Pisálkovo doupě

Harry seděl ve svém hotelovém pokoji a zíral do zdi. Zase někoho zabil a nebyl si jistý, jak by se měl ohledně toho cítit. "Necítím se provinile," zamumlal si pro sebe Harry. "Umřel by tam buď on nebo já a já bych ještě nerad umíral. Necítím se kvůli tomu vinně, ale stejně tu už nechci zůstávat ani o chvíli déle, než budu muset."

"Děkuju za jídlo, Profesore," řekl Harry, načež se rozešel k taxíkům. Před nastoupením se ještě otočil a zamával jim. "A hodně štěstí s Vašimi vynálezy." "Ještě jednou děkuju za Vaši pomoc, pane Blacku," usmál se Profesor, "a nezapomeňte se s námi sejít v Německu." "Nezapomenu," přikývl Harry a vstoupil do prvního taxíku. "Nashledanou." "Nashledanou." Pomocnice na taxík mávala, dokud nezajel za roh a nezmizel z dohledu. "Myslíte, že ho ještě někdy uvidíme, Profesore?"