Dopiš příběh - Starý Lunapark

Tato povídka patří do projektu "Dopiš příběh". Seznam další děl naleznete na blogu Siwy a to ZDE. Pokud se chcete zůčastnit, pravidla naleznete ZDE.

Starý lunapark

Už půl hodiny jsem bloudila po areálu plném létajících, napůl rozložených letáků, povalujících se krabic a opuštěných stánků s plísní potaženým a zapáchajícím jídlem. Vzdychla jsem. Kdysi byl ten lunapark nádherné místo plné rozdováděných dětí s tolika balónky, že kdyby je starostliví rodiče nedrželi, jejich malé a lehké ratolesti by stoprocentně uletěly vstříc objevům ptačí perspektivy. Místo se skupinkami dívek vřískajících při každé strašidelné scéně v Domu hrůzy a s kluky machrujícími na autodromu. Místo s blikajícími dráhami a křiklavě barevnými stánky rádoby věštců, kteří vám za nehorázné peníze řekli, co jste chtěli slyšet.

Ale teď? Lunapark zavřeli, balónky se dávno utrhly od podstavců a vydaly se prozkoumávat oblohu, všechny atrakce zrezivěly, potáhly se pavučinami, barvy zašly, látky stanů se už rozkládaly a byly větrem roztahané po celém prostranství.

"Tome?" špitla jsem do tmy a rozhlédla se.

Přiznám se, začala jsem se bát. Nevědomky jsem se otřásla. Jestli hrůzou nebo sílícím studeným větrem, to nevím. Tom mě přesvědčil, ať v noci přelezeme drátěný plot, do kterého už dávno přestali pouštět elektřinu, a porozhlédneme se tady. Říkal, že jestli chce do party, musí sem jít a pořídit fotky. Namítla jsem, že to je pěkně nesmyslný konkurz, ale odpověděl, že "kluci nechtějí mít v partě žádné strašpytly". Nepřemýšlela jsem, na co potřebují duševně vyrovnané společníky, nechci se jim plést do jakýchkoliv nezákonných věcí, a proto jsem kývla.

Jenže ten vtipálek se mi asi před půl hodinou ztratil a já ho nemůžu najít.

"Tome!" odvážila jsem se zvýšit hlas. Odrážel se od kovových konstrukcí a vítr ho nesl dál. A strach ve mně narůstal. Co když Tom někam zapadl, ztratil mobil… vyděsil se, utekl a nechal mě tu samotnou? "Tohle není sranda, brácho! Vylez, nafoť to tady a ať už jsme pryč. Nechci tady být už ani -"

Zprava se ozvalo škrábavé zašramocení a srdce mi v tu chvíli vyskočilo až do krku.

"Tome?" kníkla jsem přiškrceně. Hned jsem se ale vzpamatovala a pořádným sesterským hlasem jsem zavolala: "Přestaň! Víš, že to nemám ráda. Jestli na mě někde vyskočíš, přísahám, že tě vlastnoručně zabiju a přivlastním si tvůj počítač i celý pokoj!"

Zašramocení se ozvalo znovu, mnohem hlasitěji. Bylo to blíž. Zapnula jsem si bundu až ke krku, ale náhlý třas to nezahnalo. Dobrá, přiznávám, klepala jsem se strachy, jsem strašpytel.

Zvedl se vítr a rozpršelo se. Když přímo nade mnou zaburácel hrom, trhla jsem sebou a padla na zadek do vlhké hlíny. Jako bych slyšela šepot. Zírala jsem do temného vchodu nějaké atrakce a nemohla se ani pohnout. Vycházelo to z něj.

Vzhlédla jsem k názvu a strnula.

QUESA:

,Horory ožívají' visí nad temným vchodem starý oprýskaný nápis.
Opatrně vstanu, přiblížím se k ceduli s popisem atrakce a na bratra zapomenu. Po chvíli čtení pochopím o co jde. Jsou tam figuríny postav z hororů, které fungují na elektřinu a dělají různé činnosti, které k postavám patří.
Myslela jsem, že to bude něco zajímavějšího...povzdechnu si a začtu se do seznamu figurín.
Chci odejít hledat bráchu, když ve výčtu figurín najdu jeden řádek, který mě zaujme.

