23. Baron Black | Přej si něco

Když Harry dorazil, už zapadalo slunce. Rozhlédl se kolem a všimnul si, že je na mýtině v tmavém nehostinném lese, načež okamžitě vytáhl svoji příručku, aby se připravil na to, co ho čeká.

Transylvánie je nádherná země s bohatou historií. Transylvánie je také plná různých druhů kouzelných tvorů, co berou lidi jako výborný zdroj proteinů. Následuje částečný seznam nebezpečných tvorů a toho, jak je zabít.

Poznámka editora: Většina z nich umře po setnutí hlavy, takže když budete na pochybách, usekněte tomu hlavu.

Upíři: Mezi jejich slabiny patří sluneční světlo, dřevěné kolíky zabodnuté do srdce,…

Harry strávil několik dalších minut procházením seznamu a skončil až tehdy, když už přes tmu nemohl nic přečíst.

Vzpomenul si na prodavačovo varování, připevnil si k pasu meč a začal se prohrabávat batohem ve snaze najít bič a Pugio.

"Tak se podíváme, jestli s tím něco zvládnu," zamumlal si pro sebe Harry a rozmotal bič, "bez toho, abych se u toho vážně zranil. Poznámka do budoucna: sehnat si nějaké léčivé lektvary."

Párkrát s bičem zkušebně prásknul a s potěšením zjistil, že bič se pohybuje podle jeho vůle. Mrsknul s bičem přes rameno a otráveně se zamračil, když se bič zachytil o nějakou větev nebo tak něco. Pořádně za něj zatáhnul a podařilo se mu bič uvolnit, načež si ho zase přidělal k pásku.

"Cvičit," mumlal si Harry. "potřebuju víc cvičit."

Potřásl hlavou a rozešel se ke vzdáleným světlům, o kterých doufal, že by mohly značit město nebo aspoň hospodu.

Za sebou nechal dva šokem ztuhlé upíry. Jen před pár vteřinami se stali svědky toho, jak se bič toho cizince omotal kolem krku jejich velitele a takhle připravil o hlavu nejsilnější upíra, kterého znali.

"Posily?" zašeptal jeden.

"Ani ty by nepomohly," odpověděl ten druhý. "Ať se o tohle postará někdo jiný."

"Asi máš pravdu," přitakal první, zatímco upřeně zíral na místo, kde ještě před chvílí stál cizinec. "Ani se neobtěžoval ohlédnout, prostě ho… zabil. Moc lidí něco takového nedokáže."

"Stejně jsem Vlada nikdy neměl rád," pokrčil rameny ten druhý. "Co za upíra si vybere tak nudný jméno?"

"A navíc po nás ani nešel," souhlasil první. "Nechal nás jít. Většina lidí s jeho schopnostmi by nás oba zabila už jen za to, že jsme ho chtěli napadnout."

"Budeme varovat Volose?"

"Jen ať umře," zasmál se upír. "Toho jsem taky nikdy neměl rád."

*****

Po pár minutách chůze Harry došel ke dveřím hospody. Přeměnil si oblečení z turisty na něco méně nápadného a vstoupil do budovy. Když vstoupil do místnosti, otočily se všechny hlavy na něj.

"Mohl bych tady někde sehnat pokoj na přespání?" zeptal se Harry hostinské s úsměvem.

"Pokoje máme nahoře," přikývla žena. "Jestli chcete pokoj se zámkem a bytelnými dveřmi, musíte si připlatit. Pokud chcete pokoj se zámkem zvenčí dveří, musíte si připlatit. Jestli chcete čisté povlečení, musíte si…"

"Připlatit," přikývl Harry. "Jeden pokoj se zámkem zevnitř a bytelnými dveřmi."

"Dobře," přikývla žena. "Dáte si něco k jídlu?"

"Co máte?"

"Máme polévku a jehněčí," vzhlédla žena. "Jestli chcete krev…jestli chcete krev, tak navrhuji, abyste poprosil Volose, aby se s Vámi podělil o tu svojí. Nemá rád, když bez povolení, vydávám z jeho soukromých zásob."

"Stačí mi polévka a jehněčí," přikývl Harry a položil na bar několik mincí. "Sním si to tady dole."

"Můžete si sednout, kam chcete," otočila se k němu žena zády. "za chvíli Vám to jídlo přinesu."

"Děkuju." Harry si sednul tak, aby měl záda u zdi a rozhled po celé místnosti. Jeho klidná dovolená začínala být na jeho vkus až moc vzrušující.

"Tady," položila žena před Harryho velký tác s jídlem. "Přidala jsem Vám k tomu pivo, nikdo o mě nemůže říct, že chlapovi nedám dobré poslední jídlo."

"Poslední jídlo?" vzhlédnul Harry od knížky se zdviženým obočím.

