6.díl | Sulfia More

Dnešní příspěvek :D

Doufám, že se bude líbit :D

Hlasujte v anketě :D

---

Jen co odešel, rozprostřelo se po místnosti ticho, jako první nakonec promluvil Harry.

"Teď mě tak napadlo, myslíte, že budeme moct někoho zabít?" zeptal se potichu.

"Proč?" zeptala se nechápavě Rachel.

"No, většina kouzelníků ode mě očekává, že zabiju Voldemorta, tak...," nechal větu v tichu doznít.

"Jo, aha, já myslím, že by to mělo jít, ne? Přece jenom Pán zla vede stranu zla a my bojujeme za stranu dobra," odpověděla mu opět Rachel.

"Hmm, to je pravda, ale stejně se pak ještě před rozřazováním zeptám Chrise," řekl zamyšleně Harry.

A místností se opět pomalu rozléhalo nepříjemné ticho.

"No, co kdybychom si třeba něco zahráli?" promluvila nakonec Alex.

"Ale je nás tady jedenáct, v takovým počtu toho moc hrát nejde," poznamenal chytře Aeris.

"A co takhle kouzelnické scrabble? Myslím, že jsem viděla verzi, která se měnila podle počtu hrajících," přidala se na stranu Alex Clarissa.

"Tak proč ne? Ale kde ho seženeme?" přidal se nakonec i Thomas.

Všichni se buď začali rozhlížet po místnosti, nebo začali přemýšlet, koho by se mohli zeptat. V tom se uprostřed stolu objevila veliká hrací plocha pro scrabble a na něm veliký pytlík s písmenky.

"Ten kdo prohraje, bude muset splnit úkol, který mu zadají ti, co vyhrají," řekl Peter a popadl pytlík s písmenky, aby mohl začít.

"Co?"

"Ne!"

"To nemůžeš myslet vážně!"

Začaly se ozývat nespokojené hlasy, ale nakonec se všichni snažili vyhrát, protože si moc dobře uměli představit, jak vynalézaví by mohli být ostatní.

***

O několik hodin, výher, proher, trapných, ale i zábavných úkolů později se už všichni bavili, jako by se znali od mala.

Před nimi ležely po stole různě rozházená písmenka a všichni něco zaujatě rěšili.

Člověk by se divil, jak se od jedné věci dostali k nějaké úplně jiné. Třeba jak se z křídel dostali k sovám, od těch k rodinám, pak ke školám na které doteď chodili a pak se opět vrátili ke křídlům.

V půl jedenácté se místnost značně vylidnila a to proto, že všechny dívky oděšly do svých pokojů, aby se mohly připravit.

O chvilku později je následovali kluci s tím, že jim přece nesmí dělat ostudu.

Za chvíli se sešli všichni dole ve společenské místnosti.

Ani nevěděli jak, ale všichni na sobě měli něco bílého. Kalhoty, tričko, košili, sukni,...

"Taky se tak těšíte a zároveň jste tak nervózní?" zeptal se Peter.

Všichni jenom přikývli, ale nic neřekli a čekali na Chrise.

"Tak jste tady všichni?" ozval se najednou Chris, který se objevil ve dveřích.

Všichni jenom přikývli a čekali, co se bude dít dál. Chris si toho po chvilce všimnul a usmál se.

"Ale, ale, snad nejsme nervózní?" dobíral si je.

Jaké bylo jeho překvapení, když se nehádali, ale pouze přikývli a starali se dál o svoje myšlenky.

"Budu moct zabít Voldemorta?" zeptal se do ticha Harry.

"Ano, budeš. Všichni budete moct v případě nutnosti někoho zabít. Jsou k tomu určitá pravidla, ale ty zatím nejsou moc důležitá," odpověděl po chvilce překvapení Chris.

"Ještě něco?" zeptal se Chris a rozhlédnul se.

Všichni se po sobě podívali, ale na nic se nezeptali.

"Nikdo nic? Výborně. Tak můžeme jít," řekl Chris, otočil se a rychlým krokem zamířil pryč.

Ostatním nezbylo nic jiného než ho následovat.

