6.Potterův úlovek | Staří vojáci nikdy neumírají

"Ahoj, Tome," zavolal Harry na pozdrav, jakmile jeho skupinka vstoupila do Děravého kotle.

"Máš tady připravený stůl," uvedl Tom skupinu k velkému rohovému stolu.

"Mohl bych jít k tomu stolu támhle?" zeptal se McLain a ukázal na jeden z ostatních stolů. "Bez urážky, pane, ale za chvíli má přijít Jones a my se většinou bavíme…no, řekněme, že naše konverzace není vhodná pro smíšenou společnost."

"Jestli chcete," přikývl Harry. "Ale chci, abyste věděl, že jste tu kdykoliv vítaný. Rád se o stůl podělím s kýmkoliv z mužů."

"Já vím, pane." McLain se nezmínil o tom faktu, že od tamtoho stolu bude mít lepší výhled vchod a východ. "Stejně bych radši seděl tam, ale děkuju za nabídku."

"Dobře," přikývl Harry. "Všechno, co si objednají, dej na mě, Tome."

"Dobře, pane Pottere," přikývl Tom.

"Pro tebe je to Harry, Tome," usmál se Harry. "Mohl bys mi přinést něco, co myslíš, že by mi chutnalo? Věřím tvému úsudku."

"To samé i pro mě," přikývla Hermiona. "Díky, Tome."

"Hned to bude," přikývl Tom. "Budete mít to nejlepší jídlo, co tu mám."

"Tak," otočila se Hermiona k Harrymu. "Kdo je přítel v šedém obleku?"

"Představím ti ho," vyhnul se Harry otázce. "Chtěl jsem se s ním po obědě sejít a myslel jsem, že bys mohla jít se mnou."

"Dobře," přikývla Hermiona. "Mohli bychom potom navštívit moje rodiče? Chci, aby věděli, kde celé léto budu."

"Dobře," přikývl Harry. "Jaké jsi zatím měla léto."

"V pohodě," usmála se Hermiona. "Mám pár nových knížek."

"A už je máš všechny přečtené," zasmál se Harry. "Mám pár knížek, které by sis možná chtěla projít."

"Oh?" ožila Hermiona. "Ty se učíš?"

"Trochu," přikývl Harry. "Ale většinou jen pro moji novou pozici."

"Jaký knížky jsi četl?" naklonila se k němu Hermiona.

"No," poškrábal se Harry na bradě. "Knížku tvého dědy, další jménem 'Obrana nešikovného člověka' a pár dalších, ke kterým jsem se ještě nedostal."

"Takže mudlovské knížky?" přikývla Hermiona.

"Kniha tvého dědy má v sobě pár lektvarů a kouzel," usmál se Harry. "Je dost zajímavá."

"Dobře," zavrtěla se Hermiona. "Ohledně těch smrtijedů."

"Co s nimi?" vzal ji Harry za ruku.

"Museli jste je zabít?" uhnula Hermiona očima. "Nesoudím tě, ale…museli umřít? Někteří z nich nebyli starší než my."

"Kdybych to neudělal, tak by pro nás později mohli být nebezpeční," pokrčil rameny Harry. "Říkej, co chceš, ale právě jsem zaručil, že ti smrtijedi už nikomu neublíží."

"Já vím, ale," kousala se Hermiona nervózně do rtu.

"Je přirozené, že chceš věci vyřešit bez zabíjení," ujistil Harry svoji kamarádku. "Společnost ti celé roky říká, že zabíjení je špatné a Bradavice té myšlence moc neodporují…ale ať se ti to líbí, nebo ne, bojujeme se skupinou, která se moc nestará o společenské normy."

"Ale nedělá tě to stejně špatného, jako jsou oni?" trhla sebou Hermiona. "Promiň, Harry, takhle jsem to nemyslela."

"To je správná otázka," usmál se Harry. "Všichni to už roky tvrdí. Zabít je, tě udělá stejně špatným jako jsou oni."

"A?" Hermiona se bála odpovědi.

"Používá to špatnou logiku," usmál se Harry. "Tvoje společnost u mě musela udělat nějaké dobro, protože jsem na to přišel. Zabití jich, tě neudělá stejně špatného, jako jsou oni. Možná podobného, ale ne stejně špatného."

"Pořád si to ještě nevysvětlil," uklidnila se Hermiona.

"Moji muži a já jsme lepší díky jednomu jednoduchému důvodu," usmál se Harry. "Neútočíme na nevinné. Smrtijedi zabíjejí děti a mudly. Moje skupina děti a mudly chrání. Pokud je součástí mé práce zabít pár smrtijedů, klidně to udělám," pokrčil Harry rameny.

"Účel světí prostředky?" zamrkala Hermiona.

