19. Zpátky na domácí frontě | Přej si něco

"Ano?" vykoukla z částečně otevřených dveří podezřívavě starší žena.

"Paní Longbottomová?" zeptal se muž ve formálním oblečení. "Jmenuju se Hans Schiller a jsem právní zástupce rakouského velvyslanectví a mám tady dárek pro Vás a Vašeho vnuka."

"Předpokládám, že můžete dokázat, že jste ten, kdo říkáte, že jste, a že to není trik, jak zabít mého vnuka?" šáhla stařenka po svojí hůlce. "V minulé válce to bylo jen o kousíček a nedovolím, aby k tomu někdo měl další příležitost."

"Rozumím, madam," předal ji muž několik úředních dokumentů. "Taky jsem ochotný Vám po dobu naší schůzky svěřit mojí hůlku, pokud to bude třeba."

"To nebude třeba," ustoupila stařenka a dovolila mu vejít. "Pojďte dál, prosím."

"Děkuji, madam," kývl muž a podal ji velkou hnědou obálku. "Jménem rakouského národa a jeho kouzelnických obyvatel jsem potěšen, že Vám a hlavně Vašemu vnukovi mohu předat tento jedinečný dar."

"Co to je?" zeptala se Nevillova babička zamračeně, zatímco prohlížela obsah obálky. "Jsou tady jen fotky skupinky bystrozorů, co vytírá kaluž červené barvy."

"Vyšetřovací tým zjistil, že tahle "červená barva" je to jediné, co zbylo po Lestrangeových," ušklíbl se kouzelník. "Přál bych si, aby to byla naše zásluha, ale bohužel my jsme je pouze uklidili."

"Víte jistě, že jsou mrtví?" začaly se stařence třást ruce. "Prosím řekněte mi, že jste si stoprocentně jistí."

"Stoprocentně jistí," přikývl Hans. "Jsou mrtví. Ty zrůdy, co udělali Vaší rodině něco tak hrozného, byly zlikvidovány."

"Děkuju." Stařenka odmítala zvednout oči od těch příšerných fotek. "Kdo to udělal?"

"Byli čtvrtým týmem poslaným zabít muže jménem Black během jeho pobytu v Rakousku," řekl Hans a snažil se udržet si neutrální výraz. "Jeden z nich chytil a předal Odboru pro prosazování kouzelnických práv a ty další dva zlikvidoval poněkud méně… kreativními způsoby. Vypadá to, že z nějakého důvodu ho Lestrangeovi hodně rozzlobili."

"Black?" odmlčela se stařenka. "To bylo příjmení Belatrix ještě za svobodna. Proč by Black chtěl udělat něco… takového jeho vlastní rodině?"

"Tenhle Black nemusí být jejich příbuzný," pokrčil rameny Hans. "Zprávy o něm říkají, že po Evropě zabil několik desítek smrtijedů a v Německu téměř vyhladil zastánce čisté krve."

"Chápu," přikývla žena. "Hádám, že by to taky mohl být muž, který jedná dle starých zvyků."

"Jakých starých zvyků?"

"Belatrix byla jako agresivní pes," řekla žena a pokřiveně se usmála. "A říká se, že je pánova povinnost zastřelit vlastního psa. Člověk by neměl tu povinnost házet na někoho jiného, není to něco, co by se mělo přenechat někomu jinému. Některé rodiny věřily v to samé; že to byla jejich povinnost zabít jakéhokoliv člena, který se vymknul kontrole."

"Nedivil bych se, kdybyste měla pravdu, madam," přikývl s respektem Hans. "Pověsti o panu Blackovi říkají, že je starý… hodně starý."

"Rozumím," přikývla stařenka. "Teď pokud mě omluvíte, tak bohužel mám několik záležitostí, na které musím osobně dohlédnout…"

"A já se musím vrátit na velvyslanectví," přikývl chápavě Hans. "Nashledanou, madam. Ať se na Vaši rodinu usměje štěstí."

"Děkuji." Nevillova babička muže doprovodila ke dveřím a sledovala, jak odchází. Potom se otočila, vešla zpátky do domu a hodila do krbu hrst letaxu. "Alastore, musím s tebou mluvit."

"O co jde, Augusto?" objevil se zjizvený muž. "Potřebuješ něco?"

"Jsou mrtví," rozzářila se stařenka. "Všichni tři jsou mrtví."

"Co se stalo?" zeptal se Moody s kamenným výrazem. "Udělala jsi snad něco?"

"Ne," odvětila usmívající žena . "Postavili se kouzelníkovi jménem Black a on je všechny zabil. Zástupce rakouského velvyslanectví mi právě přinesl fotky."

"Black?" pozvedl Moody obočí. "Můžeš mi ty fotky ukázat?"

"Jestli chceš," souhlasila žena. "Ale chci je zpátky. Přemýšlím nad tím, že bych si je nechala zarámovat."

"Není zdravé žít v minulosti, Augusto," povzdychl si Moody.

