12. Zeď | Přej si něco

"Dobré odpoledne, pane," pozdravil Harryho usmívající se celník, jakmile se objevil. "Jak se Vám líbilo počasí ve Švýcarsku?"

"Celkem dobré," pokrčil rameny Harry, zatímco se prohrabával batohem. "Jaké je počasí v Německu?"

"Dobré, pane," odpověděl celník. "Vlastně právě teď je nádherně, jaký je účel Vaší návštěvy?"

"Jsem tu na dovolené," podal mu Harry svůj pas. "Chtěl bych se podívat na nějaká známá muzea a památky a taky bych chtěl ochutnat pár těch vašich slavných piv."

"Vše vypadá v pořádku, pane Blacku." Celník pas orazítkoval a podal mu ho zpátky. "Doufám, že si v Německu užijete trochu klidu, pane Blacku."

"To i já," usmál se Harry. "A děkuju."

Harry vyšel ven a přivolal si taxíka; jako vždy si naprosto neuvědomoval panikařící bystrozory, které za sebou zanechal.

Ve vzduchu byl určitý pocit vzrušení a polovina budov ve městě byla buďto rozestavěná nebo přestavovaná. Harry se při procházení města usmíval, žasnoucí nad překvapivě velkým počtem budov, co byly pořád poznamenané poslední válkou.

Celý den strávil žasnutím nad krásami Berlína, až nakonec s úsměvem na unavené tváři vešel do draze vypadajícího hotelu; byl to úžasný den a konečně za sebou nechal všechny ty podivnosti.

"Můžu Vám nějak pomoci, pane?" zeptala se zpoza pokladny dívka.

"Rád bych pokoj, pokud máte nějaký volný," přikývl Harry. "Ten nejpohodlnější, co tu máte."

"Ano, pane." Dívka z věšáčku sundala klíč. "To bude pokoj 406, budete chtít ještě něco?"

"Ne, děkuju," převzal si Harry klíč. "Dobrou noc."

"Dobrou noc, pane."

Harry vyšel do svého pokoje a hodil si na batoh na postel. Přešel k oknu, roztáhnul závěsy a zarazil se. Možná by bylo nejlepší je nechat zatažené. I když to lidem nezabrání, aby se venku objevovali a propadali svojí smrti, se zataženými závěsy se mu bude lépe předstírat, že si ničeho nevšimnul.

Další den si Harry přispal a po zkontrolování svých zápisků si uvědomil, že by se ten den k večeru měl sejít s Profesorem a Pomocnicí.

Přešel přes vestibul hotelu a zastavil před malou informační budkou, aby získal pár informací o Berlíně.

"Můžu Vám pomoci, pane?"

"Mám pár hodin k zabití," usmál se Harry, "a říkal jsem si, jestli nemáte nějaké návrhy míst, které bych měl navštívit?"

"Vždy je populární Alliierten Museum," usmála se dívka zpoza pokladny a začala vytahovat brožurky. "Tady je pár dalších míst, které byste neměl vynechat."

"Děkuju," přikývl Harry a převzal si papíry s informacemi. "A hezký den."

Při čtení popisu Alliierten Museum se Harrymu zrychlil puls. Přijel do Berlína s jednoznačným cílem a to prozkoumání historie sovětské okupace a teď měl příležitost. Jeho zájem o zeď vzniknul pravděpodobně díky jedné z mála jeho šťastných vzpomínek z dětství.

Harry byl hodně malý, když zeď padla, ale stejně si pamatoval na ten výraz radosti, který měl ten reportér, co tu zprávu ohlašoval. Výraz, který říkal, že všechno zlo bylo potlačeno, i kdyby jen na chvíli; výraz, který říkal, že je na světě všechno v pořádku. Jeho strýc jen šokovaně zíral na televizi a nevěřil tomu, co ten reportér právě řekl. Naneštěstí si Vernon právě v ten moment všimnul, že se ten "neschopnej kluk" dívá na televizi a potom věci byly o něco méně příjemné. I přesto, sledování, jak davy lidí strhávají dolů jizvu táhnoucí se skrz Berlín byla jedna z nejšťastnějších vzpomínek v jeho životě.

Hned jakmile udělal první krok do muzea, se Harry zastavil, vzduch kolem něj byl nabitý magií a začal hlavou otáčet sem a tam, aby našel její zdroj.

"Můžu Vám…," zarazil se muž. "Asi budete chtít jít do těch dveří přímo před Vámi. Hezký den."

"Dó…bře," přikývl Harry a nahmatal svoji ukrytou hůlku. "Tak já půjdu dovnitř."

"Přesně tak," přitakal muž.

Harry se pomalu přiblížil ke dveřím, jeho instinkty na něj křičely, aby se otočil a utekl, ale jeho zvědavost ho popoháněla dál. Pomalu opatrně natáhl levou ruku ke klice a otočil jí. Otevřel dveře, rychle vešel a okamžitě uhnul nalevo.

"Zdravím?" vzhlédla starší žena od svého časopisu. "Jdete na prohlídku?"