"Někdy," přikývl Harry.

"Hádám, že to můžu přijmout," přikývla Hermiona. "Ale proč je nemůžeš omráčit? Vím, proč nemůžou tvoji muži, ale proč ne ty?"

"Kdykoliv jednoho omráčíš, jiný smrtijed ho zase probere," usmál se na ní Harry. "Je těžší léčit chybějící ruku. Většinou, i když neutrpí smrtelná zranění, tak je smrtijed až do konce bitvy mimo boj a musí vydržet dlouhé zotavování."

"Oh," sklesla Hermiona.

"Není to úžasné," povzdechl si Harry. "Ale je to nejlepší způsob, jak Voldemorta oslabit. Odstranit jeho následovníky…a to tak, že nebudou moct utéct z vězení."

"Ubližuje to Voldemortovi," řekla Hermiona poklesle. "A nejlepší způsob je zabíjení lidí."

"Nejlepší na co jsem přišel," přikývl Harry.

"Oh," zahleděla se Hermiona na stůl. "Pojďme se bavit o něčem jiném."

"Dobře," řekl Harry a olízl si rty. "O čem se chceš bavit?"

"Hodláš se vrátit do školy?" pokusila se Hermiona marně o úsměv.

"Ne," zakroutil Harry hlavou. "I kdybych opominul moje povinnosti, tak nehodlám udělat nic, co by nade mnou dalo Brumbálovi kontrolu."

"Ale proč?" zeptala se Hermiona úzkostně. "Dobré vzdělání je důležité."

"Ve vzdělávání budu pokračovat, jestli budu moct," usmál se Harry. "Ale s Brumbálem už nic mít nebudu."

"Kvůli té vaší hádce?" zamračila se Hermiona.

"Řekl, že se přidávám k temné straně, jen proto že jsem zabil pár smrtijedů," zatnul Harry ruce. "Řekl, že už nebudou mít šanci se napravit, srovnal mě s Voldemortem…řekl, že mu toho hajzla připomínám."

"Opravdu je to mezi tebou a Brumbálem tak špatné?" trhla sebou Hermiona. "Chci říct, nemůžeš na to zapomenout? Škola je důležitá."

"Vyjádřil se celkem jasně," zamračil se Harry. "Jsem si jistý, že mě chtěl jen citově vydírat, ale…"

"Ale přehnal to." Hermiona se rozhodla tu hádku vzdát. "To neměl dělat."

"Jo," řekl Harry sklesle. "A když to spojíš s tím, co jsem dnes zjistil v bance…"

"Máš pravdu, Harry," zašeptala Hermiona. "Promiň."

"Neomlouvej se." Harry si všimnul Toma s jídlem. "Ale myslím, že bychom měli zase změnit téma…už jsme dvě pohřbili."

"Jo," souhlasila Hermiona. "O čem se budeme bavit teď?"

"Tady máte," položil před ně Tom talíře a doprostřed položil svíčku. "Myslel jsem, že byste mohli potřebovat trochu víc světla. Dobrou chuť."

"Díky, Tome," usmála se Hermiona.

"Jo, díky," přikývl Harry.

"Hodláš do jednotky ještě přibrat nějaké muže?" usmála se Hermiona. "Nemůžu vymyslet jiné bezpečné téma."

"Pravděpodobně," přikývl Harry. "Chtěli by, aby muži vycvičili nové rekruty…nechci zatím začínat s náborem, ale jsem si jistý, že jednou budu muset."

"Oh," nahrbila se Hermiona. "Abys nahradil muže, co…jsi ztratil?"

"Abych dovedl jednotku k plné síle," zasmál se Harry. "Na papíře mám dovoleno mít mnohokrát víc mužů, než mám teď."

"Vážně?" ožila trochu Hermiona. "Proč máš míň mužů, než bys měl?"

"Zaprvé tady není tolik staříků k přibrání," zívnul Harry. "Není to moc velké procento z těch, co odešli. Další důvod je, že já jsem už u svého limitu. Budu potřebovat trochu času, abych dal věci dohromady, než budu přibírat."

"Můžu pomoct?" zamrkala Hermiona.

"V to doufám," ušklíbl se Harry. "Jsem zvyklý mít tě okolo, když přemýšlím."

"Nejsi hloupý," zírala na něj Hermiona. "Můžeš být líný a nemotivovaný, ale nejsi hloupý."

"To měl být vtip," zakroutil Harry pobaveně hlavou.

"No, nebylo to vtipné," řekla Hermiona a nabrala si jídlo.

"Promiň," pokrčil Harry rameny. "Vypadá to, že jsem zabil další téma…Co kdybychom mluvili o…." Harryho oči se rozjely po místnosti, jak se snažil přemýšlet o dobrém tématu. "Já nevím…o tvém trezoru. Jak hodláš všechny ty knížky projít, když nemáš stálý přístup do Příčné? A hodláš si vzít ty knížky domů?"

