6. Řada šťastných událostí | Přej si něco

"Děkuju za jídlo, Profesore," řekl Harry, načež se rozešel k taxíkům. Před nastoupením se ještě otočil a zamával jim. "A hodně štěstí s Vašimi vynálezy."

"Ještě jednou děkuju za Vaši pomoc, pane Blacku," usmál se Profesor, "a nezapomeňte se s námi sejít v Německu."

"Nezapomenu," přikývl Harry a vstoupil do prvního taxíku. "Nashledanou."

"Nashledanou." Pomocnice na taxík mávala, dokud nezajel za roh a nezmizel z dohledu. "Myslíte, že ho ještě někdy uvidíme, Profesore?"

"Těžko říct, Pomocnice," povzdechl si Profesor. "Možná se rozhodne, že bude nejlepší nás netahat do jeho světa."

Pomocnice a Profesor pokračovali v rozhovoru o záhadném panu Blackovi a naproti se podobný rozhovor odehrával mezi nápadnou mladou dívkou a jejím psem.

"Nastoupil do prvního taxíku," odfrkla si dost nežensky krásná dívka. "Vypadá to, že si z nás holanďané dělali legraci. Nikdo trénovaný by neudělal tak primitivní chybu. Je to první věc, co Vás ve škole naučí."

"Což je přesně ten důvod, proč jsme se neobtěžovali na něj dát sledovací kouzla. Tím, že nastoupil do toho taxíku, nám ukázal, že bychom měli dělat práci pořádně," odpověděl suše její pudl. "Přiznej si to, stojíme proti tomu nejlepšímu."

"Ta domněnka stojí pouze na těch zprávách o jeho statečnosti," ušklíbla se dívka. "Mně to připadá, jako by jste si to přizpůsoboval Vaší psí teorii."

"Půl roku ze školy a už si myslí, že všechno vědí nejlíp," zakroutil zničeně hlavou pes. "Tak mi řekni, oh moudrá, co udělal, jakmile vyšel z restaurace?"

"Rozloučil se s lidmi, se kterými jedl," odpověděla mu pomalu, jako by mluvila s dítětem, "a potom nastoupil do prvního taxíku."

"To použil jako výmluvu na rozhlédnutí, přičemž se podíval přímo na nás," opravil ji pes. "Co udělal potom?"

"Ještě prohodil pár slov se zmiňovanými lidmi," kousala se dívka do rtu, "potom nastoupil."

"Když se od nich otočil, projel očima řadu čekajících taxíků a nějak si byl schopný vybrat ten, na který si nedala sledovací kouzla."

"Ty jsem nedala ani na ty tři poslední," pokrčila rameny dívka. "To podle mě nic nedokazuje a nechápu v čem je tak velký problém, že se na nás podíval."

"Podíval se na tebe, ušklíbl se a pak se podíval na mě," objasňoval pes. "Prozradilo ho i pár dalších věcí, ale tohle byly ty hlavní. O tom zbytku si promluvíme později."

"Oh," podívala se dívka šokovaně na psa. "Takže je opravdu tak dobrý?"

"Ano je," přikývl pes. "A teď mi řekni, co nového ses dnes naučila."

"Že bychom měli dát sledovací kouzla i na první taxík," přikývla pomalu dívka. "Ne, že bychom nikdy neměli nechávat i tu nejmenší skulinku."

"A?"

"Že nehledě na to, jak jsi dobrý, tak se vždy najde někdo lepší."

"Ještě jedna věc," usmál se pes psím úsměvem. "Ten nejnebezpečnější se vždy o to víc snaží vypadat neškodně."

"Proto jste před odchodem trval na tom, že Vás vykartáčuju a uvážu Vám kolem krku růžovou mašli?"

"Uhm…áááno," souhlasil rychle psí zvěromág. "Jsem rád, že se konečně učíš, jak to na světě funguje."

"V každém případě na to, jak je opravdu dobrý, přijdeme, až mu prohledáme pokoje," podívala se dívka na pudla podle. "Vsadím se, že ani nepozná, že jsme tam byli."

"Uvidíme," povzdechl si pudl. "Teď už pojď. Zítra ráno musíme brzo vstávat a rád bych se aspoň trochu vyspal."

