Portus

Harry ztěžka oddechoval, skrytý za kamenem. Voldemort se mu vysmíval a snažil se ho odtamtud dostat řečmi jako, že by na něho byl otec určitě hrdý, kdyby viděl, jak se jeho syn schovává jako zbabělec. Neskutečně ho to štvalo, ale věděl, že by jeho otec nechtěl, aby hloupě umřel jen kvůli takovéhle pobídce. Harry se musel soustředit. To přenášedlo, co ho sem přeneslo, bylo moc daleko a Voldemort se smrtijedy stoprocentně nedovolí, aby dolétlo až k němu. Musel si udělat vlastní.

Potom, co si při cestě na mistrovství světa ve famfrpálu, uvědomil potenciál toho zařízení, rozhodl se naučit, jak nějaké vyrobit. Možná, že je nelegální vytvořit neoficiální přenášedlo, ale povedlo se mu přesvědčit Hermionu, aby mu pomohla s tím, že by to mohla být dobrá úniková cesta v případě nouze. Neochotně souhlasila. Trvalo asi pět minut, aby se znepokojení změnilo v dychtivost vůči něčemu novému a těžkému. Ukázalo se, že Harrymu šlo vytváření přenášedla, asi tak jako přenos s ním. Zabralo mu celý rok, než dokázal nějaké vyrobit. Ale teď už to zvládal se zavřenýma očima. Popravdě se to doporučovalo, aby si mohl lépe představit místo, na kterém se chtěl objevit.

"Portus," zašeptal Harry, myslíc na schod přímo před porotci v Bradavicích. Musel co nejrychleji autoritám předat zprávu, že Voldemort je zpátky, a neexistuje lepší způsob, než to říct rovnou ministrovi!

Kámen, za kterým se schovával, se rozletěl na kousky, vyhodil ho dopředu a donutil ho tak pustit rukavici, ze které se snažil udělat přenášedlo.

"Moc pomalé, Pottere! Unavilo mě na tebe čekat! Tvoji rodiče by byli tak hrdí, kdyby tebe, zbabělce, viděli, jak se snažíš odplazit a schovat se před mou silou pod nějaký kámen jako červ! Nikdo se nemůže skrýt před Lordem Voldemortem! A teď vstaň! My dva se utkáme v našem prvním a zároveň posledním souboji, rozumíš! Pokloň se před Lordem Voldemortem!"

Harryho mozek se rozhodl obnovit svoje funkce. Opováží se? Měl by otevřít oči? Neslyšel nic jiného než vítr. Navíc bylo tepleji než před chvílí. Ale bylo to před chvílí? Jak dlouho spal? Nebo spíš byl v bezvědomí… žádné posmívání. Voldemort tu nebyl. Žádné uchechtávání. Jeho poskokové už tady taky nebyli. Harry otevřel oči, cítil se nějak podivně slabě a unaveně. Bylo tam světlo, ale nebylo ho moc. Ležel na holém kameni. Země všude kolem byly jenom kameny. Ani to nebyly ploché kameny. Bylo to spíš jako… zpustošené místo, kde očividně nic nerostlo; odevšad ho obklopovaly různě veliké kopce, celé z kamene. Některé hladké a jiné s hranami ostrými jako břitvy. Pořád na sobě měl svoje brýle. Díkybohu. Jak se sem dostal? Kde to byl? Poslední věc, co si pamatoval…

Bojoval s Voldemortem. Byl na hřbitově a jejich kouzla se setkala. Zářící, zlatá světelná kupole. Paprsek čisté magie putující z jeho hůlky k té Voldemortově. Se vší silou přetlačoval nějakou… světelnou kapku k Voldemortovi. Potom koutkem oka uviděl Cedrikovo tělo. Ztratil koncentraci. Ztratil soustředění. Voldemort se začal smát a kapka začala cestovat zpátky k němu. Jeho hůlka se začala šíleně třást. Něco… z ní vylezlo. Stín. Přenášedlová rukavice. Harry okamžitě jednou rukou pustil hůlku a natáhl se po ní. Dotknul se stínu přenášedla a… zatáhnutí za pupík… neskutečná tma a místo, kam ho to přenášedlo doneslo… A potom se probral. Zpátky do přítomnosti. Jizva ho tupě pobolívala, stejně jako všechno ostatní. Harry se podíval nahoru na oblohu a uviděl slunce. Bylo šedé. Svítilo z něj šedé světlo, pokud něco takového bylo možné.

Harry s bolestí vstal. Všechno ho bolelo, ale věděl, že je to tou cestou a ne těmi zranění, která utrpěl, když ten kámen, za kterým stál, vybuchnul díky kouzlu, které vyslala jeho nemesis. Z toho předtím krvácel. Krvácel z pobodané ruky. Krvácely mu nohy a záda, poškrábaná z toho rozervaného kamene. Teď měl krev na šampionském dresu, ale pod ním neměl žádná zranění. Harry se rozhlédl kolem, ucítil, jak se mu na krku naježily chloupky.