"Doufala jsem, že bych sem mohla chodit s tebou," usmála se Hermiona rozpačitě. "Moji rodiče nechtějí, abych sem chodila sama kvůli útokům smrtijedů. Chtěla jsem ty knížky vzít domů…proč?"

"Nemyslím, že je to dobrý nápad," řekl Harry a napil se pití. "Udělalo by to z tvé rodiny větší cíl."

"Co tím myslíš?" naklonila se k němu Hermiona.

"V těhlech knížkách jsou kouzla, které se už věky nepoužívají," podíval se jí Harry do očí. "I kdyby nebyly užitečné pro Voldemorta, tak jsou pořád cenné."

"Ale řád hlídá můj dům," protestovala Hermiona. "Oni…"

Harryho znechucené odfrknutí ji přerušilo. "A pořád dokola nám ukazují, jak moc se jim dá věřit. Nikdo pod ochranou slavného Řádu nikdy nebyl zraněn, že?"

"Máš pravdu," zamračila se Hermiona. "Ale nemusel jsi být hned takový."

"Napadal jsem je, ne tebe," pokrčil Harry rameny. "Víš, že mě pořád sledují? I když jsem řekl, aby mi dali pokoj."

"Nedivím se," usmála se Hermiona. "Koneckonců pořád jsi Harry Potter."

"Jo, ale chtěl jsem říct, že vím o tom, že mě sledují," usmál se hrozivě Harry. "Nebyli ani dost dobří, aby se skryli před mými muži. Používajíc magii, někteří nejlepší z Řádu se před námi nedokázali skrýt…To jejich schopnosti staví na úplně jinou úroveň, že?"

"Fajn," zamračila se Hermiona. "Nebudu brát svoje knížky domů…Začínám přemýšlet, jestli mám vůbec jít domů a hádám, že rodiče by mohli jet do zahraničí."

"Proč to říkáš?"

"Harry, strávil jsi několik posledních minut přesvědčováním mě, že Řádu bys nesvěřil ani něco tak důležitého, jako je vyzvednutí věcí z čistírny…Proč myslíš, že jim dovolím hlídat mé rodiče?" kousala se Hermiona nervózně do rtu. "Co když tam mají dalšího zrádce?"

"Uvidím, jestli bych mohl postrádat pár mužů, aby ohlídali tvůj dům," usmál se Harry. "Aspoň dokud to nevyřešíme jinak…Neměla bys být pryč od rodiny celé léto a tvoji rodiče by neměli odjíždět z jejich domu."

"Výborný nápad, pane," přidal se k rozhovoru Smythe, jakmile vešel do místnosti. Vždycky chtěl radši udržet svoji rodinu v bezpečí. "Muži jsou na místech a dovolil jsem si umístit několik odstřelovačů na střechy."

"Dobře," přikývl Harry. "Mohl byste se spojit s naším přítelem v šedém obleku a zařídit nám schůzku?"

"Ano, pane," přikývl Smythe. "Ještě něco?"

"Už jste jedl?" poškrábal se Harry na bradě. "To mi připomíná, jedli už všichni?"

"Nejedl," zakroutil hlavou Smythe. "A mužům už jsem jídlo zařídil."

"Dejte si něco k jídlu," rozhlédl se Harry po místnosti. "Potom by Hermiona chtěla navštívit svoje rodiče."

"Dobře," přikývl Smythe. "Půjdu se přidat k McLainovi."

"Nesedneš si k nám?" zeptala se Hermiona.

"Potřebuju s McLainem probrat pár věcí," poplácal Smythe svoji vnučku po hlavě. "Rád bych tu byl s tebou, ale povinnost volá."

"Dobře," přikývla Hermiona. "Dokud se mi nehodláš vyhýbat."

"To bych nikdy neudělal." Pokud by to nebylo pro tvoje dobro, dodal Smythe v mysli. "Navíc…budu jen o pár metrů vedle."

"Dobře," usmála se Hermiona na dědečka.

Smythe ještě jednou něžně poplácal Hermionu po hlavě a odešel zpátky ke svému stolu.

"No?" Smythe si sednul.

"Dobré povědomí o situaci," odpověděl rychle McLain. "Vždycky se rozhlíží, vypadá to, že už byl na pár ošklivých místech."

"Špatná rodina," odpověděl Smythe. "Něco dalšího?"

"Musí se naučit, jak se o sebe postarat," odmlčel se McLain, zatímco kolem nich procházeli dva muži. "Myslím, že by bylo dobré, kdyby se naučil používat ten jeho nový meč."

