11. Rozplácnutí | Přej si něco

"Klidná noc," poznamenal jeden z pozorovatelů k tomu druhému. "Myslíš, že se něco stane?"

"Ne-e, všichni jsou si moc dobře vědomi naší neutrality, není možné, aby…," zmlknul najednou a oba dva zůstali chvíli zírat na hromadu mrtvol v černých hábitech, co se před nimi právě objevila. "Myslím, že je na čase zavolat posily."

"Taky myslím," souhlasil ten druhý. "Myslíš, že by Black upustil od zabíjení, kdybychom ho o to hezky poprosili?"

"Nemůžeš říct rybě, aby přestala plavat," pokrčil rameny ten druhý. "Chceš jít zpátky na velitelství, nebo si jít nahoru promluvit s Blackem?"

"Hodíme si mincí?"

"Jasně." Muž vytáhl z kapsy minci. "Až bude ve vzduchu," řekl a vyhodil minci nahoru.

"Panna." Oba muži shlédli na minci. "Užij si s Blackem."

"Užij si podávání hlášení," odpověděl, když jeho partner mizel. "Proč nemohl počkat na další směnu a zavalit vším tím papírováním je?" zakroutil muž hlavou.

Pomalu se rozešel k hotelu a namáhal si mozek, aby přišel na způsob, jak to nahlásit, aby nikdo nechtěl zatknout pana Blacka.

"Viděl jste to?" Hotelový recepční šokovaně z okna zíral na hromadu mrtvých smrtijedů. "Prostě spadli z nebe."

"Jo, přesně tak," souhlasil prostě muž. "Jsem polda, nechoďte ven a neodcházejte. Později se sem někdo staví pro Vaši výpověď."

"Do-Dobře," přitakal recepční.

"Ve kterém pokoji je pan Black?"

"Vteřinku." Roztřesený recepční se začal probírat záznamy. "Pokoj 1003."

"Děkuju." Důstojník vešel do jednoho výtahu. "Desáté patro."

Cesta do desáté patra uběhla v tichu a potom, co se otevřely dveře výtahu, polda došel k Harryho dveřím a zaklepal.

"Už jsem na Vás čekal," pozdravil Harry muže, když otevřel dveře. "Chtěl byste jít dovnitř, nebo byste radši, abych šel s Vámi?"

"Dobrý večer, pane Blacku, jmenuji se Willelmus Petersen. Co kdybyste mi řekl, co se stalo, po cestě do haly?" navrhl polda, potom co se rozhlédnul po pokoji. "Tak jako tak předpokládám, že budete chtít do jiného hotelu."

"Dobře," souhlasil Harry a hodil si na rameno batoh. "Byla to ta nejdivnější věc, co se mi kdy stala. Stál jsem na balkóně a jedl kousek čokolády, když v tom se přede mnou najednou objevila skupinka smrtijedů."

"A potom záhadně propadli ke své smrti?" zeptal se Petersen se zvednutým obočím.

"No, vážně to bylo divné," přitakal Harry. "Ani nevím, jak mě mohli najít."

"Proč by Vás měli hledat smrtijedi, pane Blacku?"

"Pořád se mě snaží zabít," pokrčil rameny Harry. "Prostě předpokládám, že jsem jejich cíl."

"Rozumím," přikývl spokojeně Petersen. "Vypadá to, že to půjde. Brzo dorazí auto, které Vás odveze do nového hotelu. Později, až to tady hotelovému personálu vymažeme ze vzpomínek, se za Vámi ještě stavíme."

"Dobře," řekl Harry a zničeně zakroutil hlavou. "Jediné, co jsem ve Švýcarsku chtěl, bylo sníst nějakou čokoládu a koupit si nové hodinky. Chtěl jsem toho snad moc?"

"Nemyslím si, pane Blacku, ale člověk nemůže smrtijedům prostě říct, ať přestanou útočit, když se mu zachce."