Najednou Harrymu něco vyrazilo dech, když do něj něco tvrdě vrazilo a poslalo ho to k zemi. Ruce, hrubé ruce se pokoušely najít jeho krk, zatímco muž sedící nad ním mu bránil, aby kopal nohama. Už nemohl dýchat. Harry se pokusil toho muže praštit, poškrábat mu obličej. Temnota. Ta věc vypadala tak temně, jako by z ní všude vyvěral stín, se svojí zlobou, svoji zuřivostí a jasným úmyslem způsobit utrpení, bolest a smrt! Harrymu se už začalo se rozmazávat vidění, když ucítil, jak mu něco zabraňuje, aby protivníka chytil pravou rukou. Už v té ruce něco měl… Jeho hůlku. Nikdy nepustil hůlku z ruky! Co by mu mohlo pomoct proti tomuhle…

"Reduc…to…" povedlo se mu ze sebe dostat a zamířil tomu přesně na hlavu. Kouzlu se povedlo z útočníka shodit kapuci. Harry doufal v trochu víc. Většinou by tomu Reducto z takovéhle blízkosti přinejmenším servalo většinu kůže z obličeje. Dostatečné rozptýlení. Harry před očima viděl černé tečky, což dělalo výhled na obličej rozběsněného útočníka ještě děsivější. Musel použít něco jiného. To nejsilnější kouzlo, které uměl, to v kterém byl nejlepší. Zavřel oči, načež muž nad ním ještě zesílil svůj stisk, a využil svoje poslední vteřinky na šťastné vzpomínky. Ron… Hermiona… Vánoce se Siriusem…

Harry použil svůj zbývající vzdor k tomu, aby útočníkovi vrazil hůlku do pusy.

"Expecto Patronum." To se snažil Harry říct, ale skončilo to jako nerozpoznatelné zachrčení.

Ale úmysl tam byl, vzpomínka byla dostatečně silná a energie na vytvoření kouzla bylo taky dost.

Předtím v Anglii by z Harryho hůlky elegantně vyskočil majestátní jelen. Tady se objevila tlustá stříbřitá mlha, vtrhla do pusy temnému stvoření a postupovala krkem dolů. Efekt byl okamžitý. Ta věc Harryho pustila, přepadla na záda a začala si drásat krk a hrudník. Drásat asi nebylo to správné slovo, to stvoření si vyškubávalo kusy masa, jeho kůže dostávala červený nádech spáleniny a tekoucí krve. Harry s kašlem zavrávoral zpátky, na krku, kde se do něj zabořily nehty cítil malé důlky. Temná stvůra sebou ještě chvíli mlátila, potom zeslábla a zůstala ležet. Bylo to mrtvé. Bylo to očividně mrtvé. Nemusel mu zjišťovat puls, aby si tím byl jistý. Harry chvilku počkal, než se mu vrátí síly. Překvapivě se cítil mnohem líp, než když se probral, a to i potom skoro- uškrcení. Cítil se jako by měl šílenou žízeň a vypil ne sklenici ale velkou láhev vody. O tolik mu bylo líp.

Tentokrát Harry věděl, že není sám podle zvuku malých kamínků kutálejících zpod něčích nohou. Otočil se a namířil na nově příchozího hůlku. Slézajíc z menšího kopečku, se objevila v malé svatozáři světla. Jak temné bylo to stvoření, co ho právě napadlo, tak to vypadalo, jako by zářila víc jak slunce. Nebylo to nijak oslepující světlo, spíš něco jako aura. Prostě… jí viděl, jako kdyby stála pod pravým sluncem. Na sobě měla neladící oblečení, celé potrhané a roztrhané. Měla dlouhé hnědé kalhoty se světle modrým tričkem a na nohou zimní boty. Vlasy měla špinavě blond, asi tak jak se světle blond vlasy ušpiní po pár týdnech zanedbávání. Měla roztomilý kulatý obličej s rozzářeným výrazem, jako kdyby nestál nad mrtvolou nějakého temného stvoření a nemířil na ní tyčkou. Co ale nejvíc zaujalo jeho pozornost, byl její kyj. Vypadal dost robustně. Tlustá dřevěná hůl, co měla na vrchu přivázané tupé kameny. Museli dostát svému účelu, protože nebyly tak šedé, jak by kameny měly být. Uvažoval, jestli by měl hůlku držet jako dýku, aby to vypadalo, že ji chce bodnout, nebo jestli se má vykašlat na zákon o utajení; stejnak by se to provalilo.

"Není to náhodou hůlka?" zeptala se dívka, položila kyj na zem a opřela se o něj.

Dóbře, takže to věděla. Takhle to bylo lepší.

"Jak to víš?" zeptal se Harry a strčil si hůlku za pásek.

"Nejsi…no…jsi první čaroděj, kterého jsem potkala, ale nejsi první, co se dostal sem. Hádám, že jsi tady nový?"

"Kouzelník," opravil ji Harry automaticky, hlas chraplavý kvůli suchému vzduchu. "A kde přesně to "tady" je?"

"Máš žízeň?" zeptala se zdviženým obočím.

"Šílenou," přiznal Harry, na tváři se mu objevil rozpačitý úsměv.