Prošli cestou do síně, odtamtud se vydali ven na pozemky a zamířili do velikého lesa po pravé straně hradu. Několik minut se proplétali mezi stromy, až dorazili na velikou měsícem ozářenou mýtinu. Bylo tam několik desítek osob stojících v kruhu, jenom před nimi byla v kruhu mezera pro ně. Aniž by věděli jak, za chvíli stáli na svých místech v kruhu. Ale nikdo z nich to nezkoumal, zajímala je jedině vyvýšená plošina před nimi.

Uprostřed kruhu se vyjímala nízká čtvercová mramorová deska, v jejíž čtyřech rozích hořely v mísách veliké ohně a uprostřed ní ležel asi metr vysoký placatý kámen. Jeho obsidiánově černá barva se leskla v plamenech ohně a přitahovala k sobě pohledy všech okolo.

Přesto si ale všichni všimli neznámých znaků vyrytých do mramoru a stejného menšího kamene, ležícího před tím velikým, sloužící jako schod.

"Tohle je Pierre sagesse," řekl jim Chris polohlasně.

"Připravte se na to, že teď zažijete něco úžasného na co budete vzpomínat ještě celý váš dlouhý život," řekl Chris dramaticky a pak se odešel zařadit do kruhu na jeho místo mezi učiteli.

"Ale co máme dělat?" zeptal se někdo z nich.

Nikdo mu ale neodpověděl, protože mýtinou se ozvalo zvonění zvonu oznamujícího půlnoc.

V tu chvíli všichni z nich v mysli pocítíli, co mají dělat a tak začali pomalu zvedat ruce.

Jakmile měli všichni ruce nad hlavou, začali zpívat, pro ně neznámým jazykem.

(jsou tam pouze ženské hlasy, takže si domyslete i mužské :D)

Něco jakoby vedlo jejich ruce a ústa. Věděli vždy přesně co dělat.

Ohně na krajích desky se rozhořely třikrát tolik a začaly osvěcovat zvláštní podívanou okolo.

A kruh lidí se mezitím různě ukláněl a točil. Lidé se různě propojovali a následně každý prováděl jiný pohyb, točili se, postupovali dopředu, aby se následně vraceli zpátky.

A když píseň vrcholila začalo se měsíční světlo nad kamenem zvláštně mihotat a jiskřit. Jak píseň pokračovala, úplňkové světlo dopadající kámen sílilo a sílilo, zatímco ohně pomalu uhasaly.

S posledním tónem písně na kámen dopadal veliký sloup jasného světla, ohně byly jenom nepatrné plamínky a všichni lidé okolo umrzli v mírné úkloně.

Najednou se všichni narovnali a řady nováčku vystoupila Rachel.

Nevěděla proč, ale věděla že to musí být ona, kdo vystoupí jako první. Došla ke kameni, pomalu vystoupila na schod a po chvíli váhání se postavila na kámen moudrosti.

Vznesla se kousek nad kámen a rozpažila ruce. Vzduch kolem ní začal měnit barvy a ze zad jí začaly vyrůstat bílá křídla z mlhy.

Ve chvíli, kdy ji křídla dorostly, vzduch kolem ní se rozhodl a změnil barvu křídel na jasně červenou.

Rachel takhle chvíli setrvala, ale pak se začala pomalu snášet zpátky na kámen a při dopadu na kámen křídla zmizely.

Šťastná, že už to má za sebou se vrátila na své místo a čekala, jak dopadnou ostatní.

U všech to probíhalo stejně, jenom měl každý jinou barvu křídel.

Červená křídla, stejně jako Rachel, měla ještě Anna. Modrá křídla se objevila u Thomase a Alex.

Nažloutlá křídla se objevila u Draca, Aerise a Isabely. A čistě bílá křídla zůstala u Petera, Clarissy a Sandry.

Na řadě už zbýval pouze Harry.

Nervózně vystoupil z kruhu, zamířil k plošině a rychle vystoupil na kámen. Začal se vznášet, rozpažil ruce, zavřel oči a čekal. Cítil, jak se vzduch kolem něj pořád mění a jak mu na zádech pomalu vyrůstají křídla z mlhy. Po chvíli, která mu přišla jako věčnost, křídla dorostla a změnila svoji barvu. Přesně v tu chvíli se mýtinou od všech rozlehlo překvapené vydechnutí.

Harry otevřel oči a uviděl konce svých mlžných křídel. Určitě byla větší než měli ostatní, ale jeho v tu chvíli zajímala pouze jejich barva. Byla...