Pisálkovo doupě

Návrat přeživších z útoku na pana Blacka se setkal se šokovaným tichem od ostatních členů jejich sekty. Přítomní smrtihňupové se sklonili nad dvěma dožívajícími členy úderného týmu a v ten moment jeden z nich dlouze vydechl a skonal. Další nahlas zasípal: "To… léčka. Všichni jsou mrtví." Potom sebou mužovo tělo ještě naposledy škublo, načež odešel za svými kolegy na druhý břeh. Přítomní smrtijedi se na sebe šokovaně podívali. "Co budeme dělat?" zeptal se jeden z nováčků.

Harry listoval sbírkou básní, když v tom uslyšel zaklepání na dveře. "Dále." "Seržant-major Bly, Královští inženýři," představil se jeden z mužů. "Hlavní lodní poddůstojník Hooke," řekl ten druhý. "Nejsem si jistý, jestli jsem ten správný druh inženýra, ale mohl bych být užitečný." "Jaký druh inženýra jste?" zeptal se hned Harry. "Zachraňoval jsem lodi před rozpadnutím," vysvětloval Hooke. "Udržím v běhu většinu motorů a dokážu vyrobit nebo opravit jakoukoliv součástku, kterou by mohli potřebovat."

"Už jen kousek," povzbuzoval ho instruktor. "Už jsou přímo před námi vidět kasárny." Všechny Nevillovi svaly se začaly uvolňovat, bušení v hlavě ustávalo, pálení v očích zmizelo a mladík ucítil nával energie… dost na to, aby ho protáhla posledním úsekem. "Kam to jdeme?" zeptal se Neville, když prošli kolem místa, kde by správně měli končit. "Velitel si myslel, že by bylo nejlepší na konec pochodu přidat ještě pár kliků," vysvětloval instruktor. "Říkal, že bychom měli zvládat nejen to, co je požadované, ale ještě mnohem víc."

"Nashledanou, Profesore, Pomocnice," usmál se Harry. "Děkuju za povzbuzení, já jsem… já jsem opravdu potřeboval vaši podporu." "To nestojí za řeč, příteli," usmál se Profesor. "Jenom nás dál zásobujte nápady, co bychom měli vyrábět." "To budu," přikývl Harry a otočil se k odchodu. Harry prošel několik bloků, než se zastavil a přivolal si taxíka. Občas zapomínal, že se nemusí strachovat o peníze jako normální lidé. Přece jen to není tak, že by je za rok nebo dva potřeboval.

"Jak to šlo?" vrhla se na Harryho Hermiona, jakmile vešel do své kanceláře. "Zachránili jsme jednu rukojmí, nemáme žádné zajatce a nepřišli jsme o jediného muže," odpověděl Harry. "Stoprocentní úspěch." "Rukojmí?" "Chytili si jednu mudlu, aby se měli jak pobavit," vysvětloval Harry. "Doktorka říkala, že to přežije ale že už nikdy… bude jako Nevillovi rodiče."

Taxík, který si zastavil, vysadil seržanta Mundyho před budovou Plukového Sdružení a chvíli mladému poddůstojníkovi trvalo, než si přivyknul na berle, které mu dali spolu s jeho novýma nohama. Měl by být na rehabilitaci a učit se, jak používat ty kovové nohy, co mu dali. Učit se, jak být neužitečným členem civilistů. Učit se nic nijak důležitého, jak se rozhodl. Utéct z nemocnice byla brnkačka pro muže, který byl vytrénovaný, aby utekl z nepřátelských zemí. Nezvyklé umělé nohy byly jen malou překážkou v jinak jednoduché operaci.

"No?" zeptala se Pomocnice s ustaraným výrazem. "Jak mu je?" "Hned jak dopil druhou láhev, tak usnul." Profesor si sedl vedle své pomocnice. "Bojím se o něj." "Já taky," přikývla Pomocnice. "Co to způsobilo?" "Viděl dnes celkem dost ošklivých věcí," potřásl Profesor hlavou. "Hodně ošklivých věcí." "Co?" "To ti nemůžu říct, Pomocnice," řekl Profesor se smutným výrazem. "Nemůžu to zopakovat." "Chápu," přikývla Pomocnice. "Po první láhvi se rozpovídal," odmlčel se Profesor. "Řekl mi pár celkem překvapivých věcí."