Hra 2/3

Tak jsem se nějak rozepsala a dopsala jsem už i druhou část :D

Vím, je to divný, co?

No, třetí část by mohla přibýt nějak během víkendu.

Komentáře jsou vítány :D

---

Policejní oddělení loupeží, New York, USA

18. června, 8:25

"JAK TO MYSLÍTE, ŽE ZASE NĚCO UKRADLA?" nese se celým oddělením můj hlas.

Je mi jedno, že ti chudáci přede mnou za nic nemůžou a pravděpodobně je někdo poslal přesně proto, abych si na nich vylila vztek.

Ta zlodějka, Samantha, už mi pěkně leze na nervy. Už přes měsíc po ní pátráme v Evropě a ona se teď objeví, ukradne si něco v Americe a ještě jako výsměch, tam nechá svůj podpis.

Ale ona jednou udělá chybu a pak ji chytíme. Jedině tohle mi vždycky trochu zlepší náladu.

"Pardon, neměla jsem na vás křičet." povzdechnu si a omluvně se usměju na ty dva chudáky, kteří jenom vystrašeně přikývnou.

"Šéf říkal, ža až se uklidníte, máte jít za ním." odváží se promluvit jeden z nich.

Přikývnu a oba to vezmou jako pokyn k odchodu a odejdou.

Povzdechnu si a sednu si do křesla. Tohle bude zase dlouhý den. Naposledy se pořádně nadechnu a když vím jistě, že vztek zmizel, vstanu a zamířím do kanceláře mého nadřízeného.

Za chvíli už klepu na dveře s cedulkou:

Ředitel oddělení

Henry Brown

"Dále" ozve se z kanceláře a já vstoupím. Je jednoduše zařízená, je tu jen to, co majitel nutně potřebuje. Pohled mi padne na muže sedícího za velikým stolem.

"Pane"

"Sorenová, konečně. Předpokládám, že už víte, co se stalo." řekne a po mém přikývnutí pokračuje.

"Budeme vás potřebovat na místě činu. Lidé, co jsem tam poslal, si s tím nevědí rady. Pomůžete jim."

"Ano, pane. Kam pojedeme?" zeptám se, tohle mi nikdo neřekl.

"Pobřeží Pensylvánie, vila pana Raymonda. Je to odsud asi hodina cesty." přečte ze spisu ležícího na jeho stole.

"Během cesty vám všechno vysvětlím" řekne, vstane a rovnou zamíří pryč z kanceláře. Mně nezbývá nic jiného než jít za ním.

Pobřežní vila pana Raymonda, Pensylvánie, USA

9:50

"Slečno Sorenová, majitel téhle vily Robert Raymond." představí mi šéf oloupeného člověka.

Je to asi 40 letý muž v dokonale padnoucím obleku. Hnědé vlasy má sčesané dozadu a jeho ledově modré oči si mě detailně prohlížejí.

"Těší mě, pane Raymonde. Jsem Jane Sorenová, vedu vyšetřování téhle loupeže." potřesu si s ním rukou a oplácím mu jeho pohled.

"Zavedl byste nás na místo loupeže? Potřebovala bych si ho prohlédnout." promluvím a snažím se, udržet si vstřícný tón.

"Ano, samozřejmě. Tudy." odtrhne ze mě svůj pohled, otočí se a rychle nás provede celým domem, takže za chvilku stojíme vedle veliké prázdné vitríny.

"Jaká tady máte bezpečnostní opatření?" zeptám se mezitím, co se rozhlížím a zvažuji, kudy se sem dostala.

"V noci jsou tady lasery hlídající pohyb, kamery a v podstavci je vmontovaný tlakový spínač." vyjmenuje.

Mezi námi se rozhostí trapné ticho, ve kterém pořád čekám, že ještě něco řekne. Když se, ale nedočkám, nevěřícně se na něho otočím.

"To je všechno?" jeho přikývnutí mi potvrdí, že ano.

"Koupíte si diamant v hodnotě 100 milionů dolarů a pak ho ani pořádně nezabezpečíte?" zavrtím hlavou, tohle asi nepochopím.

"Byl zabezpečen." odpoví ledově.

"Samozřejmě a asi proto ho někdo ukradl, že?" neodpustím si rýpnutí.

Odvrátím se od něho a otočím se na naše lidi, co jsou tady už pár hodin.

"Tak na co jste přišli?"

"Myslíme, že se spustila ze střešního okna, zneškodnila vypínač, ukradla diamant a přes střechu zase utekla ven." během jeho odhadu se podívám na strop, ve kterém jsou tři veliká střešní okna.

"Je to dobrý nápad, ale ty okna se dají otevřít jenom zevnitř a jsou vcelku. Musela by je rozbít, čímž by spustila alarm. Navíc by se musela dostat přes ty lasery. Oknem nepřišla."

Měla jsem pravdu, tohle bude dlouhý den. Ti tři jsou tu už něco přes dvě hodiny a v podstatě na nic nepřišli. Zase si povzdechnu a rozhlédnu se. Pohled mi padne na vchod, kterým jsme přišli my.