"Já vím," řekl Harry a v tiché frustraci sevřel pěsti. "Ale měl být na dovolené a zatím jsem neměl ještě ani minutku klidu."

"Vypadá to, že už je tady Vaše auto, pane Blacku," ukázal Petersen na auto, zaparkované před vstupem.

"Děkuju," potřásl mu Harry rukou. "A přeju hezkou noc."

"Vám také, pane Blacku," odpověděl Petersen a sledoval, jak Harry nastoupil do auty a odjel.

"No?" Přišel k němu další muž. "Tak co tvrdil?"

"Říkal, že s tou hromadou mrtvol nemá nic společného," ušklíbl se Petersen. "Přesněji se tedy podle něj prostě vynořili a bez jakékoliv pomoci propadli k smrti."

"A sedělo to?"

"Jo," uchechtnul se Petersen. "Rozhlédl jsem se po pokoji a jediná stopa kouzel, na kterou jsem přišel, bylo naváděcí kouzlo na letáčku."

"Nic jiného?"

"Ne-e," šklebil se Petersen. "Když Francouzi tvrdili, že umí položit štíty, bez toho aby na to přišli, byl jsem trochu skeptický, ale po dnešku…"

"To by vysvětlovalo, proč ho dole v Itálii najali na zkontrolování štítů."

"No jasně," přitakal Petersen. "Co kdybychom se podívali na ten letáček, jestli nezjistíme, kdo ho Blackovi podstrčil, předtím než si je najde on a nepostará se o další… nehodu."

Oba muži došli zpátky do Harryho bývalého pokoje a pořádně to tam prohlédli. "No, to není možné?" zvolal šokovaně druhý muž. "Ten letáček má vzadu malé razítko, kde se píše, odkud je."

"Ukaž mi to." Petersen si dal leták těsně k očím a začal ho studovat. "Vím, kde ho vzal. Přesun za tři, dva, jedna."

Dva muži se objevili před povědomým pultem. "Můžu Vám nějak pomoct, pánové?" zeptala se dívka nervózně.

"Zeptám se jen jednou," zavrčel Petersen. "Dala jste dnes jednomu muži tuhle brožurku s naváděcím kouzlem?"

"Nemám ponětí, o čem mluvíte," odpověděla nevinně dívka. "Proč se ptáte?"

"Dobře, tak pokud nic nevíte, tak asi rovnou půjdeme," pokrčil Petersen rameny. "A ptám se, protože tahle malá brožurka dovolila velké skupině smrtijedů přenést se sem, aby mohli napadnout jednoho muže."

"To je hrozné," zakroutila dívka hlavou. "Ale pořád nechápu, proč jste si mysleli, že s tím mám něco společného."

"No, potom, co je pan Black, to je jméno jejich cíle, zabil, tak jsme tady s parťákem došli k závěru, že jeho další obětí bude ta osoba, co mu dala ten letáček," pokrčil rameny Petersen. "A chtěli jsme se na ni pořádně podívat, abychom mohli identifikovat tělo."

"Ne, že by nám to prohlédnutí pomohlo," dodal druhý muž. "Slyšel jsem, že se občas nechá trochu unést, a teď, když jsem viděl, co provedl těm smrtijedům…"

"Blafujete." Dívka se začala nervózně potit. "A i kdyby ne tak jsem neudělala nic nezákonného."

"To je taková škoda," potřásl Petersen hlavou s hranou sympatií. "Slyšel jsem, že pěkná vězeňská cela je to nejlepší místo, kde být, když po někom pan Black jde, a i kdyby tu nebyl on, pořád jsou tu ti smrtijedy. Co myslíte, že se stane, až najdou toho, co je zavedl do pasti? Ale mezi námi dvěma já osobně bych se spíš obával Blacka."

