17. Spí TO | Přej si něco

Návrat přeživších z útoku na pana Blacka se setkal se šokovaným tichem od ostatních členů jejich sekty. Přítomní smrtihňupové se sklonili nad dvěma dožívajícími členy úderného týmu a v ten moment jeden z nich dlouze vydechl a skonal.

Další nahlas zasípal: "To… léčka. Všichni jsou mrtví." Potom sebou mužovo tělo ještě naposledy škublo, načež odešel za svými kolegy na druhý břeh.

Přítomní smrtijedi se na sebe šokovaně podívali. "Co budeme dělat?" zeptal se jeden z nováčků.

"Dojdi říct Pánovi zla, co se stalo," odpověděl jeden ze zkušenějších smrtijedů. "My to tady uklidíme."

"Dobře," souhlasil smrtijed, který se chtěl hlavně dostat co nejdál od té krvavé hromady na zemi

Ti zkušenější smrtijedi sledovali, jak odchází, a jen těžko skrývali svoje úšklebky a nedočkavé výrazy.

"Co?" zařval Pán zla. "CRUCIO."

"Dáme se do toho," ukázal zkušenější smrtijed na hromadu těl. "Náš pán nebude spokojený a kdyby tohle viděl, tak by akorát dostal výmluvu, proč nám ukázat, jak moc nespokojený s danou situací je."

Smrtijedi se přiblížili k hromadě a začali zvedat rozsekané ostatky.

"Copak to tady máme?" ušklíbnul se jeden z nich a zvedl krysu v bezvědomí, která měla místo ocasu krvavý pahýl. "Tak to vypadá, že nám Pán zla svoji nespokojenost ukazovat nebude."

"Heh," ušklíbl se jiný smrtijed. "Vezmi ho k pánovi, přece jen bychom nechtěli nechat Pána zla čekat."

***

Peter se probudil před zamračenou tváří svého pána a skoro se počůral, když si uvědomil, že tím možná končí jeho roky utíkání před smrtí.

"Řekni mi," řekl Pán zla podivně klidným hlasem. "Řekni mi, co se stalo mužům, které jsem poslal zabít Blacka."

"Já… slyšel jsem příšerný skřípot a viděl jsem nějaké oslepující světlo," třásl se Peter. "Změnil jsem se na krysu a ucítil jsem strašnou bolest v ocase. Pak tam byl ten divný zvuk a vůbec nic jsem neviděl. Když ten zvuk zmizel, tak jsem uviděl dva novější rekruty, jak se snaží aktivovat přenášedlo, tak jsem se k nim doplazil."

"Tak takhle tedy," přikývl Pán zla. "Mám pro tebe nějaké další využití, takže ačkoliv mě to velmi mrzí, nebudeš potrestán smrtí. CRUCIO."

"Omlouvám se, omlouvám se, můj pane," žadonila krysa. "Omlouvám se, že jsem Vás zklamal."

"Ty," otočil se Pán zla od krysy na svoji minulou oběť. "Připrav další tým a řekni jim, že jediným možným výsledkem je úspěch."

"Ano, můj pane," vzlyknul mladý smrtijed. "Okamžitě to zařídím."

***

"Děkuju, že jste všichni přišli," rozhlédl se po místnosti prošedivělý stařík. "Mnoho z Vás slyšelo řeči o kouzelníkovi jménem pan Black, který putuje po Evropě a ztěžuje život zastancům čisté krve a dalším podobným typům lidí."

"Ano, pane," přikývl jeden z přítomných mužů. "Ale co to má společného s námi?"

"Black včera v noci dorazil k nám," rozhlédl se stařík po místnosti. "A ještě předtím, než jsme na něj někoho nasadili, stihnul zlikvidovat tým Smrtijedských lovících zabijáků."

"Jak to udělal?"

"Nejsme si jistí," přiznal stařík zamračeně. "Smrt vypadala jako nehoda a těla byla až moc poškozená na to, abychom mohli dojít k nějakému závěru."

"Takže se ještě pořád zlobí ohledně toho, co se stalo v Německu?"

"Vypadá to, že se trochu zklidnil." Stařík zvednul několik fotek, které vypadali jako by zabírali podlahu na jatkách. "Jak můžete vidět, ať to bylo cokoliv, bylo to ničivé. Ale na rozdíl od většiny úmrtí v Německu, tohle vypadalo jako nehoda a moje protějšky mi řekly, že má rád, když věci vypadají jako nehody nebo náhody… s ohledem na jeho předchozí chování, to, co se stalo v Německu, nebylo normální."