"Mohla bych ti říct to samé, Alastore," opáčila stařenka. "Vezmi si ty fotky, ale přines mi je zpátky."

"Přinesu, Augusto," přikývl Moody a vzal si obálku.

"Nashledanou, Alastore."

"Nashledanou, Augusto." Moody odstoupil od krbu a nějakou chvíli si jen prohlížel fotky. "Vypadá to, že měl kreativní náladu," mumlal si Moody pro sebe.

Jakékoliv další myšlenky zarazilo objevení další tváře v ohništi. "Moody, jsi tam?" zeptal se obezřetně Remus.

"Jsem tady," potvrdil starý bystrozor. "Co potřebuješ?"

"Máme mimořádnou schůzi," odpověděl klidně vlkodlak. "Snape se s námi chce o něco podělit."

"Dobře," přikývl Moody. "Pokud dostaneš svoji hlavu z mého krbu, tak tam hned budu."

Moody prošel krbem a nechal svoje točící oko hledat jakékoliv nebezpečí. "Tak o co jde?"

"Severus by nám všem rád něco řekl," usmál se Brumbál. "S tvým dovolením bych si to rád poslechnul."

"Fajn," posadil se Moody.

"Severusi?" usmál se Brumbál.

"Lestrangeovi zmizeli," neobtěžoval se Snape ani vstát. "Pán zla běsní a vybíjí si to na nových rekrutech."

Moody se začal hihňat. "Vsadím se, že tohle při náboru nečekali."

"Alastore, prosím," snažil se Brumbál uklidnit situaci. "Tohle je důležité. Musíme začít vyšetřovat…"

"Neobtěžujte se," skočil mu do řeči Moody. "Jsou mrtví."

"Víš to jistě?" Brumbál ztratil svůj dědečkovský výraz a zatvářil se smrtelně vážně.

"S těmi informacemi, co mám, jsem si tak jistý, jak jenom můžu být." Moody otevřel obálku a hodil na stůl několik fotek. "Takhle teď vypadají."

"Co se stalo?" zíral Brumbál zděšeně na fotky.

"Black," odpověděl Moody klidně. "Šli po něm a hádám, že se mu to moc nelíbilo."

"Chápu," kývl Brumbál. "Víš, kde právě teď pan Black je?"

"Mám o tom docela dobrou představu," přikývl Moody. "Proč?"

"Rád bych, aby ses na něj zašel podívat a možná si s ním i promluvil." Brumbál ukázal na fotky na stole. "Nelíbí se mi, že o muži schopném tohohle, víme tak málo."

"Nemůžu," zvednul Moody záporně ruce. "Říkám nemůžu, neříkám, že to v budoucnu neudělám. Včera večer jsem se bavil s mou známou na rakouském ministerstvu. Chtěl jsem mít představu o tom, co se děje, ale neřekla mi vůbec nic. Znám ji čtyřicet let a jediné, co jsem zjistil, bylo, že Black pro ně něco udělal a ministerstvo je mu za to hodně zavázáno."

"Máš ponětí, co by to mohlo být?" zeptala se zamyšleně Molly.

"Mám představu, co by to mohlo být," přikývl Moody. "Ale není to něco, co bych vám mohl říct. Pokud to víte, tak víte proč, a jestli ne, tak je lepší, že to nevíte."

"Děkujeme, Alastore," promluvil Brumbál. "Chce ještě někdo něco dodat?"

***

"LENKO."

"TAŤKO."

"LENKO."

"TAŤKO."

"LENKO."

"TAŤKO."

"LENKO."

"TAŤKO."

"LENKO."

"TAŤKO."

"LENKO."

"TAŤKO."

"LENKO."

"TAŤKO."

"LENKO."

"TAŤKO."

"LE… Promiň, ale bez těch kačenek to prostě není ono."

"Promiň, taťko," poplácala ho Lenka chápavě po rameni. "Ale vždyť přece víš, že ten prodavač už nám po té… nehodě další neprodá."

"Já vím," povzdychnul si. "Možná že kdybychom si sehnali husy?"

"Řekl mi, že nám neprodá ani husy," zamračila se Lenka. "Někteří lidé jsou občas tak plní předsudků."

"Já vím a proto pro tebe mám další úkol."

"Co je to taťko?" ožila Lenka. "Konečně si zjistil, kde je skladiště ztracených ponožek? Nebo důkazy o trpaslících kradoucích spodní prádlo?"

"Ne, obávám se, že nic tak dobrého to není," zakroutil hlavou Lenčin tatínek. "Chci, aby si napsala pár dalších článků o panu Blackovi. Lidi to zajímá."

"Ale taťko," protestovala Lenka. "Slíbil jsi mi nějaký opravdu dobrý článek."

"Já vím, zlatíčko," přikývl její otec, "ale obávám se, že teď žádný opravdu dobrý článek k napsání nemám a tyhle články o dobrodružstvích pana Blacka jsou teď celkem populární."