Dívka se na chvilku zamyslela a otřásla se nad obrázky, které ji začali objevovat v hlavě. "Budu mluvit, dám Vám seznam všech mých kontaktů, přiznám se k všemu, co jsem kdy udělala. Jen ho ode mě držte dál."

"Myslel jsem, že jste říkala, že o tom nic nevíte?" zeptal se nevinně Petersen. "A že jste neudělala nic špatného."

"Nehrajte si se mnou," odsekla naštvaně dívka. "Tady mluvíme o mém životě."

"Bylo by mnohem jednodušší se vcítit, kdybyste na nepodílela na vraždě," odpověděl chladně Petersen. "Takovéhle věci mě rozčilují. Doporučoval bych, abyste nás doprovodila k nám na stanici, a doporučuju, abyste se mi nepokoušela lhát."

"Dobře," řekla dívka pokořeně. "Už jsem řekla, že Vám všechno povím, jen mě udržte v bezpečí."

"Dotkněte se tohohle." Petersen si z košile strhl knoflík. "Je to přenášedlo, co nás odnese na

velitelství." Dívka poslechla a všichni tři najednou zmizeli.

"Šéf s Vámi chce mluvit, Petersene," vzhlédnul od stolů jeden z úředníků, aby mohl oslovit nově příchozího. "Koho to s sebou máte?"

"Pomáhala s tím útokem na Blacka," odpověděl Petersen.

"A pořád je naživu?" zadíval se muž na zajatkyni s neskrývanou zvědavostí. "Já se o ní postarám, vy jděte za šéfem."

"Až s ní skončíte, dejte ji na jedno z jednolůžek," přikývnul Petersen. "A zařiďte tam dohled nad sebevrahy, nemyslím si, že by ji Black zabil potom, co jsme řekli, že ji ochráníme, ale taky si myslím, že bude nejlepší být opatrný."

"Dobře."

Petersen přešel přes místnost ke kanceláři patřící hlavě Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a zároveň taky hlavě Čokoládové inspekce. "Chtěl jsi mě vidět?"

"Pojď dál a zavři za sebou dveře," vzhlédnul od stolu šéf. "Vypadá to, že možná budeme muset, kvůli tomu co se stalo s těmi smrtijedy, zatknout Blacka."

"Proč?" zůstal Petersen šokovaně zírat na svého šéfa. "Pokusili se ho zabít a on se bránil. Uzavřený případ."

"Souhlasím," přikývl šéf. "Ale britský ministr si stěžoval, že necháváme muže, co zavraždil několik britských občanů, jen tak jít a požaduje, abychom měli aspoň soud."

"To uděláme a soudce se nám vysměje," zakroutil Petersen hlavou. "Nemáme ani nejmenší důkaz, který bychom proti Blackovi mohli použít."

"Co tím myslíš?" naklonil se k němu šéf s rostoucím zájmem.

"Black všechno narafičil, aby to vypadalo jako nehoda," usmál se Petersen. "Jediné, co z těch důkazů můžu říct je, že si skupinka smrtijedů zapomněla před použitím přenášedla zkontrolovat konečné místo. Nic neukazuje, že by s tím Black měl co do činění."

"Tak proč si myslíš, že to nebyla nehoda?"

Petersen po šéfovi hodil vražedný pohled. "Vyšetřoval jsem tady vraždy ještě předtím, než si začal chodit do první třídy, a nikdy jsem nic takového neviděl."

"Neříkám, že se pleteš," zvedl šéf v obraně ruce. "Už jsem se rozhodl Britům říct, že to byla jedná velká nehoda, a že větší skupina mužů, z nichž byli někteří velkými zastánci sesazení Popletala, měla ten špatný nápad se asi kvůli nějakému vtípku převléknout za smrtijedy, protože přece víme, že stejně jako já jsem bohatý a vlivný, oni by nikdy nepodporovali tu Temnou věc a všichni zemřeli při tragické nehodě, se kterou pan Black neměl nic společného. Jen chci vědět, kde Black udělal chybu."