"Pár mužů bylo v jezdectvu," přikývl Smythe. "Ale myslím, že budeš dobrý první učitel."

"Myslel jsem, že z něj chcete správného gentlemana?" zeptal se McLain se zdviženým obočím.

"Chci ho naživu," opáčil Smythe. "Navíc, když probodne oběti, tak kdo si bude stěžovat, že nevyhrál férově?"

"To je mi jedno," pokrčil rameny McLain. "Dokud bude všechno ostatní dělat gentleman, tak nevidím důvod, proč by nemohl bojovat nefér."

"Po tomhle se zastavíme v domě mojí vnučky." Smythe mávnul na Toma.

"Takže všechno jde dobře?" ušklíbl se McLain.

"Už se znali," odpověděl Smythe. "Dám si specialitu, ať je to cokoliv."

"Bude tu za minutku," přikývl Tom.

***

"Máme problém," rozhlédl se Brumbál po místnosti.. "Harry už mi dál nevěří a… a vypadá to, že velí skupině mužů, co dnes na jeho příkaz zabila několik lidí."

Řád zalapal po dechu. "To nemyslíte vážně." Molly skoro brečela. "Harry?"

"Řekněte jim i ten zbytek," zamračil se Moody. "Řekněte jim, že zabili jenom smrtijedy."

"Pořád jsou to lidé," zamračil se Brumbál. "A jako takoví si zasloužili šanci život…Harry jim tu možnost odepřel."

"A oni tu možnost odepřeli spoustě nevinným lidem," přimhouřil oči Moody. "Nebo snad nevinní lidé nestojí za záchranu?"

"Samozřejmě, že za ní stojí," protestoval Brumbál. "Ale jen proto, že Harry zachraňuje lidi, neznamená, že má právo zabíjet jiné."

"To si opravdu myslíš, Albusi?" zamračila se Minerva. "Jsi ochotný nás všechny obětovat v naději, že náš vrah se možná jednou napraví?"

"To jsem neřekl," zamračil se Brumbál.

"Ale ano," ušklíbl se zle Moody. "Všechny ty oběti jsou ti ukradené, protože se zajímáš jen o to, jak napravit jejich vrahy."

"Co si myslíš o tom, co se z Harryho stalo?" snažil se Albus marně změnit téma.

"Potter mě děsí," přiznal se zamračením Moody. "Viděl jsem, co se stalo, když se rozhodl něco udělat. Je to jeden z těch nejvíc nemilosrdných hajzlů, co jsem kdy viděl."

"Jak to můžeš o Harrym říct?" dostávala se do ráže Molly. "Proč ten chlapec…"

"Je to zabiják," skočil ji do řeči Moody. "Kdyby byl na druhé straně, Lestrangeovi by vypadali jako drzí školáčci. Není zlý, to jenom…něco v jeho povaze. Jenom asi deset procent bystrozorů je ochotno použít smrtící kouzla na svého protivníka a mezi těmi deseti procenty jsou dvě procenta těch, co toho nikdy nebudou litovat."

"Řekl jsi, že by byl horší než Lestrangeovi?" Brumbál začínal litovat některých svých rozhodnutí. "Jak přesně?"

"Ne horší," zakroutil Moody hlavou. "Oni zabíjejí pro zábavu. Rádi to protahují a když tě chtějí mrtvého, tak si pravděpodobně dají pěkně na čas. Harry, kdyby tě chtěl zabít, tak to prostě udělá. Nepohrával by s tebou, neztrácel by čas a neodkládal by to. Prostě by tě zabil."

"Co myslíš, že z něj tohle udělalo?" Brumbál se bál odpovědi.

"Když vyrůstá většina lidí, naučí se respektu k ostatním a že zabíjení je špatné." Moody se rozhlédl po místnosti. "Harry se to nikdy nenaučil a teď už je na učení pozdě."

Brumbál zavřel ostudou oči. Vytvořil další monstrum a přivedl ho do kouzelnického světa.

"Nech toho s tím výrazem, Albusi," vyštěkl Moody. "Znám tě a vím, že nejsi tak svatý, jak se snažíš předstírat."

"Právě jsi řekl, že Harry je zabiják," zakroutil Brumbál hlavou. "Co si mám myslet?"

"Řekl jsem, že může zabít bez lítosti," odpověděl Moody. "Bez emocí. Je to, co jsi z něj udělal, a nehodlám tu zůstávat, pokud se hodláš proti němu postavit. On není hrozba, dokud nebudeš trvat na tom, že z něj hrozbu uděláš. Voldemort a ta jeho pakáž jsou banda vzteklých psů, Harry a ti jeho takový nejsou."