"Musela přijít normálně vchodem. Nic jiného nepřipadá v úvahu. Neříkali jste, že tu jsou kamery? Co záznamy?" zeptám se všeobecně

"Ani jedna ji nezachytila. Kamery jsme prohlídli, jsou úplně v pořádku." odpoví jeden z našich lidí.

"Takže ji žádná nezachytila a nepřišla oknem, což znamená, že musela přijít z chodby a tam by jí zachytily další kamery. Ale není na žádném záznamu. Hmm." mumlám si pro sebe.

V hlavě se probírám všemi jejími loupežemi. Vždycky udělala něco s kamerou. Pak mě něco napadne.

"Hmm. Všechny záznamy z kamer se ukládají do jednoho počítače?" zeptám se Raymonda, ten přikývne.

"Ano, všechny se ukládají do počítače ve strážnici. Jestli chcete zavedu vás tam." snaží se to skrýt, ale je zvědavý, na co jsem přišla.

Přikývnu a jdu za ním do strážnice. Po cestě míjíme drahé obrazy, sochy, mince, rukopisy, a spoustu dalších drahých věcí a můj údiv se čím dál tím víc prohlubuje.

"Proboha, ten chlap není normální. Všude tady vystavuje věci v hodnotě nekolika set milionů dolarů a většina z nich není ani pořádně zabezpečená." nevěřícně mi probíhá hlavou.

Vstoupíme na menší křižovatku chodeb. Pohled se mi zastaví na staré váze, překrásně zdobené draky. Velice křehká, nádherná a drahá váza jen tak stojí na podstavci. Raymond si všimne mého pohledu a hned se začne chlubit. Asi si můj výraz vyložil trošku špatně.

"Ta váza pochází z Číny, 13. století. Jeden císař ji nechal vyrobit pro svou manželku." chlubí se.

"A tady je strážnice. Dveře v sobě mají několik centimetrů tlustý ocelový plát a sklo v okně je neprůstřelné." chlubí se dál a otevře dveře, abych mohla projít jako první.

Nechápu jeho logiku. Strážnici zabezpečí a drahé věci jen tak postaví na podstavec. No, jsou to jeho věci, aspoň budu mít, co vyšetřovat až mu je někdo ukradne. Nad tím se ušklíbnu.

Vejdu a začnu se rozhlížet po místnosti a pochvíli se zaměřím na obrazovky se záznamy z kamer.

"Kde tady máte hlavní počítač? Ten, co řídí kamery?" otočím se na Raymonda, ten ukáže na pečlivě zašroubovanou kovovou skřínku pod stolem.

"Myslíte, že bych se na něj mohla podívat?" podívám se na něj a on přikývne a řekne jednomu muži, aby odmontoval přední stranu. Stále víc na něm je vidět, že nechápe, o co mi jde.

Muž přinese šroubovák, odmontuje panel, odloží ho na zem a gestem mě pobídne, abych se podívala. Přistoupím, podívám se dovnitř a hned v ten moment se mi po tváři rozlije vítězný úsměv.

"Mají tady Lea." oznámím šéfovi a skloním se ke skřínce, abych přístroj vyndala.

Za sebou slyším, jak někdo Raymondovi vysvětluje, co zařízení dělá. Vyndám pár kabelů a zvednu se s přístrojem v ruce.

"Proč zrovna Leo?" zeptá se mě nechápavě Raymond.

"Je to zkratka, předtím to byl Chameleon, protože lupič splynul s okolím, stejně jako to dokážou chameleoni. Pak se to zkrátilo na Leo." vysvětlím mu.

"Jste dobrá." uzná a pohled v jeho očích se změní. Je teď víc uznalý, možná uctivý.

"Měl by jste si dávat větší pozor. Ve složce stálo, že už vás vykradli. Ukradli vám nějaké obrazy." řeknu to, co jsem si během cesty, přečetla ve spisu.

"Ano, před třemi lety mi ukradli Gaugina a rok předtím da Vinchiho. Byla to nějaká lupička. Myslím, že se jmenovala Claire nebo tak nějak." přizná a já na sobě ucítím překvapený pohled svého nadřízeného.

"Ach ano, ta kradla hlavně obrazy. Samantha krade všechno. Asi dostává zakázky od překupníka." potvrdím Raymondovi jeho domněnku a na šéfa se omluvně usměju.

"Měl by jste si to tady lépe zabezpečit, jinak vám zase někdo něco ukradne." poradím mu a otočím se k lidem od nás.

"Prohledejte celý dům, nejdřív nejbližší okolí. Někudy se sem dostat musela."

Přikývnou a hned začnou. Já se obrátím na nadřízeného.

"Pojedeme? Víc tady udělat nemůžeme."

Přikývne. Rozloučíme se s Raymondem a když jdeme k autu hodí mi klíčky.

"Řídíte vy." řekne jenom a nasedne na místo spolujezdce.

Ušklíbnu se a sednu si za volant.

Až po několika minutách cesty v tichu na mě promluví.

"Proč jste mu to neřekla?" zeptá se mě a sleduje krajinu kolem nás.

"Nepotřeboval to vědět." řeknu a pokrčím rameny.

Po zbytek cesty ani jeden z nás nepromluví.