***

Druhý den se Harry opět probudil brzo a celý jeho den byl úžasnou podívanou. Ráno Muzeum zbraní a večer Moulin Rouge a Folies Bergere.

A tak, s hlavou naplněnou tou podívanou, zvuky a vůněmi, co dnes poznal, se Harry vrátil do hotelu, aby si odpočinul do dalšího dne.

Další den Harry poměrně rychle zjistil, že po pár dnech chození po památkách bylo jeho nadšení pro poznávání nových věcí naprosto přemoženo nenávistí k frontám.

Po dvou hodinách čekání se Harry začal bavit myšlenkou, že vzhledem k tomu, že před čímkoliv, co mohlo přitáhnout pozornost, stála fronta turistů, by si Paříž měla změnit motto z 'Město světel' na 'Město čekání'."

"A to by bylo," zamumlal si pro sebe Harry, když odešel ze svého místa v řadě ke vstupu do Louvru. "Na tohle nemám náladu."

Vrátíc se do svého pokoje, si Harry během chvilky pobalil všechny věci zpátky do batohu.

"Chci se odhlásit," usmál se Harry křečovitě na muže za pultem a podal mu svůj klíč.

"Je snad něco špatně?" zeptal se recepční rychle. "Snad jste neměl problémy s našimi službami?"

"Se službami bylo všechno v pořádku," ujistil Harry muže.

"Tak proč?"

"Řekněme, že nemám dostatek trpělivosti, abych si prohlédl víc Paříže," odpověděl Harry, ukončujíc rozhovor.

Vyšel ven z jeho bývalého hotelu a přivolal si taxíka.

"Vezměte mě k Gare de Lyon (pozn. překl.: Lyonskému nádraží)," přikázal Harry řidičovi, jakmile se opřel v sedadle, a snažil si užít další část jeho dobrodružství.

***

Zanedlouho poté, co Harry odešel z hotelu, se kolem velkého stolu shromáždila skupinka tmavých postav, aby prodiskutovali možné důvody k nedávnému přesunu pana Blacka.

"No, tak co jste byli schopní zjistit z věcí pana Blacka?"zeptala se postava v čele stolu.

"Zjistili jsme, že je dost pravděpodobné, že má pan Black nějaký typ ochranného sledovacího pole, které ani nejsme schopni zjistit," odpověděla jedna z postav u stolu. "Jakmile se dostal 'černý tým'* do jeho pokoje, museli odejít kvůli rozkazům od sledovacího týmu."

"Pan Black zamumlal 'A to by bylo' a 'Na tohle nemám náladu'," pokračovala dál velitelka sledovacího týmu. "Potom si přivolal taxík a řekl řidiči, ať jede zpátky do hotelu, a právě v tu chvíli jsme přikázali 'černému týmu', aby se stáhnul," odmlčela se žena. "Jenom bych ještě ráda dodala, že si přivolal taxík, který jsem řídila já."

"Chápu," přikývl muž v čele stolu zamyšleně. "Kde se nachází pan Black teď?"

"Odhlásil se z hotelu a právě je na cestě k Gare de Lyon," odpověděla rychle velitelka sledovacího týmu.

"Co zapříčinilo jeho odjezd?" zeptala se postava v čele stolu se zdviženým obočím.

"Recepčnímu řekl že, 'nemá dostatek trpělivosti, aby si prohlédl víc Paříže'. Myslíme si, že pan Black byl otrávený z toho, jak jsme prohledávali jeho pokoj, a proto se rozhodl odjet z města."

"Otrávený?" požadovala postava v čele stolu lepší objasnění.

"Ano," potvrdila velitelka sledovacího týmu. "Jeho chování nijak nenaznačovalo vztek," řekla a odmlčela se. "Bylo to spíš podobné moji reakci, když jsem zjistila, že se moje tříletá dcera rozhodla pomalovat stěnu voskovkou."

***

"Chtěl bych lístek na další vlak do Marseille," řekl Harry muži za překážkou, aniž by si všimnul, že jeho přízvuk se okamžitě přizpůsobil jeho cíli.

"Hned to bude, pane," přikývl muž. "Tady máte. Váš vlak bude během hodiny odjíždět."