"Já…"

"Jsem to královsky zbabral? Je mi to líto?" přikývnul Moody. "A co já? Já patřím do těch deseti procent, svoji část jsem z nich zabil. Dělá to ze mě dalšího Pána zla?"

"Ty jsi bystrozor." Albus věděl, že musí zase získat vládu nad tímhle rozhovorem. "Je tvoje práce, abys v téhle válce bojoval."

"Jo," přikývl Moody. "To je fakt, já jsem se dobrovolně nabídl. Než mě předhodili vlkům, tak jsem si prošel několika kroky. Na druhou stranu Harryho do toho donutili. Mám nějaké šťastné vzpomínky, o které se opřít, když se věci přiostří…ale co má Harry? Jaké šťastné vzpomínky díky tobě má? Ví vůbec někdo, co toho chlapce rozveselí v temných nočních hodinách?"

"Říkal, že jeho nejšťastnější vzpomínky byly, když dostal Bradavický dopis a myšlenka, že může žít se Siriusem," promluvil Remus. "Moc dalších neměl…Proč jsi mu to udělal, Albusi? Proč jsi ho musel dávat k těm lidem?"

"Bylo to pro vyšší dobro," protestoval Brumbál. "Udělal jsem to, co bylo pro chlapce nejlepší."

"Dům bez lásky pro něj není to nejlepší." Molly vypadala, že nemá daleko k pláči. "Oh, Albusi, co jsi to udělal."

"Potřeboval ochranu," zvýšil Brumbál hlas. "Potřeboval být v bezpečí, já ho udržel v bezpečí. Takovéhle bezpečí by v jiné rodině neměl."

"Pamatuju si, co jsi mi tu noc řekl," řekla Minerva se sevřenou čelistí. "A k mojí věčné ostudě, jsem ti dovolila, abys ho tam nechal…To si nikdy neprominu."

"Nechápu, o čem je všechen tenhle povyk," ušklíbl se Snape. "Je jasné, že tohle všechno je jen proto, jak je ten kluk rozmazlený. Je to arogantní fracek přesně jako jeho otec."

"Severusi, prosím." Albus byl rád, že pozornost celé místnosti se přenesla na mistra lektvarů. "Tyhle řeči nám nepomůžou…Co potřebujeme, je způsob, jak obnovit Harryho důvěru."

"Prostě toho kluka popadněte a přiveďte sem," usmál se ošklivě Snape. "Pár měsíců tady bez obyčejných příležitostí, aby se mohl dostat do problémů, by tomu spratkovi pomohlo."

"Hodně štěstí," promnula si Tonksová krk. "Sledovala jsem ho pod neviditelným pláštěm a stejně mě našli."

"Nešikovný nemehlo," odsekl Snape.

"Nezakopla jsem." Tonks našla v kapse hůlku. "Přišli na mě jinak."

"Pořád nechápu, proč ti Albus dovolí chodit na tyhle setkání," pokračoval Snape. "Jsi neužitečná nešika. O nic lepší než tvoje matka nebo mudlovský otec."

"Ještě slovo," zavrčela Tonks.

"Severusi, prosím," podíval se Brumbál zklamaně na nejvíc předpojatého Bradavického profesora. "Tenhle typ řečí tady v Řádu nepotřebujeme. A ty tomu se svým přístupem nepomáháš, Nymfadoro. Oba se chováte jak malé děti."

"Jestli řekne ještě jedno slovo o mých rodičích, tak ho zakleju do zatracenýho pudla," zírala Tonks dál na Snapea. "Nebudu chtít omluvu, nebudu ho varovat a nebudu váhat."

"A já ti pomůžu" podíval se Moody na Brumbála varovně.

"Stejně tak i já," slíbil Pastorek.

"Prosím všichni." Brumbál cítil, že už mu zase utíká kontrola, "uklidněte se.

"Už mu nebudu trpět, aby se choval jak hajzl," odmítala se zklidnit Tonks. "Jestli chce zůstat nezraněný, měl by se naučit nějakým způsobům."

"Vypadá to, že už je nemožné se vrátit k programu setkání," povzdechl si zklamaně Brumbál. "Takže končím toto setkání. Pojď, Severusi, potřebuju s tebou ještě něco probrat."

"Hajzl," sledovala Tonksová, jak Brumbál a jeho mazlík mistr lektvarů odešli z místnosti.

"Který z nich?" vzal ji Moody za loket a odváděl ji z místnosti. "Na chvíli si ji půjčím, Pastorku."

"Není problém, Pošuku," pokrčil bystrozor rameny.

"Co potřebujete, Moody?" zaskřípala zuby Tonksová.

"Až budeme venku." Moody ji odvedl do haly a potom do nějaké opuštěné místnosti. Použil několik zabezpečovacích kouzel a chvíli se kochal svým dílem, než se otočil na mladou bystrozorku.

