2.díl | Sulfia More

Přidávám další kapitolu Sulfia More...konečně :D

Taky to beru jako můj dnešní příspěvek, takže nic dalšího už dnes nepřibyde :P

---

Bradavický expres projížděl krajinou a odvážel studenty zpátky do Anglie, zpátky do Londýna.

Celý vlak byl zticha, jen občas se ozval smích nebo výkřik. Všichni truchlili pro jejich spolužáka, všichni přemýšleli, jestli Potter mluví pravdu. Jestli se Vy-víte-kdo opravdu vrátil nebo je to jen jeho prachprostá výmluva pro to, že Cedrika zabil.

Ale o tom Harry Potter nevěděl.

Ne, Harry seděl se svými spolužáky v jednom kupé na začátku vlaku a koukal se z okna ven na krajinu ubíhající kolem nich. Ron, Hermiona, Nevil, ti tam seděli s ním a bavili se přesně o tom, o čem se bavil i zbytek vlaku. O smrti Cedrika.

Vyptávali se Harryho, co se dělo na hřbitově, ale on to nikomu neřekl, jenom Brumbálovi. Ale tomu taky neřekl všechno. Neřekl mu o Moodym, o tom co se tam stalo. Vždyť ani on sám nechápal, co se tam stalo.

Vypadal jako, že se dívá z okna, ale ve skutečnosti přemýšlel. Přemýšlel o tom rozhovoru na ošetřovně, který proběhl chvíli potom, co se probudil. Všechno si to přehrával v hlavě, pořád si opakoval jejich slova a snažil se najít správné řešení jeho problému.

Probudil se a venku byla ještě tma, nahmatal na stolku vedle sebe brýle, nandal si je, pomalu se rozhlédl a v rohu místnosti uviděl na židli obrys postavy. Když osoba poznala, že Harry už nespí, vstala a přešla k jeho posteli. Až když stál u jeho postele, poznal Harry Brumbála.

"Už jsi vzhůru," nebyla to otázka, ale konstatování. " Ležel jsi tu dvě hodiny, madam Pomfreyová říkala, že si byl naprosto vyčerpaný. Měl jsi se probudit až za pár hodin. Ale což. Jak se cítíš?"

"Všechno mě bolí. Kde je Skrk, pane profesore?"

"Je zavřený na ministerstvu, budou ho vyslýchat. Nejspíš ho pak zavřou do Azkabanu."

"A Moody? Kde byl celou dobu pravý Moody?" snažil se pochopit, co se stalo.

"Skrk ho zavřel v jeho úkrytu. Podle Alastora to byla taková temná jeskyně na jihu Anglie," odpověděl Brumbál a na ošetrovně zavládlo ticho, ve kterém si oba přerovnávali svoje myšlenky.

"Skrk je dobrý koulzeník, přece jenom dokázal porazit Alastora. Tak, jak jsi ho ho porazil, Harry?" zeptal se ho po čase Brumbál, ale Harry to nevěděl. Jediné o čem věděl, byl ten štít. To ten štít porazil Moodyho. Ale něco uvnitř, mu radilo, aby o něm Brumbálovi nic neříkal.

Brumbál jakoby poznal, že mu Harry nebude nic chtít říct, ho začal přemlouvat.

"Pochop, že potřebuju vědět, co se tam stalo a Skrk nám nic neřekne. Potřebuju to vědět, kvůli soudu, abychom měli další důkazy k jeho odsouzení."

"Já nevím jak jsem ho porazil. Jen náhodou se mi podařilo vyhnout se Avadě a poslat mu pod nohy Bombardo, které ho odhodilo na dvěře. Bylo to pouze náhoda, pane profesore. Nic jiného," zapíral a s posledními slovy pokrčil rameny a doufal, že mu Brumbál uvěří.

"Jak jste zjistili, že Moody, který tu učil, není pravý Moody?"snažil se ředitele rozptýlit něčím jiným.

"Už od začátku se mi zdál Alastor divný, je to můj dávný přítel a nechoval se tak, jak jsem byl zvyklý. Tak jsme se společně s profesory dohodli, že na něho dáme pozor. Je to moje chyba, že jsem si nevšiml, že se nám od té doby vyhýbal, a nechal jsem to být. Až dnes, když se na hřiště přenesl polomrtvý Moody, došlo mi, co se stalo. Je mi to líto, Harry,"řekl ředitel se smutkem v očích, ta tam byly jiskřičky smíchu, které tam byly obvykle.

"Nemůžete za to, pane profesore. Nikdo nemohl tušit, že se Voldemort odváží sem někoho poslat,"snažil se profesora uklidnit, i když to uvnitř cítil jinak.

Zmínkou o Voldemortovi se mu, ale připomněla jedna nepřehlédnutelná skutečnost.

"Ale co teď? Když se Voldemort vrátil? Bude se mě snažit zabít," hlesl.

"Ano, Harry, pravděpodobně se tě pokusí zabít, ale věř mi, že udělám vše proto, aby se mu to nepovedlo."

Harry si nemohl pomoc, ale nevěřil mu tolik, co předtím.

"Děkuji, pane profesore," odpověděl přesto a snažil se vypadat vděčně.

"Ne, Harry, to já děkuji, že se na mě nezlobíš, i když na to máš plné právo. A ačkoliv je mi jasné, že to musela být děsně stresující situace, byl bych rád kdybys ses pokusil o prázdninách vzpomenout, jestli Skrk nezmínil něco o Voldemortových plánech. Ale teď se ještě vyspi, abys měl na zítřek hodně sil," řekl Brumbál a s posledními slovy vstal a odešel.

A to přesně teď dělal, přemýšlel o tom. Ne, ale přesně o rozhovoru se Skrkem, ale o tom štítu.

"Nemůžu o tom štítu Brumbálovi říct, nevím proč, ale nemůžu. Jenže jak zjistím, co to bylo za štít? Brumbál by to nejspíš věděl, jenže se zase vracím k tomu, že mu to nesmím říct. Nemůžu to říct nikomu. Prostě ten štít budu zkoušet, dokud mi nepůjde," ukončil svůj myšlenkový pochod Harry.

Po chvíli se přestal koukat z okna a přidal se do diskuze o tom, jaká chuť Bertíkových fazolek je nejlepší.