"Ano?" pokrčil Harry rameny. "Asi už to tak bude."

"Tak prosím chvilku počkejte." Žena uložila časopis a vytáhla si desky. "Za to se omlouvám. Mám tady tak málo návštěvníků, že jsem Vás vůbec neočekávala."

"To je v pořádku," pokýval Harry hlavou a uklidnil se. "Co je na prohlídce jako první?"

"První na prohlídce je...," zadívala se žena do desek, "část zdi, která má na pořád na sobě původní štíty."

"Nevěděl jsem, že tam byly nějaké štíty," zamrkal překvapeně Harry.

"Moc lidí neví, že nějaké štíty byly uchovány, pane," přikývla chápavě žena, když špatně pochopila Harryho konstatování. "Ale na naší části se nám podařilo před jejich rozpadnutím štíty ustálit."

"Oh," pokrčil rameny Harry. "Máte tu k dispozici jejich plány?"

"Bohužel ne, pane," zčervenala žena. "Víte, minulý týden nám došel toaletní papír a… no vzhledem k tomu, že sem nikdy nikdo nechodí…"

"To je v pořádku," skočil ji do řeči Harry. Z toho vysvětlení už nechtěl slyšet ani slovo. "Žádné plány nepotřebuju, jen jsem se na ně chtěl podívat, před tím než si prohlédnu ty štíty."

"Oh," přikývla žena. "Tudy, prosím."

Oba prošli dveřmi a vešli do místnosti, kde byl před jednou stěnou velký kus betonu pokrytý grafity.

"Byly účinné?" zeptal se Harry s pochybujícím pohledem na část zdi, které na sobě měla poslední zbytky komunistických štítů. "Možná mi něco uniká, ale tenhle štít vypadá, jak kdyby ho položil nějaký prvňák."

"Ne," zakroutila žena hlavou. "Většina těch schopných bojovala za Bílé. Když Bolševici převzali vládu nad zemí, většina magicky schopných šla někam jinam. To co měli, byl počet lidí. Rudí měli pár mudlorozených a za ta léta si zvykli trénovat každého nového mudlorozeného, kterého nevysvobodila škola."

"Takže jejich trénink nebyl moc dobrý?"

"Bylo mi řečeno, že strávili víc času výukou, jak být "politicky spolehliví", než učením kouzel," pokrčila žena rameny. "Ale za studené války bylo jedno přísloví: "Je to kvalita proti počtu, ale počet má svojí vlastní kvalitu."

"Fascinující."

"Taky si myslím," přitakala žena. "Teď tato další část…"

Harry strávil skoro další dvě hodiny prohlížením kouzelnických sekcí muzea, přičemž buď kroutil hlavou znechucením nebo si se zaujetím mnul bradu.

"A jsme na konci naší prohlídky," usmála se nervózně žena. "Chtěl byste si koupit některý z našich suvenýrů?"

"Máte tu i něco dobrého?" zeptal se Harry s povytaženým obočím.

"No," uchichtla se slabě žena. "Můžete dostat kousek zdi a starou knihu sovětských kouzel."

"Je ta knížka dobrá?" zeptal se potichu Harry.

"Ani ne," pokrčila žena bezmocně rameny. "Většina obranných kouzel je k ničemu, ale útočná kouzla jsou celkem dobrá… pokud tedy nehledáte přesnost. Pokud nepotřebujete přesnost, tak ty útočná kouzla jsou jedna nejlepších na světě."

"Jak to?"

"Byly navržené tak, aby je mohli používat hůře studovaní jedinci," usmála se žena. "Je celkem složité je poplést. A pokud ji koupíte teď, tak přihodím ještě knihu kouzel používaných jednou z… tajných organizací."

"Dobře," přikývl Harry a vytáhl peněženku. "Myslím, že takovouhle nabídku si nemůžu nechat jen tak utéct."

"Tady máte, pane," předala žena Harrymu tašku s jeho "suvenýry". "Budete chtít ještě něco?"

"Ještě jednu věc," přikývl Harry. "Mohla byste mě navést k Weltrestaurant Markthalle?"

"Samozřejmě," přikývla žena a prolistovala knihou na stole. "Adresa je Puklerstrasse 34 Kreuzberg, 10997. Pokud jedete taxíkem, prostě řekněte řidiči, aby Vás vzal k Eisenbahn Markthalle, je s tou restaurací propojené."

"Děkuju," kývnul Harry. "Hezký den."

"Ještě jednu věc," kousala se žena do rtu. "Jestli tam budete jíst, zkuste masové koule - Konisberger Klopse*. Jsou jedny z mých oblíbených."

"Budu si to pamatovat," zasmál se Harry. "Hezký den."
Harry vyšel z budovy a přivolal si taxíka. "Kam to bude?" zeptal se řidič, bez toho aby se obtěžoval otočit.

"Eisenbahn Markthalle," odpověděl Harry okamžitě. "Mám tam schůzku s přáteli."

"Máte to mít," přikývnul řidič taxíku. "Bude vadit, když se zeptám, co máte v plánu dělat v Berlíně?"