"Máme vůbec ponětí, čím to započalo?"

"Ptal jsem se," zamračil se stařík. "A bylo mi řečeno jenom to, že je pan Black hodně starý a že se mu stalo něco hrozného, co mu připomnělo hrozné časy."

"Jaké hrozné časy?" zeptal se jeden mladík.

"Němci podezírají pana Blacka, že se účastnil osvobozování táborů," povzdychnul si stařík. "A myslí si, že by to mohla být jedna z věcí, kterými to začalo."

Několik z mladších bystrozorů sebou v tom tichu, které nastalo po velitelově posledním výroku, nervózně ošilo.

"Jak se máme k panu Blackovi chovat?" zeptal se jeden z přítomných, čímž prolomil ticho.

"Dávejte na něj pozor a poslouchejte, co říká. Bylo mi řečeno, že rád dává rady těm, co ho sledují. Nechoďte bez pozvání do jeho hotelového pokoje a buďte zdvořilí," usmál se stařík. "Rád bych ho sem dostal na prohlídku a nemyslím si, že by souhlasil, pokud bychom nebyli zdvořilí."

***

Harry strávil většinu rána povalováním v posteli. Po letech, kdy vstával za úsvitu, aby mohl svojí "rodině" udělat snídani, mu přišlo divné si přispat a celý den nic nedělat. Nakonec ho ale hlad z postele vyhnal směrem k telefonu, kterým si objednal pokojovou službu. Když byla jeho touha po jídle ukojena, Harry se začal rozhlížet po nějakém rozptýlení. Na chvíli se jeho pohled zarazil na velké televizi uprostřed pokoje, ale potom se nakonec přesunul ke svému batohu a knížkám, které tam měl. Hermiona by ho zabila, kdyby strávil celou dovolenou bez toho, aby udělal něco pro svoji výuku. Navíc by v těch knížkách mohlo být něco, co mu pomůže dožít se svých sedmnáctých narozenin… odfrknul si a sarkasticky se usmál, načež vytáhnul jednu z knížek a začal číst.

"Pokojová služba," vyrušilo Harryho ze čtení zaklepání na dveře.

"Vteřinku." Harry položil rozevřenou knížku opačně na stůl vedle židle s došel ke dveřím. "Dále."

"Děkuji, pane," rozhlížel se hotelový zaměstnanec po pokoji. "Četl jste si?"

"Nikdy není na škodu trénovat mysl," zazubil se Harry. "Máte to, co jsem si objednal?"

"Přímo tady, pane," pokývl muž a pozvednul tác. "Kam to mám položit, pane?"

"Třeba na stůl," pokynul Harry. "Ještě něco?"

"Ne, pane," zakroutil hlavou zaměstnanec hotelu. "Jen, že jak toto tak i všechna budoucí jídla jsou na účet hotelu."

"Děkuji," přikývl Harry.

"Nemáte za co, pane," kývnul muž. "Potřebujete ode mě ještě něco?"

"Ne," zakroutil hlavou Harry. "Mám vše, co potřebuji."

"V tom případě hezký den, pane."

Harry sledoval, jak muž opatrně zavřel dveře; jeho podivné chování v Harrym vyvolávalo paranoiu. S hladem a podezřením se zadíval na jídlo, zvednul jednu z knížek, co četl, a listoval jí, dokud nedošel k části o jedech.

O jedno mávnutí hůlkou a zamumlané zaklínadlo později Harry pocítil směs rozpaků a úlevy. Jestli se trochu neuklidní, tak ještě před koncem léta skončí jako Moody. Na druhou stranu Moody přežil několik pokusů o zabití.

"Profesore," řekl Harry do svého zapalovače. "Profesore, jste tam?"

"Ne," opáčil ženský hlas. "Ale já ano. Co potřebujete, pane Blacku?"

"Pomocnice?"

"Jop," zahihňal se hlas. "Můžu Vám s něčím pomoct?"

"Říkal jsem si, jestli byste nemohli vyvinout něco, co by odhalovalo jedy a tak," zeptal se Harry potichu. "Bylo by fajn, kdyby to zvládalo i jiné věci, ale mojí první myšlenkou bylo odhalování jedů."

"Dobře," odpověděl hlas Pomocnice. "Přidáme něco, co odhaluje jedy, na seznam. Potřebujete ještě něco?"