Sweeney Todd a pekařka Lovettová, sál 5

Strnu a pomalu se rozhlédnu, jestli náhodou Toma nezahlédnu. Nikde není...pokrčím rameny.
No co, to on mě sem vytáhl. Nic se přece nestane, když se podívám....přesvědčuju sama sebe a nejistě vejdu dovnitř.
Jen co vejdu dovnitř, uslyším ten zvuk znova. Vystrašeně se rozhlédnu, ale v té tmě nic nevidím. Vytáhnu baterku, kterou jsem s sebou radši vzala a posvítím si jí po celé místnosti. Když baterkou posvítím do jednoho rohu, oddechnu si, je to jen netopýr, který se nemůže dostat ven.
Opatrně ho obejdu a začnu luštit zrezivělé číslice na velikých dveřích, které vidím na obou stranách chodby, kam až dohlédnu...teda dosvítím.
Po několika minutách konečně dojdu k sálu 5, ale před dveřmi se zarazím a vzpomenu si na Toma.

Přece ví, jak mám ráda tu knížku. A to on mě sem zatáhl a pak se ztratil. Nemá se proč zlobit, stejně už určitě utekl a nechal mě tady samotnou...přesvědčím nakonec sama sebe a pomalu vejdu do místnosti.

Ce lý sál je rozdělen na dva prostory.
Pravá strana představuje Toddovo holičství.
Je tam veliké křeslo a na zemi jsou naznačené i padací dveře, které jsou přesně jako ve filmu. Na stěně naproti křeslu visí veliké zrcadlo a pod ním je stolek s mísou vody a mýdlem. A na stěně visí několik různě velkých břitev.
Levá strana znázorňuje pekárnu paní Lovettové.
Nalevo vzadu je ke zdi přiražená obrovská pec a vedle ní je stůl plný plechů s masovými taštičkami, které vypadají jako by byly právě vytažené z pece. Směrem ke dveřím stojí malý pultík, na kterém leží několik talířů s taštičkami a na jednom jeho konci stojí veliká stará pokladna. A vzadu za pultem je veliká jáma plná lidských kostí.
Vypadají to tak realisticky. Dokonce jako by na těch kostech někde ještě bylo maso...otřesu se.
Vystrašeně popojdu dopředu a přejdu ke stupínku, který je přímo naproti dveřím.
Stojí tam dvě figuríny. Vpravo vedle svého holičství stojí Sweeney a v ruce drží zakrvácenou břitvu. Vlevo u svého pekařství stojí paní Lovettová a drží v rukách rác s taštičkami.
A před nimi jsou dva pultíky. Na jednom je něco napsané a na druhém se vyjímá červené tlačítko.
Zvědavě přistoupím k té první desce a po chvíli luštění se začtu do popisu obou figurín.

Sweeney Todd, ďábelský holič z viktoriánského Londýna, které některé své zákazníky podřezával břitvou a předával je pekařce Lovettové. Ta z nich pekla masové taštičky, které milovali spousty lidí. Bohužel jenom do doby, než zjistili z čeho taštičky doopravdy jsou.

