17.Neville "Levačka" Longbottom | Staří vojáci nikdy neumírají

"Probuď se, Neville." Neville se probudil a uviděl nad sebou Susan Bonesovou.

"Hoj, Susan," řekl Neville. "Co tady děláš?"

"Tetička navrhla, abychom spolu s pár přáteli zašli navštívit poraněné vojáky," vysvětlovala Susan. "Dost mě překvapilo, když jsem tě tady našla."

"Nevěděla jsi, že jsem narukoval, co?" zeptal se Neville.

"Ne, nevěděla," přitakala Susan.

"Řekla ti doktorka, kdy můžu odejít?" zeptal se Neville.

"Nemůžu uvěřit, že sis uřízl vlastní ruku," řekla najednou Susan. "Mohl jsi prostě jít za léčiteli a oni by použili protikouzlo."

"To trvá dva dny," opáčil Neville. "A na to jsem neměl čas. Navíc, jsem si té ruky ani moc neodřízl… jen od zápěstí dolů."

"No, to je teda o dost lepší," odsekla zapáleně Susan. "Po zbytek života nebudeš mít ruku."

"Není to tak hrozné," bránil se Neville. "Navíc mi bylo řečeno, že v nějakých situacích je hák lepší… je dobrý na otvírání flašek. Na pití máslového ležáku bude úplně ideální."

"Ty to nevíš?" zeptala se ohromeně Susan.

"Nevím co?"

"Doktorka Harperová experimentovala s novými náhradami," vysvětlovala Susan. "Ty nové jsou stejně tak dobré jako to, co nahrazují… ty… tys to opravdu nevěděl?"

"Já…" Nevilla z odpovídání vysvobodil svým příchodem McLain.

"Dobré odpoledne, slečno Bonesová," řekl McLain s úšklebkem. "Už víš, kdy se budeš moct vrátit, Levačko?"

"Levačko?"

"Tady," hodil po něm McLain posledním vydáním "Mladé čarodějky".

***

"Harry, řekla Hermiona hlasem podbarveným pobavením. "Poslechni si tohle."

"Ty čteš "Mladou čarodějku?" zeptal se nevěřícně Harry.

"Tohle číslo je plné spousty novinek. Jak špatných tak dobrých," řekla Hermiona, ignorujíc svého kamaráda. "Harry Potter, nejdokonalejší kouzelník v celém kouzelnickém světě je zabrán a to svou dávnou kamarádkou Hermionou Grangerovou…"

"Je v tomhle nějaká pointa, Hermiono?" dožadoval se Harry.

"Ale vše ještě není ztraceno, dívky," pokračovala Hermiona. "Pořád máme Nevilla "Levačku" Longbottoma, hrdinu z Obrtlé ulice."

"Neville?" řekl Harry šokovaně. "Levačka?"

"Naše zdroje odhalují… odhalují," roztřásla se Hermiona smíchy.

"Chudák jeden," řekl Harry. "No pořád lepší on než já."

"Harry," řekla Hermiona hraným naštvaným pohledem. "Nezáviď, Levačkovi."

"Řekl o tom někdo Nevillovi?" zeptal se Harry.

"Myslím, že McLain vyhrál hod mincí," odpověděla Hermiona. Oba najednou vzhlédli ke dveřím, na které někdo zaklepal.

"Dále," křiknul Harry.

"To jsem já," ohlásil se Smythe. "Ozval se generál, že by se s Vámi rád setkal."

"Víte, o co jde?" zeptal se Harry.

"Smrtijedi zaútočili na pár domů," odpověděl Smythe. "A nechali tam pro Vás zprávu."

"Co napsali?"

"Všechny je neochráníš, Pottere," odrecitoval Smythe z paměti. "Hádám, že generál chce vědět, co s tím hodláte dělat."

"Víme, proč si vybrali zrovna tyhle domy?" vstoupila do rozhovoru Hermiona. "Měly nějaké spojení s kouzelnickým světem?"

"Vypadá to, že si je vybrali náhodně," odpověděl Smythe.

"Máme dost mužů na to," řekl Harry s podivným tónem hlasu, "abychom jim to oplatili?"

"Ne, pokud nevezmete všechny ze škol," řekl Smythe po chvíli přemýšlení. "A i pak by to bylo složité, pokud bychom narazili na nějakou překážku."

"Potřebujeme je všechny srazit jednou ranou, ještě před tím, než zjistí, co se vlastně děje," povzdychnul si Harry. "Pokud ztratíme moment překvapení, tak se všechno hrozně ztíží."

"Možná bych mohl vědět, jak sehnat pár dalších mužů," řekl Smythe zvolna. "Nic neslibuju, ale myslím, že je to bude zajímat."

"Koho?"

"Houževnatý malý hajzlíky z hor," odpověděl Smythe s nadšeným úsměvem. "A McLain možná bude schopný zrekrutovat několik pekelných dam."

"Dobře… Chceš jít se mnou, Hermiono?"

"Já…."