"Smůla, kouzelníčku. Zbývá mi už jen trošku a sama jsem právě vodu hledala. Hádám, že bys mohl jít se mnou, a podělíme se o informace."

"Jsem Harry," řekl černovlasý mladík a rozešel se k ní.

"Co to děláš?" řekla najednou dívka smrtelně vážně.

"Huh?"

"Temňák. Ty ho neprohledáš?"

"Temňák?" zopakoval si pro sebe, ale otočil se na ležící stvoření za ním. "Prohledat ho?"

"Neopovažuj se přede mnou takhle plýtvat zásobami, kouzelníčku!" odpověděla naštvaně. "Koukej pohnout zadkem! Tohle je tvoje zabití, tvoje kořist. Radši bys měl být vděčný, že ti to neukradnu. Vezmi všechno, co uneseš. Nejobvyklejší způsob, jak získat něco užitečného, je obrání mrtvoly."

Harry se na ní nevěřícně podíval. "Tohle… se tu stává často?" zeptal se s obavami.

"Může být i den, kdy se to nestane. Ještě pořád na něj čekám."

Harry se zděšeně otočil. Bude tu muset vraždit každý den? Co to bylo sakra za svět? Došel k tělu a začal ho prohledávat. Nechtěl tu dívku ještě víc rozzlobit. Vypadalo to, že o tomhle místě toho ví o dost víc. Rozhodla se začít s jeho výukou ještě když vysvlékal Temňáka, jak jím očividně říkali, z oblečení.

"Všichni, co jsem tu potkala, jsou odjinud; sem se dostali za podivných okolností. Jsem Amy, jen tak mezi řečí. Kde začít? Všechno tady je buď Světlé nebo Temné. Jediná šedá věc je slunce. Světláci zabíjejí Temňáky a Temňáci zabíjejí Světláky. Ty a já jsme Světláci. Ta věc u tvých nohou je samozřejmě Temňák. Ačkoliv tady všichni bloumáme kolem, nikdo z nás sem původně nepatří. Není tu žádná vesnice, žádné město, žádná shromažďování. Žádné domy. Nic. Většina tohohle místa je úplně bez života. Jsou tu nějaká divná zvířata, která když uvaříš, chutnají příšerně, ale je to jediné, co máme, takže si po čase zvykneš. Občas najdeme věci, co rostou mezi kameny. Tyhle místa si pamatuj, většinou je poblíž voda.

Harry sem tam přikývl a přitom pobíral věci. Připadal si podivně lehce. Jako kdyby jeho složitý život zmizel a byl nahrazen něčím směšně jednoduchým. A jako třešnička na dortu ani nevěděl, jak se vrátit zpátky. Bude se ji muset zeptat. Temňák už byl skoro nahý. Spodky mu nechal. Jestli je chce, tak ať si je vezme sama. Tričko použil jako ranec na zbytek oblečení a v jedné kapse mu našel příborový nůž, nebo aspoň něco, co tak vypadalo. Nic jiného u sebe neměl. Amy uznaně přikývla.

"Za první zabití máš malou zbraň. To je dobré. Hlídej si ho. Co jsem slyšela, tak ten minulý kouzelník si hrozně stěžoval, jak je tu bezmocný. Tvrdil, že mohl házel ohnivé koule a tady měl problém zapálit oheň."

"To je pravda. Zkoušel jsem to a sotva jsem z mého nejsilnějšího kouzla vytřískal nějakou reakci."

"Jo… Mimochodem cos mu to vlastně udělal? Skoro to vypadá, jako by si to udělal sám," řekla dívka, sklánějíc se nad mrtvolou.

"Taky že jo. Moje kouzlo mu nějak vlezlo do pusy. Je to koncentrovaná směs…jak to mám říct… ukáže se stříbrná mlha plná pozitivních vzpomínek. Spálilo ho to a otrávilo, myslím. Pokusil se rozervat krk, tak moc ho to bolelo."

Amy jen zírala, ohromená.

"Wow. Zabil jsi kouzlem. Tak to musíš být tam, odkud jsi, dost mocnej. No, pokud přežiješ, budeš sílit. Ten minulý…kouzelník…o kterém jsem mluvila, odsud odešel. S každým zabitím se nám něco stane. Něco nás udělá silnější. Ten kouzelník jich zabil dost na to, aby udělal kouli z ohně větší než jeho pěst! Tvrdí se, že to bylo šílené nebezpečné!! Po jednom určitém zabití prostě najednou bez jakýchkoliv stop zmizel. Nejrozšířenější teorií je, že zabil dostatek, aby vzdal hold čemukoliv, co nás sem na začátku dostalo, a tak se vrátil domů. Nebo aspoň někam jinam."

"Dostal jsem se vlastními silami. Byl to… stín transportačního kouzla, pokud se to tak dá říct. Objevilo se díky dost… ojedinělým podmínkám a přeneslo mě to sem," vysvětloval Harry a vyhodil si provizorní batoh na záda.