Ušklíbnu se nad stručným popisem a aniž bych o tom přemýšlela, zmáčknu tlačítko a čekám, co se stane.
Nad stupínkem se rozsvítí světlo, které osvítí dvě figuríny.
"Přejete si oholit?" zeptá se robotickým hlasem pan Todd a rozmáchne se břitvou.
"Nebo si dáte masovou taštičku?" obrátí se na mě paní Lovettová a natáhne ke mně ruku, ve které drží tác s masovým pečivem, pravděpodobně nějak upraveným, aby chutnali jako lidské.
Vyděšeně sebou trhnu. Vypadá to jako kdyby na mě doopravdy promluvila.
"Tak dáš si?" zeptá se mě znovu a k tomu se usměje.
"Dej si, jsou opravdu dobré,"přídá se k ní Sweeney
"Děkuju," dostanu ze sebe, jednu taštičku si vezmu a ukousnu z ní, "Hmm, je vážně dobrá a je ještě teplá," pochválím ji a kousnu si znova.
Až po chvíli mi do mozku dojde informace, co že jsem to vlastně řekla.
Je teplá? Jak to? Přece ji nemůže elektřina zahřát. Počkat, ten plot. Tady nejde elektřina! Tak jak to, že ti dva mluví?....zeptám se nakonec sama sebe a vystrašeně pohlédnu na dvě "figuríny" před sebou.
Ti dva se zrovna o něčem potichu dohadují. Vystrašeně se na ně podívám a snažím se co nejtišeji zmizet.
"Co si myslíš ty? Kde...kampak?" ozve se najednou a já uvidím Sweneeyho, jak se na mě posmutněle dívá.
"Ty se nás..b..bojíš?" zakoktá pekařka a vypadá to, že nemá daleko k slzám.
Jakkoliv je to teď děsivé, nemůžu ji teď opustit. Vím, asi jsem blázen.
Ne, já..jen..chtěla jsem se tu rozhlédnout," zamumlám nakonec a dojím taštičku.
Hmm, je vážně výborná. Chutná to jako hovězí...projede mi hlavou a mlsně se oblíznu.
"Na, vezmi si další," nabídne mi paní Lovettová, když mě uvidí.
Neváhám, vezmu si a hned se do ní zakousnu.
"Jo, já jsem Sára," představím se s plnou pusou a hlasitě polknu.
"Těší nás," usmějí se na mě a dál pobaveně pozorují, jak si znova ukousnu.
Při dalším kousnutí, něco ucítím v puse, opatrně to vytáhnu. Je to prsten.
To aby byly tak podobný těm z lidí, jo?...ušklíbnu se a schovám ho do kapsy od mikiny, aniž bych ho nějak zkoumala.
"Ty znáš toho kluka, co nás tady předtím fotil?" zeptá se najednou paní Lovettová se zvědavým výrazem na tváři.
"To byl muj dementní bratr," řeknu naštvaně
"Co ti udělal?"
"Vytáhnul mě sem a pak se ztratil."
"No, on říkal, že si nás fotí, pro svojí starší sestru, že prý nás má ráda."
"Vážně?" zeptám se, ochotná teď Tomovi skoro všechno odpustit.
"No, pro něho to určitě nebylo. Neřekl bych, že nás má nějak rád. Dokonce ani nechtěl taštičku," řekne s podivným úsměvem pan Sweneey.
"Ale my jsme mu jich pár vnutili..."
"...myslím, že se mu o nich teď bude zdát..."
"...minimálně až do konce života."
Doplňují se ti dva. Musím se zasmát.
"Tak to už musím jít. Neměla bych ho nechat čekat," řeknu se smíchem a vezmu si ještě jednu taštičku na cestu.
"Tak tě tedy nebudeme zdržovat. Moc nás těšilo, Sáro," loučí se se mnou oba.
Ještě naposledy se na ně usměju a rozeběhnu se ze sálu.
"A klidně ještě někdy přijď," uslyším za sebou, když vybíhám ven.
Pobaveně se zasměju a běžím dál.
"Tome?" křiknu, když vyběhnu ven.
Neozve se, ale v tu chvíli do země těsně přede mnou sjede obrovský blesk a probije zemí.
Tělem se mi rozlije bolest a skácím se na zem.

***

Proberu a uvidím svojí mamku, jak zničeně sedí v křesílku vedle mé postele a spí. Překvapeně se na ní zadívám a sednu si. Nevím jak, ale nějak to mamku dokáže vzbudit. Jenom chvilku jí trvá než se vzpamatuje a prudce mě obejme.
"Sáro, ty ses vzbudila. Jsi v pořádku. Ach, Sáro. Tolik jsem se bála, když jsme tě našli," mumlá máma, zatímco se mnou houpe v náručí.
"Spala jsi několik dní. Nemohli jsme ti ani sundat ty šaty. Pořád jsi se tomu hrozně bránila. Tolik jsem se bála," mumlá dál, aniž by si všimla, že nemám vůbec ponětí o čem mluví.
"Musíš mít hlad. Počkej tady, hned ti něco přinesu," řekne nakonec a rychle vyjde ven z mého pokoje.
Chvíli se ještě zmateně dívám na místo, odkud před chvíli máma odešla, ale pak si vzpomenu na ještě jednu skutečnost. Že bráška tam byl se mnou.
Kde asi celou dobu byl?....neudržím zvědavost na uzdě.
Pomalu vstanu a když se nedostaví motání hlavy ani nic podobného, rozejdu se směrem do Tomova pokoje, který je naproti mému. V jeho dveřích se nechápavě rozhlédnu.
Vypadá to tady úplně stejně, jako když jsme odcházeli. Ustlaná postel a na ní je hozená školní taška. Uprostřed pokoje leží hromádka oblečení, které měl ve škole.
Nechápu to.
Nakonec se z legrace podívám i pod postel a přitom mi něco vypadne z mikiny. Zvednu to, je to ten prsten, co jsem našla v té taštičce. Až teď si ho pořádně prohlédnu.
V ten moment zbělám a za chvilku už běžím zelená do koupelny, odkud se začnou ozývat dávivé zvuky.
Na podlaze Tomova pokoje se točí malý stříbrný prsten, který má v sobě zasazený smaragd.

Při jedné otáčce se objeví slovo vyryté na vnitřní straně.

TOM