"Jen se tu chci sejít s pár přáteli a porozhlédnout se tady," usmál se Harry, myslíc na prchavý moment jeho dětského štěstí. "Jen jsem se chtěl podívat na místo, kde bývala zeď."

"Musí to být divné vidět město bez zdi, že?"

"Byla tam tak dlouho," usmál se Harry smutně. "Sledování jejího padnutí je jedna z mých nejšťastnějších vzpomínek."

"To se vsadím," ušklíbl se řidič. "Navštívíte i Braniborskou bránu?"

"Nevím," pokrčil Harry rameny. "Možná se tam stavím, ale myslím, že bez těch stráží mi bude připadat nějak divná."

"To se vsadím," zamumlal řidič.

"Co jste říkal?" zeptal se Harry.

"Že tam brzo budeme."

"Oh," přikývl Harry. "Děkuju."

Taxík zastavil před Eisenbahn Markthalle a Harry vystoupil na chodník.

"Pane Blacku, rádi Vás zase vidíme," přišel k němu malý, skřítku podobný muž se svojí pomocnicí.

"Zdravíčko," mávala Pomocnice

"Zdravím, Profesore, Pomocnice," usmál se Harry na své dva známé. "Jak se máte?"

"Výborně," rozzářil se na svého nebezpečného přítele malý muž. "Doufám, že se Vám od našeho posledního setkání nestalo nic nepříjemného?"

"Byla to řada nepříjemných událostí," povzdychl si Harry. "Z nějakého důvodu se mi pořád dějí nějaké divné věci."

"No," odmlčel se na chvíli Profesor, nejistý jak má odpovědět. "O tom nám můžete povyprávět později, zašel byste s námi na večeři?"

"Samozřejmě," přikývl Harry. "Rád vás dva zase vidím."

"My Vás také," odpověděl Profesor a Pomocnice souhlasně přikyvovala. "Máme tu… věc, kterou jste si přál, spolu s pár dalšími věcmi, které by se Vám mohly líbit."

"O to se můžeme postarat později." Harry položil oběma svým přátelům na ramena ruku a se smutným úsměvem řekl: "Pro teď, co kdybychom si jen zašli na výborné jídlo a mluvili o veselých věcech."

Dva vynálezci souhlasili, přičemž oba přemýšleli, jací démoni jejich přítele sužovali, a oba si přísahali, že udělají cokoliv, aby ulevili jeho utrpení.

***

"No?"

"Black výborně spolupracoval," usmál se řidič taxíku. "Řekl mi, že v Berlíně nehodlá nikoho zabít, jen chce navštívit pár přítel a užít si památky."

"Ještě něco?"

"Mluvil o Studené válce, říkal, že je divné vidět město bez zdi a že sledování jejího pádu je jedna z jeho nejšťastnějších vzpomínek." Řidič se zasmál: "Asi díky tomu času, co strávil v Sovětském svazu snažením o její strhnutí."

"Tím jsem si jistý," přikývl ten druhý. "Něco dalšího?"

"Bavil jsem se s tou ženou v muzeu. Říkala, že Black vlastně jen vešel dovnitř a chvíli zíral na části štítů, načež zamumlal něco o tom, jak ubohé štíty Východní blok používal. Říkala, že jejich útočná kouzla byla celkem dobrá, pokud jste tedy nepožadoval přesnost, ale že jejich obranná kouzla nestála za nic." Řidič se začal chichotat. "A že by prý ani prvňák s trochou kouzelnických pouček neměl problém udělat díru do pár prvních vrstev štítů."

"Hádám, že on by v tom měl vyznat nejlépe," potřásl hlavou ten starší. "Ty věci, co musel za život vidět."

"To není všechno," usmál se řidič. "Když jsem byl v muzeu, všimnul jsem si jedné fotky, kde zrovna strhávali zeď."

"A?"

"Všimnul jsem si, že jeden z mužů, co strhával zeď, měl rozmazaný obličej." Řidič taxíku měl ten úsměv typu "Vím něco co ty ne".

"No, tak to prostě nebyl moc dobrý fotograf, a co?"

"Všichni muži kolem měli rozeznatelný obličej, jenom jeho byla rozmazaná," řidič se ušklíbl. "To není všechno. Podíval jsem se na další fotky, které zachycovaly život za zdí, a našel jsem tam další fotku s rozmazaným obličejem."

"A?"

"Tenhle v jednom z posledních dnů vycházel z ústředí Stasi," rozmáchl se řidič rukou. "Ten samý den, co někdo použil trochu kouzel, aby vyřadil z provozu všechny jejich skartovačky."

"To je sice hrozně zajímavé, ale nic to nedokazuje."

"To jsem nikdy ani neřekl," usmál se řidič. "Není to něco do oficiálních hlášení, ale jsem si jistý, že když najdeme pár dalších podobných náhod, tak si příštích pár týdnu nebudeme muset platit pivo."

---------

* Konisberger Klopse - http://www.ceskatelevize.cz/porady/10567271931-vse-o-vareni/6711-recepty/2463-masove-koule-konigsberger-klopse/