"Ne," usmál se Harry. "A Vy?"

"Právě teď ne," odpověděla okamžitě Pomocnice. "Ale jestli mě něco napadne, tak se Vám ozvu."

"Děkuju, nashledanou."

"Nashle."

Teď když už se postaral i o tohle, si Harry sednul a začal jíst.

***

V tu samou chvíli se muž, který doručil panu Blackovi jídlo, připravoval podat hlášení na velitelství.

"Blackova hlídka volá velitelství," zašeptal muž do svého Zippa. "Mám hlášení ohledně svého prvního setkání s panem Blackem."

"Mluvte," ozval se hlas bez jakýkoliv emocí.

"Donesl jsem mu jídlo a pár minut jsme se bavili. Právě si četl, když jsem přišel, a doporučil mi, že průzkum je v našem povolání nejdůležitější."

"Viděl jste, co četl?"

"Ne," odpověděl s lítostí agent. "Většina nadpisů byla v jazycích, kterým jsem nerozuměl."

"Chápu," odpověděl hlas. "Pokračujte."

"Potom, co jsem odešel," dokončoval muž, "a zatímco jsem byl ještě na chodbě, provedl nějaké odhalovací kouzlo, tedy aspoň myslím, ale nerozeznal jsem kouzelný podpis toho kouzla."

"To je taky pochopitelné. Pan Black má ve zvyku používat stará, nezjistitelná a hlavně neznámá kouzla," odmlčel se hlas. "Je taky pochopitelné, že Vás pan Black, když jste k němu přišel, rozpoznal od hotelového zaměstnance. Dle mého nejlepšího vědomí ho nikdo nebyl schopný obalamutit a vždycky u sebe své hlídky nechá, dokud jich tedy nezačne mít plné zuby."

"Rozumím," přikývl muž. "Blackova hlídka konec."

"Velitelství konec."

***

Harry strávil zbytek dne čtením knížek a objednáváním pokojové služby. Na konci dne Harry konečně odložil knížky a šel spát s hlavou plnou plánů na zítřek.

Harry si přispal a vyskočil z postele. Dnes byl den, kdy začne uskutečňovat svoje plány. Dnes byl den, kdy udělá něco tak divného a ponižujícího, že to jeho přátelé v Bradavicích nikdy nesmí zjistit.

Napochodoval si to k recepci a předal jim klíč.

"Odhlašujete se, pane?"

"Ne," zakroutil Harry hlavou. "Jdu na celý den pryč a myslím, že si večer zajdu trochu popít, takže bych ho nerad ztratil."

"Rozumím, pane," přikývl recepční. "Bude tady na Vás při Vašem návratu čekat."

"Děkuji," přikývl Harry. "Vrátím se pozdě večer, nanejvýš zítra."

"Bavte se, pane." Hotelový recepční počkal, dokud nebyl host z dohledu, a potom zavolal svým nadřízeným. Nezáleželo na tom, že Black o svém sledování ví, bylo by neslušné, kdyby to dávali okatě najevo.

***

"Dobré odpoledne, pane," přistoupili k panu Blackovi dva muži. "Jak se dnes máte?"

"Mám se dobře," odpověděl zdvořile Harry. "A jak se máte vy?"

"Dobře," přikývli muži. "Pracujeme pro Odbor pro prosazování kouzelnických zákonů a říkali jsme si, jestli se Vás nemůžeme zeptat na pár otázek?"

"Jasně," pokrčil rameny Harry. "Ptejte se."

"Mol byste nám třeba na začátek říct, kam dnes míříte?"

"Do Salzburgu," usmál se Harry. "Slyšel jsem, že je to nádherné město a rád bych se tam na pár míst podíval."

"Je to krásné město," přitakal jeden z mužů. "Už jste si zařídil dopravu?"

"Ještě ne," usmál se Harry. "Doporučíte mi něco?"

"No," usmál se druhý z nich. "Nevadilo by Vám tam jít s námi? Tak jako tak tam taky míříme."

"Ale samozřejmě," usmál se Harry. "A děkuju."

"Není za co," řekl muž a kývnul na svého parťáka, který s "pop" zmizel. "Můj parťák se za pár minut vrátí s přenášedlem."

"Děkuju," přikývl Harry. "No jestli to nebyla šťastná náhoda, že zrovna taky míříte do Salzburgu."