"Děkuju," přikývl Harry, když si bral lístek. "Přeju Vám a kolegům hezký den."

"Ano, pane," přikývl mu muž zpátky, přičemž se snažil zakrýt překvapení. "Budete potřebovat ještě něco?"

"Ne."

Harrymu to pak zabralo už jen chviličku, aby našel ten správný vlak a uklidil si batoh. Zavřel oči a vydal se na cestu do snové země.

Když začal vlak zpomalovat, Harry se probudil. Potřásl hlavou, aby se pořádně probral, a vytáhl z batohu jeho knihu o cestování.

Skoro 2600 let staré Marseille bývá většinou bráno za nejstarší město ve Francii. Existuje spousta zajímavých věcí, co se dá o městě a o jeho minulosti zjistit, ale vzhledem k tomu, že jste si zakoupili tuto knihu, lze předpokládat, že se o nic z toho nezajímáte. Takže k těm zábavnějším věcem. Hlavní kouzelnická část Marseille se nachází mírně mimo město, na místě známém jako přístav Le Vieux a dá se do ní vejít hned několika cestami, které jsou vyjmenovány na konci této kapitoly. Nejvíce nenápadnou z těchto cest je malá ulička umístěná mezi dvěma 'starými hospodami' Le Lion a L'Unicorne. Ulička několik metrů pokračuje, načež ústí na křižovatku ulice Největšího zla (též známá jako ulice U Hovna) a ulice Svátosti.

Zavříc knihu, se Harry poprvé z okna podíval na město Marseille, přičemž žasnul nad tím novým místem, které navštěvoval.

Harry vystoupil z vlaku a přivolal si nejbližší taxík.

"Kam to bude?"

"Do nejbližšího hotelu," odmlčel se Harry. "Potom bych potřeboval ještě někam, pokud byste byl ochotný počkat."

"Počkám," přikývl řidič, zatímco se zařadil na silnici. "Co Vás přivádí do našeho města?"

"Jen si chci trochu odpočinou," pokrčil Harry rameny.

"To zní dobře. Co děláte?"

"Nic důležitého," vyhnul se Harry otázce. "Jak se Vám líbí Vaše práce?"

"Je to fajn," přikývl řidič. "Každý den potkávám nové lidi a naučím se nové věci."

"Chápu," přikývl Harry. "A co pracovní podmínky?"

"Jsou v pořádku a mám vysoká dýška…Co vy, jaké jsou Vaše podmínky?"

"Ne tak bezpečná, jak bych si mohl přát," rozhodil rukama Harry. "Ale co nadělám."

"Nic moc, hádám?"

"Stačí se naučit jít s davem."

"Tak odkud jste přijel?"

"Paříž."

"Jak dlouho jste tam byl?"

"Ne moc dlouho, musel jsem tu návštěvu zkrátit," odpověděl Harry rychle.

"Proč?"

"Nedostatek trpělivosti," řekl Harry a narovnal se, jakmile taxík dojel k hotelu. "Doufám, že nebudu muset zkrátit svojí návštěvu Marseille."

"Jsem si jistý, že nebudete, pane Blacku," zamumlal si pro sebe řidič, zatímco ho sledoval, jak vchází do hotelu. "V Paříži jste se vyjádřil dost jasně."

Řidič čekal několik minut, než se jeho klient znovu objevil.

"Vezměte mě do přístavu Le Vieux," řekl Harry, jakmile nastoupil do taxíku, "Je tam pár míst, které bych chtěl navštívit, dokud je ještě světlo."

"Hned to bude. Nějaké určité místo?"

"Malá hospoda jménem 'U Lva', jestli víte, kde to je."

"Vím, pane," přikývl řidič. Zbytek cesty bylo ticho, protože řidič si nepřál otravovat svého klienta. "Jsme tady, pane," řekl řidič Harrymu, jakmile taxík zajel k chodníku.

"Děkuju," řekl Harry a vystoupil. "Hezký den."

"Děkuju, pane. Vám taky."

Harry se rozešel ke dvěma 'starým hospodám', které označovaly vchod do kouzelnické části Marseille. Když se žádná ulička neobjevila, nejdřív se soustředěním přimhouřil oči, načež udělal krok blíž a jen ta tak překonal pokušení mrknout překvapením, když se před ním ulička objevila. Pokusně udělal zase krok zpátky a ulička opět zmizela. Pokrčíc rameny, se Harry rozešel a vešel do uličky.