"Co chcete, Moody?"

"Nejdřív," usmál se zle Moody. "Jsem pyšný, jak ses jim dvou postavila. Bude z tebe jednou dobrá bystrozorka. Nejlepší z nás by měli být schopní shlížet na všechny…ať je to kdokoliv."

"Díky," zamrkala překvapeně. Tohle nečekala. "Co dalšího po mně chcete?"

"Říkala jsi, na tebe Potterovi muži přišli i pod neviditelným pláštěm?" zvážněl Moody. "Jak?"

"Říkali, že cítili můj parfém," zamračila se Tonksová.

"Copak ti na akademii neřekli, ať ho nepoužíváš?" zeptal se potichu Moody.

"Ne," zakroutila hlavou Tonks. "Ale stejně ho nepoužívám…Vždycky po něm kýchám."

"Tak to muselo být tvoje mýdlo," povzdechl si Moody. "Používali nějakou magii?"

"Ne," zakroutila hlavou. "Ale jeden z nich znal mého mudlovského dědečka, jestli to pomůže."

"Jo," přikývl Moody. "Mohlo by…Znám ty muže. Nemůžu si vzpomenout odkud, ale znám je."

"Jeden z nich se jmenoval McLain," navrhla Tonks.

"Měl s sebou tu hnusnou kudlu?" rozšířily se mu oči.

"Jo," promnula si Tonksová krk. "Proč?"
"Myslel jsem, že už je mrtvý," zakroutil Moody hlavou. "To vysvětluje pár věcí, ale zajímalo by mě, jak je Potter dokázal najít."

"O co jde?"

"Zjisti, jestli můžeš s Potterem zařídit schůzku." Moody se rozhlédl po okolí. "Nikomu to neříkej a ujisti se, že ví o tom, že tu schůzku žádám já."

"Proč?" kousala se do rtu nervózně Tonksová. "Proč já?"

"Má tě rád," pokrčil rameny Moody. "A jsi ženská. Většina jeho mužů kvůli tomu bude váhat, jestli tě zabít."

"Co?" rozšířily se Tonks oči. "Zabít?"

"Neposlal bych tě tam, kdybych myslel, že budeš v nebezpečí," usmál se Moody. "Já bych možná byl, ale pochybuju, že budeš ty…o to méně, když se k Harrymu nepřiblížíš, když bude v okolí McLain. Na toho si dávej bacha."

"Dobře," přikývla Tonks. "Ale proč já?"

"A ani se nesnaž plížit nebo tak něco," ignoroval Moody otázku. "Buď tak nápadná, jak jen to půjde. Prostě dojdi ke předním dveřím a ptej se po Harrym. Jestli tam nebude, počkej, až se vrátí."

"Dobře," olízla si Tonks rty. "Udělám to.

"Fajn," usmál se Moody. "Hodně štěstí."

***

"Nervózní?" zeptala se Hermiona, jakmile auto dojela k jejímu domu.

"Proč bych měl být," usmál se Harry. "Jdeme si jen promluvit."

"Jdeme jim říct, že to není bezpečné a že bude lepší, když zůstanu s tebou." Hermiona se ani nehnula, aby otevřela dveře od auta. "Bojím se, že se možná rozhodnou, že by mě měli chránit."

"O to se neboj." Harry otevřel svoje dveře a ukázal ji, ať otevře ty svoje. "Já nebudu."

"Tvoji rodiče tě možná překvapí," přikývl Smythe. "Kdyby všechno ostatní zklamalo, tak si s nimi promluvím. Nemyslím, že by to bylo třeba, ale slibuju, že kdyby ano, tak s nimi promluvím."

"Ahoj, zlato," pozdravil jí od dveří Hermionin otec. "Bavila ses?"

"Potřebuju si s tebou a mámou promluvit," odpověděla vážně Hermiona. "Je to důležité."

"Dobře, zlato," odpověděl muž s úsměvem. Ale jakmile se odvrátil, tak jeho výraz ztvrdnul. Jestli ten Potterovic kluk zbouchnul jeho holčičku…tak zjistí, proč se zubařů všichni bojí.

"Sedni si, zlatíčko," ukázala Hermionina matka na židli. "A řekni nám, co se děje."

"Víte, jak se teď věci zhoršily?" zadívala se na ně Hermiona. "Bojím se o Vás. Mám strach, že by se vás někdo mohl snažit zabít."

"Proč?"

"Kvůli mně," skočil jí do řeči Harry.

"Není to jenom kvůli tobě," dodala rychle Hermiona. "Je to taky kvůli tomu, že jsem mudlorozená. Nemůžou vystát, že smím chodit do Bradavic, nebo že mám i základní práva."