"Jo, šťastná náhoda," ušklíbal se muž a přemáhal smích. "No a slyšel jste o té skupině smrtijedů, co nedávno našli na kolejích?"

"Ne," rozšířili se Harrymu v obavách oči. "Co se stalo? Byl někdo zraněný?"

"Jenom smrtijedi," obdivoval muž Harryho hraní, kdyby to nevěděl, tak by si myslel, že Black o té "nehodě" opravdu nic neví. "Vypadá to, že se přenášedlem přenesli na koleje a přejel je vlak. Jaká nešťastná… nehoda."

"Ano," přikývl souhlasně Harry. "Je dobře, že o ně bylo postaráno, předtím než někomu stihli ublížit, díkybohu že byli tak neopatrní s jejich cílovým místem."

"Jo," přitakal muž a pobaveně dodal: "Díkybohu."

Jakákoliv další slova byla utnuta objevením jeho parťáka.

"Mám to přenášedlo," usmál se muž a zamával starou botou. "Chyťte se a můžeme jet."

"Kam teď?" zeptal se jeden z rakouských bystrozorů s úsměvem.

"No," odmlčel se Harry. "Nejdřív bych si rád něco zařídil v horách a potom se půjdu trochu pobavit."

"Dobře," přikývl muž. "Pojďme."

Tři muži strávili většinu cesty zabraní do rozhovoru o širokém výběru témat; od anglického odboje až po ty podivné nehody, co se děly smrtijedům.

"Jsme tady," usmál se jeden z bystrozorů. "Je to jedno z nejklidnějších míst, co můžete najít takhle blízko města. Štíty je ukrývají před mudly, aby nezničili jejich přirozenou krásu."

"Děkuji," usmál se Harry. "Opravdu si cením toho, že jste si vy dva našli čas, abyste mě sem doprovodili."

"To nebyl problém, pane Blacku," odpověděl ten druhý. "Rádi jsme Vám dělali společnost."

"Něco si tady musím zařídit," usmál se Harry. "Budu hned zpátky."

"Bavte se," zazubil se bystrozor.

"Budu," odpověděl nevinně Harry a otočil se k odchodu.

Harry obešel nejbližší kopec a ocitl se v malém remízku. Naposledy se rozhlédl, aby se ujistil, že nikdo není kolem, odkašlal si a začal zpívat.

"Hory ožívají a pojídají lidi," dusil se smíchy. Tohle chtěl udělat už od školky, kdy se dívali na film "Za zvuků hudby". "Jen doufám že o tom nikdo nezjistí," zamumlal Harry. To by mu jeho spolužáci, kdyby to jen zjistili, dali pořádně sežrat, a kdo ví, co by z toho udělal Snape. Ne, bude lepší, když to bude jeho malé tajemství.

"Slyšel si to?" zašeptal jeden z bystrozorů tomu druhému. "Možná že se TO osvobozuje."

"Slyšel," řekl druhý muž ponurým hlasem. "Rád bych ale věděl, jak o TOM vůbec ví."

"Pojďme zpátky na pěšinku," zašeptal mu ten druhý. "Bylo mi řečeno, že pan Black si rád udržuje iluzi, že neví o tom, že ho sledujeme."

Oba muži se postavili a došli na pěšinku jen vteřiny předtím, než se vrátil i Harry.

"Děkuju za sečkání," usmál se Harry. "Musel jsem ze sebe něco dostat."

"Samozřejmě," usmál se jeden z bystrozorů. "Ale obávám se, že jakmile se vrátíme do města, tak Vás budeme muset opustit."

"Oh," pozvedl Harry obočí. "Stalo se snad něco?"

"Ano," přitakal muž. "Přišlo nám do toho něco, o co se budeme muset hned postarat."

"Tak tedy hodně štěstí," usmál se Harry.

"Děkujeme," přikývli bystrozoři. "Pojďme zpátky do města."

Tři muži se vrátili do Salzburgu a oba bystrozoři se s Harrym mile rozloučili a nechali Harryho na zbytek jeho plánů samotného.

"Promiňte."

Harry se otočil a uviděl, že ho právě oslovili, dvě blonďaté prsaté turistky. "Ano?"

"Asi nevíte, kdy bychom našli zájezd "Za zvuků hudby", že?"

"Obávám se že ne," zakroutil hlavou Harry. "Ale zní to zajímavě. Nevadilo by, kdybych se k Vám přidal?"