Jak se zacházel dál do uličky světlo začínalo pomalu mizet a vzduch začal houstnout.

Harry se zastavil a pomocí smyslů začal prozkoumávat okolí, přičemž zachytil koutkem oka pohyb, který ho ujistil, že v uličce není sám.

Situační povědomí, přesné uvědomění všeho ve Vašem okolí vzhledem k Vám. Harry si ho vyvinul už jako malý. Nucený tou skutečností, že jeden jediný špatný pohyb mohl zapříčinit výprask a zakázání jídla, se rychle naučil všímat svého okolí a několik let fanfrpálu jenom posloužilo k zostření jeho smyslů.

Reflexivně se otočil, aby se podíval, co je za ním, a překvapeně syknul, když na zádech ucítil ostrou bolest.

"Nevím, jak jsi dokázal uhnout dostatečně rychle, abys to přežil," zašklebil se na něj špinavý muž, držící velkou zakrvácenou kudlu, oblečený v roztrhaných hadrech, "ale nemyslím si, že to zvládneš dvakrát."

Jak Harry uviděl ten zakrvácený nůž, prostoupil jím obrovský vztek a z jeho rukou, které instinktivně zvednul, vyrazila vlna náhodné magie.

"Nikdo ani hnout!" Harryho 'stíny' se objevily právě včas, aby viděly, jak síla Harryho magie odhodila útočníka na zeď uličky.

Jeden z mužů se s vytaženou hůlkou přiblížil k zhroucené postavě a odkopl zakrvácený nůž z dosahu, načež se k postavě sklonil, aby zkontroloval puls. "Mrtvý, zlomený vaz."

Jedna z postav si potom oznámení oddechla a přiblížila se k stále stojícímu Harrymu. "Jste v pořádku, pane?"

"Nejsem si jistý," řekl Harry a snažil se sáhnout si na záda, aby prozkoumal zranění. "Myslím, že mě říznul, ale nevím, jak hluboko."

"Jsem lékouzelnice. Vadilo by Vám, kdybych se na to podívala, pane?"

"Klidně," přikývl Harry a zvednul si triko, aby měla přístup k ráně. "Jak to vypadá?"

"Dejte mi chvilku," řekla lékouzelnice a opatrně ránu prozkoumala prstem. "Nevypadá to jako vážné zranění. Bude mi stačit chvilinka na zavření rány a budete jako nový."

"Děkuju," přikývnul Harry vděčně. "Já…"

"Promiňte, že obtěžuji," řekl další bystrozor potichu. "Ale vadilo by Vám, kdybych se Vás zeptal na pár otázek, zatímco Vám budou léčit ránu?"

"Samozřejmě. Jen jsem obdivoval, jak rychle jste dorazili. Skoro, jako kdyby jste mě sledovali," zavtipkoval Harry.

"Ano, no…měli bychom začít," zakoktal se muž.

"Samozřejmě. Co chcete vědět?"

"Proč mi neřeknete, co se stalo?"

"Šel jsem dolů po ulici, zastavil jsem, něco jsem koutkem oka uviděl a pořezal mě tím nožem," zašklebil se trochu Harry. "Potom jsem se otočil, ten muž řekl nějakou výhružku a já jsem použil náhodnou magii, abych ho odhodil na zeď."

"Chápu," řekl muž a napsal si několik poznámek. "Proč jste nepoužil hůlku?"

"Všechno se to stalo tak rychle, že jsem neměl čas ji vytáhnout," usmál se slabě Harry, "a hádám, že to je nakonec dobře. Protože jinak bych mohl být trestaný za porušení zákonu o čarování před mudly."

"O tom bych se nestaral, pane Blacku," zadíval se muž do poznámek. "Vypadá to, že ten útočník s sebou měl očarovanou dýku a pár dalších předmětů."

"Stejně. Mohl je jen náhodou zvednout a já se vždy snažím zůstat na správné straně zákona."

"Chápu," napsal si muž další poznámky. "Jenom pro moji zvědavost, dovolil byste mi ještě jednu otázku?"