"Nejsi výjimka. Já se sem dostala po spadnutí do studny poblíž strašidelného domu. Ten kouzelník vymyslel nějaké kouzlo nebo co a skončil tady. Znala jsem někoho, co zmizel v něčem jménem Bermudský trojúhelník. Další se ztratil v lese a nakonec ztratil i ten les. Něco nás sem dostalo odevšad z různých světů. Usoudila jsem, že Země není dost veliká, aby na ní žilo tolik různých druhů lidí, co jsem potkala. Jeden měl na hlavě pravé kočičí uši. Hádám, že ve vesmíru je toho víc, než o čem víme."

Harry přikývnul. Bylo toho najednou hodně, ale byl to nákres světa, ve kterém teď bude muset žít.

"Pojďme teda najít vodu. Začínám mít šílenou žízeň a navíc budu muset vyprat tohle oblečení a vymyslet, jak z něj udělat misku."

Amy přikývla a vydala se na cestu. Harry se vydal za ní a byl potichu, došel k závěru, že musí šetřit slinami.

Byli tři kolem malého potůčku tekoucího mezi kameny. Temňáci, všichni. Harry a Amy se schovávali za kamenem a sledovali je. Mohli je prostě nechat napít, odejít a jít se napít po nich, ale… ale měli čutoru a misku. Amy je sledovala s chamtivostí v očích. Harry věděl, že bez boje neodejdou. Měl žízeň. Amy mu dovolila si loknout z její skromné zásoby předchozí den, po hodinách bezúspěšné chůze.

Zatahala Harryho za rukáv a pomalu se odplazili dolů za jejich úkryt.

"Dobře," zašeptala. "Máme výhodu překvapení, oni převahu. Na první pohled mám nejnebezpečnější zbraň. Normálně bych ani nebrala v úvahu ty tři napadnout, ale s tebou máme šanci. Vím, že neumíš zacházet s nožem. Z naší strany to bude jen o štěstí. Budeš muset vydržet. Nebojuj, abys vyhrál, bojuj, abys žil. Ten nejsilnější se pustí do mě a pokusí se mi zabránit, abych ti pomohla. Budu ho muset rychle zmlátit a potom zachránit tebe. S trochou štěstí budu moct vzít jednoho z těch dvou zezadu. Pak to bude dva na jednoho. Rozumíš tomu? Potřebuju se na tebe v tomhle spolehnout, na tvůj instinkt přežití. Jestli nevydržíš, je po mně. Zvládneš to?"

Harry se nad tím na chvíli zamyslel. Potřebovali to. Harry bylo ze zabíjení špatně, ale ne ze zabíjení nich. On byl Světlák. Oni byli Temňáci. To to dělalo mnohem jednodušší.

"Jdem na to. Přiblížím se k nim první. Obejdu je a otočím je zády k tobě. Zkus jednoho rychle dostat zezadu. Tak budeme mít větší šance."

Amy si promyslela tuhle změnu plánu a rozhodně přikývla. Harry se ani jednou neohlédl přes rameno a začal Temňáky obcházet. Snažil se být co nejtišší, ale věděl, že je to zbytečná námaha. Všude bylo moc malých kamínků. A navíc neměl v plížení žádný talent. Ale svým způsobem stačilo opatrnost předstírat. To k němu přitáhne jejich pozornost mnohem víc, než cokoliv jiného. Přesně jak předpokládal, když se rozhodl ukázat a přiblížit se k nim, už byli na pozoru a dívali se jeho směrem. Harry na chvíli ztuhnul, chycený jako moucha v mucholapce. Potom třesoucí rukou vytáhl příborový nůž a rozhodně se rozešel proti skupince. Do druhé ruky si chytil hůlku.

Temňáci se na něj ostražitě zadívali a zastavili svůj postup vůči němu. Byli opatrní. Možná byli Temňáci, ale nebyli hloupí. Oddělili se od sebe, aby mu nedělali snadný cíl. Harry se začal víc třást. První byl asi čtyři metry před ním, další tři metry nalevo a poslední asi tak stejně ale napravo. Harry se na ty tři tvrdě zadíval, oči mu mezi nimi rychle kmitaly, aby je měl všechny v dohledu. Popravdě vlastně nechtěl udat Amynu pozici, jak se s vysoce zvednutým kyjem přibližovala k Temňákům. Problémem bylo, že byl moc blízko. Ti druzí dva brzo koutkem oka Amy zahlédnou. Museli se soustředit na něj.

Harry se sprintem rozeběhl proti Temňákovi před ním. Ten překvapeně o krok couvnul a zůstal v obranné pozici. Nikdy neviděl, jak mu kyj roztříštil lebku.Harry okamžitě, jakmile si zbylí dva všimli Amy, změnil směr. Amy se rozhodla pomoct Harrymu a zamířila ke stejnému Temňákovi jako Harry. Harry použil "Lumos Maxima" a dal do toho, co nejvíc energie, míříc na nepřítelovy oči asi metr od něj. Vyšlé světlo nebylo dostatečně silné, aby ho oslepilo, ale přesto ho zaskočilo. Harry se do něj pustil svým nožem, bodajíc do všeho, co se k němu přiblížilo. Ruka, rameno, hrudník, krk… Temňák se snažil malé zbrani vyhnout, ale zakopl. Tentokrát byl na řadě Harry, aby si obkročmo sedl na nepřítele a zaútočil s úmyslem zabít. V záblesku jasnozřivosti rukou obkroužil Temňákovy zvednuté ruce, kterými se pokoušel bránit, a bodl skrz ucho do mozku. Nůž projel bez sebemenšího odporu, Temňák sebou jen naposledy škubnul.