"Neudělal," odpověděl Petersen se smíchem. "Promiň, že tě kritizuju, Hansi, ale už jsem si myslel, že jsi za ten čas v kanceláři úplně zpitoměl. Black požádal o pokoj ve vrchních patrech s balkonem a zrovna na něm stál, když se přenesli. Od Francouzů víme, že umí pokládat nezjistitelné štíty, a myslím si, že zaštítil svůj hotelový pokoj a vyšel na balkón, aby si tu legraci užil."

"Ještě něco?" zašklebil se šéf.

"Pochutnával si na čokoládě, aby si zkrátil čas, než se objeví, a v minulosti už lidi z budov shodil," pokrčil rameny Petersen. "Není možné, aby ten sled událostí, který k tomu vedl, mohl být náhodný."

"Díky, Willi," uchechtnul se šéf, "a pokud budeš mít šanci, poděkuj Blackovi, že nám nepřidělává práci. Musím zavolat Britům a říct jim o té strašlivé nehodě."

"Užij si to, Hansi," uchechtl se Hans. "A co kdybys s námi všemi zašel na pár panáků, pokud ti tedy ten idiot Popletal nesebere moc času.".

"Pokusím se, Willi," přikývl šéf. "A netvař se tak samolibě, je to tvoje chyba, že mám tuhle zatracenou práci."

"To není moje chyba, že jsem byl dostatečně chytrý, abych ji odmítl, a ty ne."

***

Mezihra

***

Harry se to ráno probudil pozdě a protáhl se. Došel na balkón svého nového pokoje a podíval se přes zábradlí, jestli se tam přes noc nepřemístila nová skupinka smrtijedů a nepropadla smrti, zatímco spal. Když uviděl čistý chodník bez poskvrny, musel se usmát.

Rychle se oblékl, na záda si hodil batoh, odešel z pokoje a zamířil dolů na snídani.

"Dobré ráno, pane Blacku," pozdravil ho muž, jakmile Harry vystoupil z výtahu.

"Dobré ráno, pane Petersene," kývnul Harry na švýcarského policistu. "Potřebujete, abych Vám zodpověděl ještě nějaké otázky do Vašeho hlášení?"

"Ne," zakroutil Petersen hlavou. "Všechny důkazy ukazují na nešťastnou náhodu, se kterou jste nemohl nic udělat, takže nám stačí ta Vaše krátká výpověď ze včera."

"Děkuju."

"Žádné děkování, pane Blacku," usmál se Petersen. "Přišel jsem sem kvůli laskavosti pro mé kolegy z Itálie. Chtěli, abych Vás dovedl za trpaslíky, aby Vás mohli obeznámit s Vaším novým účtem."

"To bylo od nich milé," usmál se Harry. "Veďte mě."

"Chcete raději použít kouzelnickou nebo nekouzelnickou přepravu?"

"Nekouzelnickou," usmál se Harry. "Poté včerejší nehodě bych teď radši několik dní neriskoval."

"Přivolám auto," přikývl Petersen a zvednul ruku, aby přivolal auto. "Jak se vám líbí Vaše dovolená ve Švýcarsku?"

"Z toho co jsem viděl, to vypadá jako hezká země," řekl Harry s pokrčením ramen. "Hádám, že po tomhle si koupím nové hodinky a odjedu do Německa."

"Odjíždíte tak brzo?" zeptal se Petersen, když nastupovali do auta.

"Bez urážky ale po včerejších událostech tu radši nechci zůstávat." Harry přemohl nutkání se zamračit, potom včerejším objevení smrtijedů se tu určitě musí ukázat i Řád. "Chci jen klidnou dovolenou a Švýcarsko začíná být na mě trochu moc akční."

"Chápu." Petersen přemáhal smích, Black měl úžasný smysl pro humor. "Kam dál zamíříte?"

"Do Německa," usmál se Harry, "a potom… kdo ví."