"Radši bych, aby šla se mnou, majore, pokud to nevadí," přerušil je Smythe.

"Proč?" zeptala se Hermiona.

"Nechtěl bych gastronomku, jako jsi ty, ochudit o zkoušení nových jídel," řekl Smythe. "A taky myslím, že je na čase, aby ses zaučila."

"Je to na tobě, Hermiono," nabídl Harry.

"Jen běž sám, Harry."

"Tak dobře," přitakal Harry. "Poslal generál auto?"

"Čeká dole," souhlasil Smythe

"Takže kam jdeme?" zeptala se Hermiona potom, co odešel Harry.

"Už jsi někdy jedla chhwelu?" zeptal se Smythe s úsměvem. "Nebo pila lassi?"

"Ne," řekla Hermiona s úsměvem. "Odkud to je?"

"Z Nepálu."

***

"Je mi líto, že Vás s tím obtěžuji, majore," řekl generál, "ale taková je už hold situace. Ať se nám to líbí nebo ne, politici nám do toho strkají nos a dožadují, aby se s tím něco udělalo."

"Rozumím, generále," odpověděl znaveně Harry. "S trochou času to dokážu zastavit."

"Můžete po mně chtít cokoliv, jen ne čas," řekl se smíchem generál. "Možná bych mohl pomoci. Jaké máte plány, majore?"

"Rád bych zaútočil na několik cílů najednou, přinejhorším v rychlém sledu," odpověděl Harry. "Naneštěstí nemám dost muž jak na tohle tak na dodržení mých současných závazků."

"Pomohlo by víc zraněných mužů?" zeptal se generál. "S Mundym a ostatními to vyšlo, nebo ne?"

"Z dlouhodobého hlediska, ano," přitakal Harry. "Problémem je, že chvilku dá, než si noví muži zvyknou na kouzelnický svět."

"Takže se nedají využít tak, jak by bylo třeba?"

"Ne, dokud se nenaučí dost, aby si vystačili," přitakal Harry. "Mundy už si na pár věcí zvyknul. Zbytek jsou výhradně trenéři a případně pro tento monet náhradníci. Došel jsem k závěru, že je lepší je na čas dát dohromady se zkušenějšími muži."

"To je rozumné," řekl generál po chvilce přemýšlení. "Kdybyste mohl sehnat více mužů se zkušenostmi z kouzelnického světa, bral byste je?"

"Ano."

"Kolik?"

"Rota nebo dvě by byly výborné," řekl Harry po chvilce přemýšlení. "Víc by bylo úžasné, ale se dvěma rotami si vystačím."

"Proč tak málo?"

"Můj seržant-major právě teď taky shání nové muže," odpověděl Harry. "A další z mých seržantů se taky pustil do rekrutování."

"Nevadí, když se zeptám, koho hodlají v Anglii najít?"

"Smythe říkal něco o houževnatých malých hajzlících z hor," odpověděl Harry. "A McLain zmínil pekelné dámy."

"Rozumím," řekl generál s úsměvem. "Ještě něco?"

"Letecká podpora by se v budoucnosti také hodila," dodal Harry. "Pokud je tedy náš nepřítel tak neschopný, jak doufám."

***

"Tak co chceš ty starej bastarde?" zeptal se menší chlapík s neutrálním výrazem.

"No tak, Paneru, copak proste nemůžu svoji vnučku představit lahůdkám z tvé národní kuchyně?" odpověděl nevinně Smythe.

"Ne."

"Kolik let jsi před důchodem sloužil?"

"Třicet," odpověděl Paneru. "Proč?"

"Chtěl bys to číslo trochu navýšit?"

"Možná," řekl Paneru zvolna. "Proč jsi za mnou přišel?"

"Víš to o mé rodině, že ano?"

"A co s tím?"

"Ukaž mu svoji hůlku, zlatíčko," nakázal Smythe.

"Chápu," řekl s přikývnutím Paneru, "Ale co to má co dělat se mnou?"

"Obtěžuje je skupinka teroristů," řekl Smythe. "A plete se to i do nekouzelnického světa. Máme za úkol to povstání ukončit a nastolit řád."

"Plat?"

"Dobrý."

"Možná bych dal dohromady třicet mužů," řekl pomalu Paneru. "Ale to jen pouze, pokud tvoje strana může zajistit dopravu."

"Jen třicet?"

"Máš čas na to, abych vytrénoval nové muže?"

"Jen se ptám," řekl Smythe. "Tak a teď když je tohle vyřízené, je čas na důležitější věci."

"Tím myslíš co?" zeptal se podezřívavě Paneru.

"Řekni mu, co si dáš k jídlu, zlatíčko," řekl Smythe ke své sladké pravnučce. "A mluv pomalu, není moc chytrý a jeho sluch už taky není co býval."

"Za to," řekl Paneru Smythovi, "ti plivnu do jídla." Pak se otočil k Hermioně. "Tvoje je v bezpečí. Co by sis dala?"