Harry vstal na nohy a rozhlédl se kolem. Amy běžela za posledním Temňákem, který se snažil utéct. Harry na ničím nepřemýšlel a rozběhl se za ním. Sklonil se a skoro přepadl, aby sebral kámen velikosti jeho pěsti. A běžel. Amy na tohle byla zvyklá, ale měla s sebou těžkou zbraň. Temňák utíkal "jak" o život. Vzdaloval se vzdaloval a Harry, v posledním zoufalém pokusu, po něm hodil tím kamenem. Minul nejméně o čtyři metry. Temňák utekl. Udýchaně se zastavil s Amy po boku. Taky chytala dech.

"Pojďme… zpátky, Harry. Musíme sesbírat kořist, než se tam dostane někdo jiný."

Harry beze slova přikývl a vrátili se zpátky k potůčku. Harry prohledal Temňáka s nožem v uchu, zatímco Amy měla toho z rozbitou lebkou. Měli u sebe tři misky. Amy se usmívala. Byl to dobrý úlovek. Harry na tomhle těle nenašel žádnou zbraň. Měl jen oblečení a pak v hadru zabalené nějaké kořínky.

"Hezky, Harry. Zelenina se jen tak nevidí. Teď máme na chvíli vodu a trochu zeleninky, než narazíme na nějaká zvířata. Udělala jsem dobře, že jsem tě vzala s sebou. Nosíš štěstí."

Harry se nevesele zasmál. To bude poprvé.

Pár dní u toho potůčku zůstali. Pili opatrně, aby se jim neudělalo špatně, ale tak, aby vydrželi bez pití zásob co nejdéle. Prohledali to tam a našli pár hub, co si mohli přidat k zásobám jídla. Harryho žaludek si rychle přivykal na nedostatek jídla. Nebylo to o moc horší než léto u Dursleyových. Vypadalo to, že Amy se líbilo, že si nestěžuje. Jednou ho dokonce praštila do ramene a řekla, že nakonec není zas tak rozmazlený spratek.

Pomohla mu něco udělat se zbytkem oblečení. To, co vypadalo nejlíp, si nechali a opatrně složili s tím, že by mohlo být dobré na výměnný obchod. Harry hádal, že bylo těžké tu sehnat nové oblečení. Ty obnošené roztrhala na pásy a ukázala mu, jak si ovázat ruce a nohy. Mohlo to trochu utlumit přímý útok a zabraňovalo to zlomení kostí a povrchovým ránám. Tady i obyčejné spadnutí na zem mohlo být nebezpečné a způsobit vážná zranění. Harrymu se líbil ten pocit ochrany, který mu to dalo. Amy se mu musela smát, když se po dokončení prohlížel ze všech možných úhlů.

Už se chystali odejít, když přišel jiný Světlák, hledající vodu. Měl na sobě hadry. Amy vytáhla jejich náhradní oblečení a ukázala je tomu vysokánovi. Byly o dost menší, ale nemohl si moc stěžovat. Byly mnohem lepší než to, co měl doteď. Po celém těle měl rány. Harry ho naučil, jak staré oblečení použít jako obvazy. Za oblečení dal Harrymu nůž, který měl navíc. Byl narezlý, ale dvakrát delší než jeho příborový. Harry mu za něj dal svůj příborový, protože mu to tak přišlo víc fér. Světlák přikývl, jako by to byl dobrý odchod, a dal si ho za pásek. Napil se z potůčku a lehl si na kámen, aby si odpočinul.

Harry si něčeho všimnul. Den se zdál jasnější. Když se na to zeptal Amy, Světlák, jménem Louis, se rozesmál.

"Nováček?" zeptal se Amy.

"Dvou denní špunt," přiznala s přikývnutím Amy.

"Dva dny?" zopakoval Louis a znovu se na Harryho zadíval. "Není divu, že je tak oslnivý. Ale i tak když jsem přišel, jsem si myslel, že je mu nejméně pět."

Amy Harrymu vysvětlila, co tím myslel.

"Neříkají nám Světláci, protože jsme… ti dobráci, pro nedostatek lepšího slova. Nějak jsme hlavní zdroj světla tady kolem. Čím víc Světláků je na jednom místě, tím jasnější to místo bude. Ty… ty šíříš dost světla i na nováčka," řekla a se závistí se na něj podívala.

"Proč pořád říkáš "nováček"?" zeptal se Harry.

"Protože," ozval se Louis ze svého kamene, "po chvíli zabíjení, ztrácíš svoje světlo. Každé zabití ti k srdci přidá trochu temnoty. Dokud nezmizíš."