"A fakt, že jsi nejlepší ve třídě, je asi taky dost otravuje, nebo ne?" ušklíbla se Hermionina matka. "Přejdi k věci, zlato."

"Chci, abyste se přestěhovali," vyhrkla Hermiona.

"Přestěhovali?" řekla Hermionina matka se zdviženým obočím.

"Ano," přikývla Hermiona. "Chci, abyste šli někam do bezpečí."

"Proč bychom měli odcházet z našeho domu?" zavrčel Hermionin otec. "Proč se o nás nemůže postarat kouzelnická policie?"

"Protože je ovládá parta idiotů, co se buď moc bojí něco udělat, nebo až moc sympatizují s druhou stranou," řekl Harry znechuceně. "Nevěřil bych jim ani v ochraně skládky. Pokud opravdu chcete zůstat, rád zařídím tolik ochrany, kolik budu moct."

"S takhle zkorumpovaným Ministerstvem," promluvil poprvé Smythe, "bych se ani nedivil, kdyby věděli, kde bydlíte…možná by nebyl špatný nápad, aspoň vyměnit dům."

"Popřemýšlíme o tom," řekla Hermionina matka rozhodně. "Teď když mě, chlapci, omluvíte, ráda bych se v soukromí promluvila s mojí dcerou."

"Jenom chci, abyste o tom přemýšleli," přikývnul Smythe. "Ještě se o něco musím postarat, majore," řekl Smythe Harrymu. "Hned se vrátím."

"Dobře," přikývl Harry.

"Pojď se mnou mladíku," vzal Harryho za ruku Hermionin otec. "Necháme holky o samotě."

"Dobře, pane Grangere," souhlasil Harry.

"Říkej mi Dane," zašklebil se muž. "Brzo se vrátíme, zlato. Užij si povídání s Jane."

"Tak mi řekni," zeptala se Jane svojí dcery, "jak dlouho spolu chodíte?"

"Nechodíme spolu, mami," začervenala se Hermiona. "Jenom máme dohodu."

"Dohodu?" zeptala se Jane bezvýrazně.

"Jo," souhlasila Hermiona se zlomyslným úšklebkem. "Chtěl, abych s ním chodila na večírky, a já souhlasila, že ho budu bránit před těmi hroznými holkami."

"Co?" zamrkala Jane. Tohle nešlo tak, jak si myslela.

"Bojí se fanynek," chichotala se Hermiona. "Myslí si, že když budu u něj já, tak ho to před těmi nejhoršími ochrání."

"A tobě to nevadí, zlato?"

"Je to můj nejlepší kamarád," přikývla Hermiona. "Promluvili jsme si o tom a souhlasili, že to vážné necháme až na potom."

"To tvůj otec rád uslyší," ušklíbla se Jane. "Viděla jsi ten jeho pohled, když jsi mu řekla, že si s námi chceš promluvit?"
"O co přesně šlo?"

"Bál se, že mu řekneš, že z nás uděláš prarodiče," zachichotala se Jane, "a představoval si, co udělá Harrymu, až to chudáka vláká na jeho zubařské křeslo."

"Mami," řekla Hermiona pohoršeně.

"Nevídá tě tak často," vysvětlovala Jane. "Bojí se, že mu tě přebere nějaký jiný kluk, zatímco u tebe není, aby tě ochránil."

***

"Proč máš na sobě tu uniformu, mladíku?" zeptal se Dan zdánlivě mírným tónem.

"Přidal jsem se k armádě," odpověděl Harry. "Já a staříci zase uděláme zemi bezpečnou."

"Jsi si jistý, že víš, do čeho jdeš?" povzdechl si Dan. "Není jednoduché, někoho zabít."

"Jasně, že je," nesouhlasil Harry. "Stačí trochu zatlačit na spoušť a je to."

"To zjistíš, mladíku," pokrčil rameny Dan. "Nejtěžší věc, co jsem se musel jako zubař naučit, bylo neškubnout sebou, když pacient zakřičel bolestí."

"Už jsem to zjistil." Harryho ruka se sama od sebe pohnula, aby pohladila rukojeť jeho Webley.

"Co se stalo?"

"Spousta věcí," řekl Harry. Odtrhnul ruku od pistole, jako kdyby byla rozžhavená. "Nedávno jsem jich musel pár zabít."

"Tak to je mi líto, žes to zjistil takhle mladý," řekl Dan a našpulil rty v zamyšlení, co by měl říct, aby zlepšil situaci.

"Mně ne," odpověděl Harry s malým úšklebkem. "Je to pár smrtijedů, co už nikdy nikomu neublíží. Nemůžu se donutit soucítit se skupinou lidí, co chce zabít mě a všechny, na kterých mi záleží."