"Cokoliv mi doporučíte" odpověděla Hermiona. "Nikdy jsem nic z toho nejedla."

***

"Tak užila sis návštěvu nemocnice?" zeptala se madam Bonesová své neteře.

"Užila, tetičko," přitakala Susan. "Většinu času jsem si povídala s Nevillem Longbottomem."

"S chlapcem Franka a Alice?" Musela se ovládat, aby se neušklíbla. Milovala, když jí plány vycházely.

"To je on," souhlasila Susan. "Věděla jsi, že se přidal k armádě?"

"Možná jsem něco takového zaslechla," souhlasila madam Bonesová. "Proč tam byl?"

"Trefili ho zpopelňovacím kouzlem," řekla Susan. "Tak si uřízl ruku. No, věřila bys tomu?"

"Vypadá to, že je po dědečkovi," řekla madam Bonesová s úsměvem.

"Tys ho znala?"

"Když jsem se přidala, tak byl jeden ze starších bystrozorů," řekla madam Bonesová s obdivem, "a taky zatraceně dobrý chlap."

"Oh… no a tak jsem si říkala," kousala se Susan nervózně do rtu. "Bylo by v pořádku, kdybych dnes přišla později?"

"Chceš zajít za Hannah?"

"Ne, doktorka říkala, že pro Nevillovo uzdravení by bylo nejlepší, kdyby strávil nějaký čas mimo nemocnici," vyhrkla rychle Susan. "A vzhledem k tomu, že jsi říkala, že je máme podpořit…"

"Nemusíš spěchat," souhlasila madam Bonesová. "Hlavní důvod, proč chci, abys byla doma tak brzo, je, že je tady bezpečno. Nemyslím si, že bys byla v nějakém nebezpečí, když tě bude doprovázet náš mladý hrdina."

"V tom máš určitě pravdu, tetičko," řekla Susan.

"Kam chcete jít?"

"Večeře v Kotli a potom možná zmrzlina?" řekla Susan s pokrčením ramen. "Moc jsme o tom nepřemýšleli."

"Tak co kdyby ses zašla připravit a já to zatím zařídím?" navrhla madam Bonesová. Úmyslně zamlčujíc fakt, že ji to takhle umožní předem zajistit malou ochranku.

"Díky, tetičko," souhlasila hned Susan.

Madam Bonesová se jen usmála, když viděla, jak její neteř odskákala z místnosti. "Tak a teď jak přesvědčím Moodyho, aby si dnes zašel na večeři do Kotle…," mumlala si Bonesová. "Hádám, že bych mu to mohla prostě říct, ale vždyť to by nebyla vůbec žádná legrace?"

***

"Slečno Grangerová," pozdravil vysoký muž Hermionu hned, jak vešla do Kotle. "Mohl bych mít chvilku?"

"Co pro Vás můžu udělat?" zeptala se Hermiona.

"Jen jsem Vám chtěl poděkovat," řekl muž, "že jste zachránila mojí ženu a syna… jsou všechno, co mám. Nevím, co bych si bez nich počal."

"Nemáte zač," řekla Hermiona. "Ale kdy jsem něco takového udělala?"

"V knihkupectví," odpověděl muž. "Já… můj syn o tom má noční můry. Moje žena taky, ale říkali, že pokaždé přijdete a zachráníte je. Já… moc Vám děkuju. Kdybych pro Vás někdy mohl cokoliv udělat, tak se stačí zeptat."

"Děkuju, mladíku," řekl Smythe namísto jeho oněmělé pravnučky. "Běž nahoru a počkej na Harryho," řekl svojí třesoucí pravnučce. "Dobře, zlatíčko?"

"Dobře," řekla slabě Hermiona.

"Těžce to nese," řekl konverzačním tónem Smythe.

"Chudák," řekl ten druhý muž. "Neměla by se s něčím takovým vůbec potýkat."

"Ne, to by neměla."

"Málem jsem kvůli tomu vzal kluka ze školy," pokračoval muž. "Zrovna jsme se o tom hrozně hádali, když řekl, že když ho zachránila jednou, tak ho zachrání i příště. To je… Hádám, že není lehké být hrdinou."

"Seržant-major Smythe," natáhnul k němu stařík ruku.

"Policejní prezident Hartley," odpověděl druhý muž a potřásli si rukama. "Rád Vás poznávám."

"Když odbočím od té školy," řekl Smythe tichým hlasem. "Nechtěl byste si trochu neoficiálně vydělat?"

"Nechci porušit žádné zákony," řekl okamžitě Hartley.

"Myslím, že dokážu přesvědčit majora, aby to schválil," odvětil Smythe.

"O co jde?"

"Bylo by fajn mít pár dalších lidí, co umí vyslídit úkryty," řekl pomalu Smythe. "Možná budeme brzy potřebovat najít pár domů."

"Nejjednodušší je to dostat z těch, co to místo ukryli."

"Tuhle možnost možná mít nebudeme."

"V tom případě rád pomohu," souhlasil Hartley.