"Umřu?" zeptal se Harry vyděšeně.

"Ne," odpověděla tentokrát Amy. "Zmizíš. Jako ten kouzelník, o kterém jsem ti říkala. Zabiješ dost, aby ses mohl vrátit domů nebo kamkoliv jinam, kam mizíme."

Louis lehce přikývnul. Vypadalo to, že je to obecně přijatá teorie. Přesto ho to ale moc neuklidnilo.

Harry se zadíval dovnitř jeskyně. Něco vevnitř bylo. Něco temného. Po pár měsících zjistil, že i zvířata mohou být Světlá nebo Temná. Nikdy nedokázal zabít králíka. Hrozně moc… zářili. Ale stejně ho chytnul, a sem tam ho krmil zeleninkou. Amy to nechápala. Sami toho měli k jídlu málo. Ale když narazili na první Temné zvíře, pochopila. Tak perfektní návnada. Zvířata váhali, jestli mají napadnout je, ale malého huňatého králíčka…

Harryho magie postupně se zabíjením sílila. Pokaždé cítil to, o čem mluvil Louis. K duši se mu připojil kousek temnoty. Nějak to cítil. Nešpinilo ho to ani ho to nekazilo. Byl Světlý tak jako vždycky. Jenom prostě přišlo víc temnoty aby to… vyrovnala. Harry se o to podělil s Amy, jejíž světlo za posledních pár měsíců zesláblo víc než jeho. Přikývla s tím, že možná cítila to, o čem mluví. Políbila ho za to přímo na ústa a přiznala, že se poslední dobou dost bála, že se nakonec změní v Temnou. Čím dál tím víc se s ním sbližovala a žádala čím dál tím víc fyzického kontaktu. Harry věděl, že to není láska, ale pouze touha po lidském doteku. Její polibky byly čím dál tím víc hladovější a proto věřil, že jim dnes tato jeskyně dovolí pár hodin soukromí. Ale s tou dychtivostí, kterou projevila za posledních pár dnů, to možná nebude trvat ani dvacet minut.

Harry položil králíčka, který si na to už doteď zvyknul, před jeskyni. Harry a Amy se schovali za kameny. Malé stvořeníčko hopsalo kolem, dělalo na kamenech hluk, nikdy nevběhlo dovnitř moc daleko a hned zase rychle vyběhlo ven. Bez varování najednou ven vyskočil černý medvěd, oči mu rudě zářily a z tesáků mu odkapávaly sliny. Chystal se po chudákovi králíkovi chňapnout, když králíčka napadla lepší věc než zděšeně ztuhnout. Říkalo se tomu "koukej odtud sakra vypadnout". Když medvěd proběhl kolem kamene, za kterým se schovávala Amy, dostal kyjem přímo do čela, přičemž kameny navázané na kyji se pod silou úderu roztříštily na kousky. Harry skočil omámené bestii na záda a namířil mu hůlkou do ucha.

"Tonare."

Jednoduché vybuchující kouzlo medvědovi roztrhalo mozek a roztříštilo druhý konec medvědovy hlavy. Amy uznaně pískla.

"Dobrá práce. Ze zbytku čelisti a lebky bychom měli být schopní něco udělat. Kožešina je ve výborném stavu! Navíc budeme mít na pěkně dlouhou dobu maso! Možná ho i budeme muset za něco vyměnit, aby se nezkazilo! Dáme se do práce, mám šílený hlad!"

Harry použil svoji dýku a naučil se stahovat medvěda z kůže. Už se to naučil u vlka, nějakého ještěra, ale tohle bylo poprvé, co pracoval na něčem takhle velkém. Maso nikdy nechutnalo dobře, ale zvykli si na to. Amy byla nejlepší v obíraní masa. Očistili kosti a nechali je na nějakou improvizovanou zbraň pro Amy. Její kyj byl na maděru a neměli nic čím by mohli na nějakou hůl navázat kameny. Lana tady byly až moc velký přepych.

Zbytek kyje použili na založení ohně s naplaveným dřívím, co leželo všude kolem, ačkoliv nikde nerostly stromy, ze kterých by spadly. Byla to jedna z těch záhadných věcí, co je přiváděla k myšlence, že tenhle svět je falešný. Králík se nakonec vrátil a Harry mu dal poslední kousek houby, co našel, spolu s celou mrkví. Malé zvířátko bylo v nebi. Amy se na něj usmála a nestěžovala si ohledně plýtvání jejich jídlem. Zasloužil si svůj podíl. Jak Harry předpokládal, Amy se tu noc rozhodla posunout jejich vztah na další úroveň.

Harry sebevědomě prošel mezi kameny. Před ním byli čtyři Temňáci. Všichni byli temní jak bezměsíčná noc; tak těžko se dali rozeznat. To bude jednoduché. Harry zjistil, že čím byli temnější, tím byli slabší. Ti, co se přibližovali k šedé, byli nejnebezpečnější. Už věděl, že jako oni, dosáhli své rovnováhy zabíjením Světláků. Harry cítil, že už se blíží. Důkazem bylo, že ho nikdy neviděli se přiblížit. Harryho záření mělo skoro barvu slunce. Amy byla za nimi, nepovšimnutá. Její kyj z medvědích kostí byl smrtící. Kosti ze zadních nohou byly svázané k sobě a spousta menších kostí bylo naostřených a připevněných na konec jako ostny. Harry pořád používal svoji dýku a hůlku.