"Co udělal tentokrát, taťko?" snažila se v tom Lenka najít něco dobrého. "Našel důkazy, že existuje nějaká jiná neobjevená rasa?"

"Bohužel ne," zakroutil hlavou Lenčin otec. "Jde jen o pár skupinek smrtijedů v Rakousku."

"Hned se do toho dám, taťko," přikývla Lenka. "Možná kdybychom si sehnali fotku kačenky?"

"Obávám se, že ta by na konci nezvládla to obrovské taneční číslo," povzdychl si. "Ale jsem si jistý, že na něco přijdeme."

***

"Přepadeni a zabiti, říkáte?" zeptal se zamračeně muž za pultem v obchodě s přenášedly. "Obávám se, že na to se záruka nevztahuje."

"Pán zla se začíná zlobit," pokoušel se vyhrožovat jeden z mladších smrtijedů.

"Opravdu?" snažil se podivínsky vypadající muž potlačit vlnu smíchu. "No, hádám, že když se Pán zla začíná zlobit, tak by bylo neslušné odporovat."

"Přesně tak," přikývl smrtijed. "Lidi, co odporují, mají tendenci… mizet."

"Až na to…"

"Až na co?"

"Myslel jsem, že pracujete pro ministerstvo?" bavil se prodavač přenášedel, jako nikdy v životě. "Aspoň tak jsme mi to řekli."

"Um…," zakoktal se smrtijed. "To pracujeme. To jen že ministr má rád, když mu říkáme Pán… sta. To je takové krycí jméno."

"Pán sta?" zamračil se prodejce. Vypadalo to, že všechny ty nehody měly dopad na kvalitu rekrutů. "Mohl bych přísahat, že jste řekl Pán zla."

"Ne, to jste se musel přeslechnout?" tvářil se smrtijed samolibě. "Řekl jsem Pán sta."

"Dobře," pokrčil rameny prodejce přenášedel. "Tak proč byli přepadeni, když jste z ministerstva?"

"Protože…," zamyslel se smrtijed. Teď když byl vnitřní kruh o tolik menší, se věci o tolik ztížily. "To je ministerský kód pro nehodu?"

"Oh," přikývl prodavač přenášedel. "Pokud to byla nehoda, tak Vaše záruka platí. Máte účtenku?"

"Účtenku?" zeptal se smrtijed. "Jakou účtenku?"

"Pokud chcete zpátky všechny peníze, tak musíte mít účtenku," vysvětloval prodavač. "Pokud tedy nejste ochotný vzít si dárkovou kartu na příští nákup?"

"Dobře, tak tu dárkovou kartu."

"Výborně," přikývl prodejce. "Stejnak jsem si chtěl vyzkoušet pár nových kouzel."

"Jaká nová kouzla?" zeptal se podezřívavě smrtijed.

"Oh, jen pár kouzel, které jsem vymyslel, abyste pořád neumírali při těch podivných a neuvěřitelných nehodách."

"Oh," přikývl smrtijed. "Tak dobře."

***

"No tak mu ten dopis dones, Hedviko," žadonila Hermiona. "Viděla jsi, jak ho píšu, takže víš, že na něm nejsou žádná sledovací kouzla."

Sova smutně zahoukala, ale dál se odmítala pohnout.

"No tak, Hedviko," snažila se Hermiona sovu přesvědčit. "Jen chci, aby věděl, že se o něj bojím, a Ron říkal, že žádná jiná sova ho nemůže najít. Já vím, že ty bys to zvládla." Sova opět posmutněle zahoukala.

"Promiň, Hedviko," začala ji Hermiona hladit po peříčkách. "Nechtěla jsem naznačit, že se úmyslně vyhýbáš svým povinnostem. Jen se bojím o Harryho a to mě nutí říkat bezohledné věci."

Tentokrát sova vydala o něco veselejší houknutí.

"Tak co kdybychom si něco přečetly?" navrhla Hermiona. "Mám pár nových knížek o formulích a obraně proti černé magii. Co kdybychom se podívaly, jestli tam nenajdeme něco, čím bychom mohly pomoct Harrymu, až se vrátí?"

***

Harry si opět přispal a začal balit. Rakousko bylo úžasné a nestalo se tady nic podivného ani nebezpečného, ale začínal si myslet, že už je čas posunout se dál. I když zůstat na jednom místě po zbytek prázdnin, bylo lákavé, tak přece nemohl zůstat, když ještě musí vidět a zkusit tolik nových věcí. Přece jenom už k tomu nikdy v životě nebude mít příležitost.

Hodil si batoh přes rameno, naposledy se rozhlédl po pokoji a usmál se. Bylo pro změnu hezké mít šanci trochu relaxovat a užít si trochu klidu. Nepochyboval, že to další místo nebude takhle poklidné… no, vždycky v to může doufat.

----------

Omlouvám se, že tak pozdě, ale nějak se mi dnes nedařilo :D