"Slyšel jsem, že Berlín je v tuhle dobu nádherný," poznamenal Petersen. "A Mnichov je prý také krásné město."

"Děkuju," přikývl Harry. "Ještě nemám žádné plány, ale není špatné nějaké posbírat."

"Rád pomůžu," řekl Petersen a rozhlédl se, když auto zastavilo. "Vypadá to, že jsme tady."

Oba vystoupili z auta a Petersen Harryho provedl skrz ohromující řadu dveří a přes hlavní halu ke dveřím s nápisem "Soukromé". "Prostě jděte dovnitř a řekněte jim, kdo jste," pokynul Petersen směrem ke dveřím. "Musím zpátky do práce, hezký den, pane Blacku."

"Vám taky," oplatil mu Harry a zaklepal na dveře.

"Ano?" otevřel dveře malý mužík s velkými brýlemi.

"Jmenuju se pan Black," shlédnul Harry na mužíka. "A bylo mi řečeno, že bych se měl sejít s trpaslíky?"

"Tudy prosím," odpověděl energicky mužík a otevřel víc dveře, aby Harry mohl projít.

"Nechci znít hloupě," začal Harry. "Ale proč banku vedou trpaslíci a ne skřeti?"

"Nevedou ji trpaslíci, pane Blacku," odpověděl mu podobně trpaslík. "Je to jen přezdívka, používaná některými hloupějšími členy naší společnosti, pro zdejší bankéře, a k tomu proč je vedená lidmi a ne skřety." Mužík se odmlčel. "Nikdy jsme kvůli válce takovýhle monopol nemuseli povolit."

"Oh." Harry se nad tím na chvíli zamyslel. "Děkuju za informace a omlouvám se, že jsem Vás nazval trpaslíkem."

"To je v pořádku, pane Blacku," odpověděl mužík s vřelostí. "Pokud to nebylo úmyslná urážka, nevidím důvod se urážet."

"Takže jak tahle banka funguje?" zeptal se zvědavě Harry.

"Stejně jako nekouzelnická banka," odpověděl mužík. "Právě teď jsme v kouzelnické sekci, vy jste vešel skrz nekouzelnickou sekci. Nevidíme důvod proč omezovat naše pole zákazníků a naše účty můžou být využity jak kouzelnickými tak nekouzelnickými způsoby."

"To je užitečné," přikývl Harry. "Co budeme při naší schůzce probírat?"

"Ohledně toho by možná bylo nejlepší počkat na soukromí mojí kanceláře," odpověděl mužík. "Tím nechci říct, že by banka nebyla bezpečná, ale…"

"Je nejlepší neriskovat," souhlasil Harry. "Chápu, to je rozumné opatření."

"Jsem rád, že si to myslíte," pokývnul mužík a otevřel dveře. "Až po Vás."

"Děkuju," přikývnul Harry, vešel do místnosti a sedl si.

"Nejdříve Váš zůstatek na účtu." Mužík ze svých desek vytáhl malý kus papíru. "Zobrazí Váš momentální zůstatek rozdělený do podsekcí podle měn a sečtený pozůstatek je převeden do CHF."

"CHF?"

"Confoederatio Helvetica Franc. Švýcarský frank," usmál se bankéř. "Potom pro Vás mám menší zprávu, kterou Vám mám doručit z kasin v Monte Carlu."

"Děkuji," odpověděl Harry a převzal si papír. "Je tohle správně?"

"Do poslední tečky," přikývl bankéř. "Kasina by Vám ráda poděkovala za Vaše úsilí a důvěru, kterou jste prokázal tím, že jste hned Vaši výhru nepřevzal, a jako malé poděkování Vás obdařili malým procentem jejich akcií."

"Kolika?"