"No," snažil se Dan změnit téma. "Jsem rád, že se Hermiona drží tradice v chození s vojáky. Tak jsem poznal její matku a jak její babička poznala jejího dědu a tak dál."

"Byl jste v armádě?" zeptal se Harry s podivným pohledem.

"I v armádě potřebují zubaře a za tu dobu, co jsem tam byl, byla docela legrace," zašklebil se muž nad vzpomínkami. "Potom jsem udělal tu největší chybu v mém životě."

"Jakou?" Harrymu se ten příběh začínal líbit.

"Dobrovolně jsem se přihlásil do školy pro výsadkáře*. Popravdě řečeno, jsem žadonil, abych tam mohl jít. Myslel jsem, že to ohromí rodinu Jane," zasmál se té vzpomínce. "Pokaždé jsem se před skokem málem počůral a na posledním skoku jsem si zlomil obě nohy. Už bych to nikdy nemusel dělat a já si zlomil obě nohy na posledním skoku. No, abych to zkrátil. Kvůli zraněním jsem odešel z armády a otevřel si s mojí ženou soukromou ordinaci."

"Možná bych mohl zařídit, aby Vám ty zranění vyléčili," řekl Harry opatrně, "jestli Vás pořád obtěžují."

"Budu o tom přemýšlet," přikývl Dan. "Moc mi nevadí a jediný důvod, proč jsem odešel, bylo, že se mi těžko běhalo. Nikdy jsem moc v uniformě neběhal a teď taky nikdy moc neběhám. Jsem zubař, ne voják v bojovém oddílu."

"Mohl byste se mi podívat na muže?" zeptal se pomalu Harry. "Nevím, jak se předtím léčili, a popravdě někteří mají dost špatné zuby."

"Nechceš je tedy léčit pomocí kouzel?"

"Chtěl jsem použít oboje. Nevím nic o zubařství nebo léčících kouzlech, ale vypadá to, že obě metody, mají nějaké věci, co ta druhá neumí."

"Jsem rád, že jsi rozumnější, než většina těch kouzelníků," řekl Dan Harrymu s úšklebkem. "Většina z nich s námi jedná přinejmenším se zmateným opovržením."

"To bude možná proto, že jsem vyrůstal bez toho, abych o magii věděl," nabídl Harry.

"To by mohlo být ono, mladíku," souhlasil Dan. "Nebo to bude tím, že máš rozum. Něco, co jsem při svých stycích s kouzelnickým světem moc nepotkával. Tak, proč mi neřekneš, co si myslíš o mé dceři?"

"Je jedna z nejchytřejších lidí, co jsem kdy potkal," odpověděl upřímně Harry. "Je to dobrá kamarádka. Mám štěstí, že ji znám."

"To rád slyším," odpověděl Dan s otcovskou pýchou. "Proč se nepodíváme, jestli už se k nám děvčata nemůžou vrátit?"

"Dobře," odpověděl Harry s pokrčením ramen.

Dva muži se vrátili obývacího pokoje a našli děvčata chichotající nad čajem, jak si vyměňují trapné historky.

"Možná jsme měli být pryč ještě chvíli, co Harry?" zeptal se Dan s úšklebkem. "Aspoň bychom tu nemuseli takhle postávat a snášet to."

"Jestli myslíte," řekl Harry. Ještě byl trochu mimo z toho, jak tu o něm mluvily.

"Opravdu jsi spolknul jeden z těch létajících míčků…"

"Zlatonku, mami," zašeptala Hermiona.

"Ano, zlatonku, abys ukončil jednu ze svých her?" zeptala se Jane s nedůvěřivým úsměvem.

"Jo," přikývl Harry. "Řekla Vám to Hermiona, huh? V nejnovějším vydání 'Fanfrpál v průběhu věků' to pojmenovali Potterův úlovek."

"Můžeš jí to vrátit pár tvými příběhy, mladíku," navrhl Dan.

"Neopovažuj se," křikla Hermiona dřív, než Harry něco řekl. "Harry je až moc hodný, aby něco takového udělal, jestli ví, co je pro něj dobré."

"Radši dělej, co říká," poplácal Harryho Dan po zádech. "To je přesně ten tón, který její matka používá, když něco myslí vážně."

"Zařídil jsem Vám tu schůzku, majore," řekl Smythe, jakmile vstoupil do místnosti s podezřele perfektním načasováním.

"Chceš na ní jít, Hermiono?" zeptal se Harry kamarádky se zdviženým obočím.

"Ano, chci," přikývla Hermiona. "Uvidíme se později, mami, tati."

-----------

* http://en.wikipedia.org/wiki/United_States_Army_Airborne_School

http://www.americasarmy.cz/pruvodce-hrou/americas-army-2/treninky/airborne-school#description