy vykřiknout jeho jméno a ani neviděl paprsek kouzla, které ho zachránilo před tvrdým pádem na zem.