"Jakou?"

"Proč myslíte, že vyjímka 'sebeobrany' by Vás neochránila při útoku na zabijáka?"

"Mám až moc zkušeností s neschopnými a zkorumpovanými úředníky," pokrčil Harry nevinně rameny. "Tak si myslím, že je pro všechny zúčastněné lepší, že jsem použil náhodnou magii a ne hůlku."

"Chápu. Děkuji, pane Blacku," řekl muž a zavřel zápisník. "Hodně jste nám pomohl."

"Není za co," usmál se Harry. "Rád pomůžu."

"Nashledanou, pane Blacku."

"Nashledanou," přikývl Harry a potom se obrátil na lékouzelnici, ošetřující jeho ránu. "Jak to vypadá?"

"Dám Vám na vypití pár lektvarů a budete v pořádku."

"Děkuju. Všichni jste moc milí a hodní," usmál se Harry. "Dokonce i ten bystrozor předtím. Jeho vyptávaní bylo tak v klidu, že si ani nepamatuju, že bych mu říkal jméno."

"Oh," usmála se lékouzelnice nervózně. "Jsem si jistá, že to rád uslyší."

"Mohl byste tu chvíli počkat?" zeptala se žena s nervózním úsměve. "Musím si o něčem promluvit s šéfem."

"Samozřejmě," souhlasil Harry. "Cokoliv Vám pomůže."

"Děkuju." Lékouzelnice se od něj odvrátila a rychle se rozešla ke skupině bystrozorů.

"Jak je panu Blackovi?"

"Nůž minul asi o tři centimetry," trhla sebou lékouzelnice, když si připomněla zranění. "Řekla bych, že buď má pan Black hodně štěstí, nebo má ty nejlepší reflexy, jaké jsem kdy viděla."

"Chápu," zabručel nevýrazný muž. "Všimla jste si nějakých známek po starých zraněních?"

"Několika," podívala se do poznámek. "Spousta jizev, zlomené kosti a dost podivné krevní hodnoty."

"Vysvětlete podivné."

"Než to rozvedu, tak bych se na to nejdřív ráda podívala v laboratoři," vyhýbala se odpovědi žena.

"Chci jenom předběžnou zprávu," zvedl muž na obranu ruce. "Nikdo Vám nebude vyčítat, jestli řeknete něco špatně."

"No," začala se žena kousat do rtu. "Trochu jsem se bála, jestli by ten nůž nemohl být otrávený, tak jsem na něj použila nerozpoznatelné diagnostické kouzlo."

"A?"

"A výsledky se vymykaly tabulkám," zamračila se žena. "Podle toho, co jsem viděla, by na tom noži byl dostatek jedu, aby zabil stovku mužů. Nebyla tu sebemenší možnost, že by pan Black byl vůbec schopný stát."

"Tak jste ho seslala špatně a co?"

"To jsem si myslela taky a tak jsem na něj vyslala mnohem přesnější kouzlo. Ty výsledky byly poměrně šokující," řekla žena a zhluboka se nadechla. "Ten nůž nebyl vůbec otrávený, to spíš krev pana Blacka obsahuje nějaký smrtící toxin. To mě přinutilo, abych tu krev prozkoumala ještě lépe, a to, na co jsem přišla…vůbec nevím, jak to vysvětlit."

"Dobře," olízl si muž nervózně rty. "Ještě něco?"

"Pan Black taky zmínil, že Pierrovi uklouzlo jeho jméno, i když se na něj Pierre neptal," ušklíbla se léčitelka. "Taky nás pochválil, jak rychle jsme dorazili. Prý skoro jako kdybychom ho sledovali."

"Rozhodně má smysl pro humor, že?" zašklebil se muž. "Chceš ještě něco dodat, Pierre?"

"Moje hlášení jste už slyšel," odpověděl muž, který Harryho zpovídal. "Rád bych se pana Blacka zeptal, jak věděl o tomhle vchodu. Není moc známý a od dob, co ho Maquis** postavili, se už ani nepoužívá."

"Dobrá otázka. Taky bych rád věděl, jak o tomhle místě věděl jeho cíl. Ještě něco?"

"Ne, pane."