Předtím než na ně vyběhl, je nejdřív oslepil zábleskem světla. Jednoho z nich napadl dýkou a když ucouvnul, vrhnul na něj řezací kletbu. Skočili na něj zbylí dva. Třetí měl až moc práce s padáním k zemi s rozbitou lebkou. Harry odrazil příchozí rány omotanýma rukama a nechal si zasadit ránu do trupu. Měl pod trikem tlustou vycpávku z oblečení, která se tím nárazem roztrhla. Další seknutí dýkou, další dýkou podříznuté hrdlo. Amy ze strany napadla toho zbylého a Harry hodil kosti-tříštící kletbou po tom prvním, co se snažil udržet si u těla ruku uříznutou řezací kletbou. Schytal ji do páteře, jak se pokoušel o útěk. Amy rychle skončila s tím posledním, jen lehce zadýchaná.

"To je mnohem lepší než ohnivé koule," řekla nadšeně a mrkla na něj. S lehkostí, která přišla se zvykem, prohledali Temňáky a to nejcennější vzali. Měli dost zničeného oblečení na dnešní oheň.

Harry ho začal s oblečením a troškou dřeva a jakmile oheň trochu zesílil, hodili do něj těla Temňáků, aby oheň posílili. Začali s odříznutou rukou. Stáli kousek od sebe, ale zůstali potichu. Věděli, že je něco špatně. Amy promluvila první.

"Harry… Už jsou to asi dva měsíce, co už necítím při zabíjení Temňáků žádnou změnu. Nejdřív jsem myslela, že je ta změna tak malá, že jsem si ji nevšimla, tak jsem na to soustředila. Ale…"

"Dva a půl týdne u mě," přiznal Harry. "Jsem skoro vyrovnaný. Pamatuješ na toho kouzelníka, co jsme s ním bojovali minulý týden? Já to viděl. Viděl jsem, jak se pokoušel o kouzlo, a můžu rozeznat, kolik zabití má Temňák, nebo Světlák na účtu. U tebe už nemůžu. Jediné, co vidím, když se soustředím na tebe nebo na sebe je… ještě jeden. Potřebujeme jen ještě jednoho."

Amy se zamračila. Očividně se naštvala, ale nemělo cenu na Harryho křičet, že už od té doby zabili víc než jednoho. Víc než deset, spíš tak sto. Usilovně se na to snažila přijít. Byla si jistá, že Harry je na tom stejně. Konečným cílem bylo dostat domů. Oba to věděli. Oba věděli, že šance, že jeden z nich odejde a druhý tu zůstane sám, je víc než reálná, a navíc dost blízko.

"Ještě jeden," zamumlala.

"Jakou nejhorší věc může Světlák udělat?" zeptal se Harry a strnul.

Amy ztuhla, jak se ji odpověď jako zjevení vplížila do mozku. Bez jediného slova od sebe odskočili. Dívali se na sebe vážnýma očima, bez jakýchkoliv stop náklonnosti. Jen uvědomí o tomhle krutém světě, kde přežití převládalo nad vším ostatním. Přežití a cíl opustit tohle místo, kde byli všichni předurčení zemřít.

"Zabít jiného Světláka," odpověděla Amy a vzala svůj kyj do ruky.

Harry s ní trénoval kouzlení s hůlkou. Myslí mu proběhly všechny chvilky, co spolu strávili, hlídajíc záda tomu druhému.

"To je přesně ono," poznamenal Harry a jistou rukou vytáhl hůlku a šlehl s ní jako s bičem. "Sbohem, Amy."

Harry vypustil kouzlo, které vymyslel, aby ji ohromil. Tvrdě pracoval, aby fungovalo. Jak ho Amyn kyj udeřil přes prsa, trhajíc mu ostny maso, ohnivá koule, velká jako její hlava, v těsné blízkosti vybuchla.

Harry otevřel oči. Žádná bolest. Tam, kde by Amy měla zasadit smrtící ránu, nic necítil. Obloha byla temná. Ne. Obloha byla černá. Půlnočně černá. Ne šedá. Zase si stoupnul, držíc svojí hůlku v pravé ruce, a protáhnul se. Rozhlédnul se uviděl, jak na něj všichni kolem vykulenýma očima zírají. Pořád na sobě měl svoje látkové brnění, u boku držel zakrvácenou dýku a byl naprosto klidný. I když byl obklopený smrtijedy v čele s Voldemortem, s ohromeně otevřenou pusou, na hřbitově, ze kterého už před tak dlouhou dobou zmizel.

"Hmm. Vypadá to, že tady čas běží jinak," pronesl Harry do ticha. Nikdo na to nebyl schopný zareagovat.