"Asi jednou pětinou procenta ze všech kasin v Monte Karlu," pokrčil rameny bankéř. "Není to moc, ale zajišťuje to malý příjem." Bankéř se opatrně vyhnul zmínění, že tato dohoda se kasinům nesmírně vyplatí. Koneckonců kdo by se pokusil podvádět na místě, které částečně patřilo nechvalně známému panu Blackovi.

"Ještě něco?" zeptal se Harry, pořád ještě ohromený nad množstvím peněž na jeho novém účtu.

"Ne, pokud na mě nemáte nějaké otázky, pane Blacku," zakroutil bankéř hlavou.

"Právě teď ne," zamrkal Harry a znovu shlédnul na částku napsanou na papíře. "Pak tedy asi půjdu."

"Vyprovodím Vás," usmál se mužík. "Bylo mi potěšením s Vámi spolupracovat, pane Blacku."

"Potěšení na mé straně," usmál se Harry. "Děkuji, že jste si na mě udělal čas."

"Tudy, pane Blacku." Bankéř Harryho provedl řadou chodeb, než dorazili k východu. "Tohle je jeden z diskrétnějších východů do kouzelnických částí města."

"Děkuji," přikývl Harry a vešel do ulice. "A přeji hezký den."

"Vám také, pane Blacku." Mužík zavřel dveře.

Při procházení ulicí si Harry prohlížel výklady různých obchodů, až se nakonec zastavil před jedním, ve kterém byly vystavěné různé hodinky. Vešel do obchodu, rozhlédl se kolem a našel tam muže s podivným zařízením na hlavě, jak se sklání nad malým stolkem.

"Za vteřinku u Vás budu." Muž ani nevzhlédl. "Jen bych chtěl ještě zasadit tenhle poslední dílek."

"Klidně si dejte na čas," řekl Harry. "Nespěchám."

Muž strávil několik dalších sekund šťouráním se v něčem, co leželo na stole, potom se postavil a sundal si z hlavy to podivné zařízení. "Za to se omlouvám, byl jsem uprostřed něčeho hodně ošemetného a nemohl jsem jen tak přestat."

"To není problém," přikývnul Harry. "Přišel jsem, protože jsem všimnul Vašeho výkladu a rád bych se podíval na ty nejodolnější hodinky, co tady máte."

"Víte, co chcete, co?" usmál se muž a zvedl z vitríny velké zlaté hodinky, které byly osázené malými drahokamy. "Tyhle jsou tak přesné jak jen je dokážeme udělat, tlačítko tady na straně změní zdejší čas na Greenwichský hlavní čas a na jakýkoliv jiný čas, a taky jsou nezničitelné."

"To zní přesně tak jak jsem chtěl," odmlčel se Harry. "Ale máte nějaké, co nejsou tak křiklavé?"

"Samozřejmě," přikývl muž a vrátil hodinky zpátky na svoje místo, načež vytáhnul jiné. "Tyhle hodinky mají úplně stejné vlastnosti, ale jsou méně… křiklavé."

"Vezmu si je," usmál se Harry a koupil si nové hodinky, načež si připnul prostý stříbrný předmět na zápěstí. "Nevíte, kdy bych mohl sehnat přenášedlo do Berlína?"

"Takový obchod je po ulici nahoru a vpravo," přikývnul muž. "Jmenuje se "Dobrodružné cesty", nemůžete ho minout."

"Děkuju." Harry vyšel z obchodu a vešel do "Dobrodružných cest".

"Co pro Vás můžu udělat?" vzhlédla od stolu žena v obchodě.

"Pokud by to bylo možné přenášedlo do Berlína," odpověděl roztržitě Harry, zatímco si prohlížel obrazy po zdech cestovní kanceláře.

"Vteřinku." Žena otevřela skříň a vyndala malou kulatou věc. "Něco dalšího?"

"Ne, to bude všechno."

"Tak to bude dvacet pět franků," odpověděla žena. "Slovo, které přenášedlo zaktivuje je "Berlín". Hezký den."

"Vám taky," kývnul Harry. "Berlín."