"Takže už nikdo nic nechce dodat?" zeptal se muž a po chvíli ticha pokračoval: "Tak dokáže mi někdo vysvětlit, jak mohl tenhle prcek zranit muže tak dobrého, jak si myslíme, že je dobrý pan Black?"

"Já mám nápad," ozvala se žena, držící v náručí pudla.

"No?"

"Díky naším předchozím setkáním s panem Blackem je jasná jedna věc," poškrábala svého partnera za uchem. "Pan Black rád hraje hloupého. Jenom jednou ukázal, čeho je schopný, a to, když byl otrávený z toho, že jsme mu vlezli do pokoje."

"Pokračujte."

"Slyšeli jsme Pierrovo hlášení. Pan Black všechno připravil tak, aby to vypadalo jako jednoznačný případ sebeobrany a nechtěné zabití. Když jsme se vloupali k němu do pokoje, tak jsme…ho zmátli. Nebyl si jistý, jak na nás reagovat, tak zařídil tohle, aby se nám u soudu vysmáli, v případě že bychom ho kvůli tomu chtěli poslat do vězení," řekla a shlédla na svého partnera, který přikyvoval. "Zajistil, aby to vypadalo jako nějaká divná nehoda a děsí mě jen pomyslet na to, že tohle všechno nám připravil přímo pod nosem a za tak krátkou dobu. Míra profesionality, která by na to byla třeba, mě opravdu fascinuje."

"Tak proč si myslíte, že si vybral toho muže jako svůj cíl?"

"To bych možná věděla, pane," řekla žena a olízla si nervózně rty. "Odborníci našli na jeho oblečení krev několika kouzelníků. Vypadá to, že se na ně zaměřoval. Myslím si, že pan Black to nějak zjistil a rozhodl se ho popravit."

"Popravit?"

"Jak jinak byste to nazval? Naprosto klidně vešel do uličky s jednoznačným cílem, který byl zabití toho muže. Podařilo se mu, aby to vypadalo jako nějaká podivná nehoda. Jak už jsem řekla, kdybychom to chtěli dát k soudu, tak se nám všichni vysmějí," pokrčila žena rameny. "Z nějakého důvodu nám v zadržení toho muže pan Black nevěřil a nebyl si jistý naší reakcí, kdyby se o něj postaral on sám, a tak vymyslel tohle."

"Zní to jako nejrozumnější vysvětlení," přikývl nevýrazný muž. "Vyjádřil se jasně, takže s trochou štěstí se tohle už nebude muset v budoucnosti opakovat. Pokud někdo nechce ještě něco dodat, tak nynější porada končí. Nechte pana Blacka jít."

"Já to udělám, pane," přihlásila se dobrovolně lékouzelnice. "Chtěla bych na něj použít ještě nějaká silnější diagnostická kouzla. Mohla bych potom lépe pochopit, co jsem to vlastně našla v jeho krvi."

"Dobře, ale neobtěžujte ho víc, než bude nutné."

"Samozřejmě," přikývla léčitelka spokojeně a rozešla se k panu Blackovi."

"Jak dopadla porada?" usmál se Harry na přicházející lékouzelnici."

"Dobře. Šéf řekl, že můžete kdykoliv odejít," dořekla žena a nervózně se nadechla, "ale já bych s Vaším dovolením ještě ráda použila pár kouzel, abych dostala lepší přehled o Vašich životních funkcích."

"Dobře."

Žena provedla několik poměrně složitých pohybů hůlkou a zamumlala několik poněkud podivných inkantací a skončila se s poměrně…zmateným výrazem.

"Je to všechno?" zeptal se Harry s úsměvem.

"Ano, samozřejmě," odpověděla žena omámeně.

"Měl bych se něčeho bát?"

"Vypadá to, že Vás nic netrápí," podívala se lékouzelnice znovu na výsledky.

"Tak já teda půjdu."

Při odchodu si byl Harry téměř jistý, že slyšel ženu zamumlat 'nic z toho nedává smysl', ale připsal to svojí přehnané představivosti a šel dál.

---

* Black Bag Team - http://en.wikipedia.org/wiki/Black_bag_operation

** Maquis = francouzské odbojové hnutí během druhé světové válkyhttp://en.wikipedia.org/wiki/Maquis_(World_War_II)