"Pottere…Kdes to před chvíli byl? Zmizel jsi. Myslel jsem, že jsi utekl, zase…no na tom nezáleží. Teď zemřeš," řekl Voldemort a zvedl hůlku.

Proti Harrymu vyletěla smrtící kletba. Harry ukročil stranou. McNair stojící za Chlapcem-který-přežil, se vyhnout nestihnul a padnul k zemi, mrtvý. V tom si Harry uvědomil, že vidí všechnu magii kolem. Viděl, jak se shromáždila v hůlce, vytvořila kouzlo a viděl, jak vyrazila proti němu. Vyhnout se jí bylo primitivní, no vážně. Voldemort běsnil, zvednul hůlku k druhému útoku a smrtijedi za Harrym nenápadně ustoupili stranou.

"Chceš vědět, kde jsem byl, Tome?" zeptal se Harry konverzačním tónem.

Voldemort se uprostřed kouzla zarazil, nejistý co by měl odpovědět. Harry něco cítil, když se na Voldemorta díval. Rovnováha. Všechno to bylo o rovnováze. On, Harry Potter, už teď nebyl světlý kouzelník. Byl v rovnováze. Harry uchopil svojí dýku a použil na ni to kouzlo.

"Portus."

A potom před vyděšenýma očima všech přítomných smrtijedů jí hodil na Voldemorta. Vlastně ji spíš hodil do Voldemorta. Pán Zla ale nezmizel jen tak. Utvořil se malý vír a Voldemort vysoce zakřičel bolestí. Harry ucítil, jak se mu něco odtrhlo z čela, nechalo to po sobě krvácející jizvu, a viděl, jak se to vnořilo do Voldemorta. Z nebe se k němu připojilo několik zelených kousků duše a zmizelo ve Voldemortovi, který konečně s malým prásknutím zmizel.

Zmatek, co před chvíli nastal, najednou utnulo ticho. Potom začal od znova.

"Cos to udělal?"

"Kde je Pán Zla?"

"Za to zemřeš, Pottere."

Trvalo to asi dvacet sekund. Výhružky byly většinou jen plané, Harry se přece jen postavil Voldemortovi jako kdyby to byl jen nějaký obtížný hmyz. Potom, skoro jako kdyby nikdy nezmizel, se Voldemort vrátil. Teď měl na sobě černé kalhoty a triko s dlouhým rukávem. Na obličeji měl pár jizev, co tam předtím nebyly. Jeho obličej celkově vypadal víc… lidsky. V jedné ruce držel hůlku a v druhé měl nějakou kovovou zbraň, kterou po rozhlédnutí odhodil na zem. Harry se rozešel k Voldemortovi a po cestě si z rukou odmotával ty látkové obvazy. Lucius ho předběhl a kleknul si před svého pána.

"Můj pane! Jste zpátky! Bylo očividné, že si zvládnete poradit s čímkoliv, co tenhle fracek vykouzlí, tak…"

"Sklapni," řekl znaveně Voldemort.

"Jaké jsou rozkazy?" zeptal se další smrtijed, který přišel na to, že to bude nejlepší způsob, jak se dostat v milost.

Harry se nevesele zasmál. "Co to bude, můj pane? Nějaké nápady, jak pokračovat ve Vaší děsivé nadvládě?" zeptal se sarkasticky.

"Máš vůbec ponětí, kolik jsem jich musel zabít, abych se mohl vrátit zpátky?" zeptal se naštvaně Tom Raddle. "Koukej mě odprosit na kolenou, Pottere."

Smrtijedi nemohli uvěřit, že se spolu ti dva jen tak baví. Jejich Pán potom popadl Luciuse Malfoye za rameno a zase ho postavil na nohy.

"Vstávej, ty idiote. Podej mi tu ruku," řekl a stáhl mu rukáv na místě, kde bylo znamení zla.

Pán Zla potom zašeptal nějaký druh zaklínadla a všichni smrtijedi začali křičet a držet si s bolestí ruce. Z jejich rukou začal stoupat dým a vzduch naplnila vůně spáleného masa.

"Chcete rozkaz?" zeptal se Tom sarkasticky, přičemž pustil Malfoyovu už neoznačenou zato zjizvenou ruku. "Vypadněte! Jděte domů a s tímhle smrtijedským nesmyslem mě už nikdy neotravujte."

Harrymu se konečně podařilo z nohou sundat všechny látkové obvazy a postavil se, najednou se cítil mnohem lehčí. Bylo neuvěřitelné, kolik se toho za ty měsíce navrstvilo… Harry začal pomalu odcházet s Voldemortem po boku, oba zvažujíc nový život, který je očekával.

"Co teď budeš dělat?" zeptal se Harry Toma, který se právě taky teď snažil zbavit přebytečného oblečení.

"Já? Myslím, že si nechám narůst vlasy. V noci je dost zima. Ty?" zeptal se vážně Tom.

"Netuším. Myslím, že udělám nějaký výzkum paralelních vesmírů a nakopu zadek tomu kreténovi, co vymyslel tamto bohem zapomenuté místo."

"Kdybys na něco přišel, tak napiš."