"Vůbec ne," zazubili se obě švédské turistky. "Pojďme."

Harrymu a jeho dvěma společnicím nezabralo moc dlouho, než zájezd našli a přidali se k nim. Potom ti tři několik hodin strávili procházením míst, kde byl film natočený, a to ve společnosti zpívající skupinky opilých turistek.

Noc ukončili v hostelu zvaném Yoho pitím půllitrů piva a posloucháním "Za zvuků hudby", hrajícího v televizi. Harryho poslední vzpomínka předtím, než všechno zčernalo, byla, jak ležel pod pípou, zatímco sledoval, jak jedna velká a celkem tlustá Němka tančí na jednom ze stolů v růžovém latexovém body sladěném s růžovou tylovou sukničkou.

***

"Pane," vtrhl do kanceláře svého nadřízeného jeden z bystrozorů, co doprovázel pana Blacka, "štíty, co TO vězní se začínají rozpadat."

"Co?" pozvedl stařík obočí. "Detaily."

"Mluvili jsme s panem Blackem a řekl nám, že by se rád prošel po horách, aby se mohl o něco postarat," začal bystrozor. "Když jsem tam došli, tak někam sám odešel."

"A?"

"Viděli jsme, jak kontroluje štíty, a potom zakřičel, že TO začne pojídat lidi," zamračil se bystrozor. "Když k nám pan Black přišel, tak říkal, že se musel postarat o volání přírody."

"Rád dělá nevinného," odmávnul to stařík. "Co se stalo potom?"

"Doprovodili jsme pana Blacka zpátky do Salzburgu a viděli jsme, jak odchází s párem mladých atraktivních švédských turistek," zazubil se bystrozor. "Potom jsme v Salzburgu varovali, koho to jen šlo, a vrátili jsme se zpátky k Vězení."

"Pokračujte," pobídl ho stařík a snažil se zůstat klidný.

"Specialistům to dalo tři hodiny než našli ve štítech slabiny," zakroutil obdivně bystrozor hlavou. "Týmu dvanácti expertů to dalo tři hodiny, než našli něco, co pan Black našel během půl minuty. Vypadá to, že někdo záměrně zeslaboval ty části, co kontrolují alarm. Jakmile by tyhle části štítu zmizeli, tak by TO mohli dle libosti vypustit."

"Věřím, že už bylo o všechno postaráno?"

"Ano, pane, o všechno bylo postaráno a započalo vyšetřování, jak mohli být štíty narušeny."

"Dobře," přikývl stařík. "I když tedy nechápu, jak o TOM mohl Black vědět."

"Byl jsem na tom stejně, pane, tak jsem prohlédl záznamy," olízl si bystrozor nervózně rty. "Jak jistě víte bylo třináct přeživších ze skupiny těch, co bojovali a porazili TO."

"A?"

"Dvanáct z nich bylo zapsáno jménem," odmlčel se bystrozor. "A ten třináctý… ten třináctý byl zapsaný jako neznámý čaroděj v černém."

"Chápu," vydechl zmoženě stařík. "Němci říkali, že je starý, a Italové tvrdili, že je ještě starší."

"Pane?"

"Italové si myslí, že mu je nejméně dva tisíce let," uchichtl se stařík. "To by vysvětlovalo, jak to všechno dělá."

"Hádám, že ano, pane."

***

Před tisíci lety:

"Děkujeme, že jste nám TO pomohl porazit," promluvil kouzelník na cizince. "Předtím než půjdete, mohl byste nám aspoň říct své jméno?"

"Jména nejsou důležitá," odpověděl čaroděj v černém. "Udělal jsem jen to, co by v mé situaci udělal každý."

"V tom případě ti přejeme šťastnou cestu, cizinče," přikývl kouzelník. "Nezapomeňte, že v těchto krajinách budete vždy vítaný."

"Děkuji… příteli," usmál se čaroděj, potom nasedl na koně a za západu slunce odjel pryč.

Proč… jenom proč ho rodiče museli pojmenovat Theodorik Nehoda.

----------

Autor: TO je nějaké nejmenované zlo, které díky činům pana Blacka nijak příběh neovlivní. Myšlenkou u vzniku TOHO bylo, že buď nějaký Pán (nebo Paní) zla byl v minulosti tak krutý, že lidé odmítali říct jeho jméno, nebo nějaký obrovský lovecraftovský horor. Já se přikláním k té hrůze z neznáma.