"Volos slyšel, že jste ve městě," odpověděla mu žena mdlým hlasem. "A protože pochybuju, že znáte způsob, jak se odsud rychle dostat… no, protože pochybuju, že víte, jak se odsud rychle dostat, tak je lepší, když si vezme Vás, než někoho koho známe. Nic jsem mu neřekla a nevím, kdo to byl, ale je mi to líto."

"Nedělejte si starosti," povzdychl si Harry a opatrně zavřel knížku. "Jediné, co jsem chtěl, byla klidná dovolená, ale z nějakého důvodu nemám ani chvilku klidu. Až přijde, tak ho za mnou pošlete."

"S tím si nemusíte dělat starosti," usmála se žena cynicky. "Možná se mi to nelíbí, ale to neznamená, že bych se proti Volosovi a jeho gangu hodlala postavit."

Harry si knížku pečlivě podepřel a během jídla pokračoval ve čtení.

"Moc dobré," pochválil Harry hostinskou, když přišla odnést talíře. "Mohl bych dostat ještě jedno pivo, paní…"

"Pivo samozřejmě ještě dostat můžete," přikývla žena. "A na účet podniku a k tomu jménu… je jednoduší, když se s Vámi moc nesblížím. Promiňte, ale pokuste se to vidět z mého úhlu pohledu, promiňte."

"Nic si z toho nedělejte," pokrčil rameny Harry. "Můžeme to pořádně probrat později. Kdy myslíte, že Volos přijde?"

"Už by to nemělo být dlouho," zadívala se žena nervózně na dveře. "Pochybuju, že stihnete dopít to pivo."

"Tak to byste si radši měla pospíšit a rychle mi ho přinést," usmál se Harry. "Nerad bych ho tu nechal víc, než je třeba."

Hostinská se vrátila s Harryho pivem a Harry se vrátil ke svojí knize. Byl v polovině piva, když najednou celá místnost zpozorněla. Harry vzhlédnul a uviděl ve dveřích stát tři bledé muže. Ti se chvíli bavili s hostinskou a pak se vydali k Harryho stolu.

"Vy musíte být Volos," řekl Harry a snažil se nedat na sobě znát jedinou známku nervozity, kterou vevnitř cítil. "Je mi ctí Vás konečně poznat."

"Jsi v mém městě," usmál se na něj Volos krutě. "To znamená, že musíš zaplatit daň, a jakožto člověk máš jen jedinou věc, kterou chci."

"Během čekání na Vás jsem si trochu početl," ignoroval Harry upírův proslov a usmál se na něj. "Dočetl jsem se, že upíři jsou bezbranní vůči dennímu světlu. Vypadá to, že ve slunečních paprscích je něco, co je spálí. Je to pravda, nebo se v tom moje kniha mýlí?"

"Je to pravda," odpověděl Volos zmateně, v tenhle moment většinou už všichni prosili o život. "Škoda že u sebe nemáš žádné sluneční světlo."

"Že?" usmál se na něj Harry a na všechny tři upíry seslal opalovací kouzlo. "Hádám, že tohle bude muset stačit."

Upíři začali v agónii křičet a hospodou se roznesl puch spáleného masa. Volos se přes stůl vrhl na Harryho, ale zhroutil se v bolestech na stůl ještě před tím, než se k Harrymu vůbec přiblížil.

"Hmmm," řekl Harry bez známky hrůzy, kterou ve vnitru pociťoval, a dál klidně shlížel na tři zmítající upíry. "Čekal jsem, že to udělá trochu víc, než jen tohle. No, vypadá to, že to budu muset udělat postaru. A jak kniha říkala, jen málo tvorů dokáže přežít bez hlavy."

Štamgasti šokovaně sledovali, jak cizinec vytáhl zahnutý meč a sťal tři upíry.

"Mohl bych teď dostat klíč k mému pokoji?" zeptal se Harry a zasunul meč zpátky do pochvy. "Byl to dneska dlouhý den a opravdu bych si chtěl trochu odpočinout."

"Žádný klíč," zírala žena vyjeveně na zbytky tří upírů, co se před časem prohlásili za majitele jejich města. "Je tam závora, kterou můžete dát před dveře. Je to ten první nalevo."

"Děkuju," řekl Harry, potlačil další znechucené otřesení a vyšel po schodech nahoru. Vidět ty tři upíry hořet mu připomnělo nepříjemné vzpomínky na konec jeho prvního ročníku a osud jeho profesora Obrany proti černé magii. "A omlouvám se za ten nepořádek."

"Viděli jste to?" dostal ze sebe jeden z chlapů u baru, když Harry odešel. "Viděli jste, co jim udělal?"

"Viděli," přikývla žena. "Jen si představ, co by ti mohl udělat, pokud se urazí tím, žes o něm řekl Volosovi."

"Byl to buď on, nebo my," protestoval muž. "Volos by na našich dodávkách krve nevydržel navěky. Dříve nebo později, by si vzal dalšího z nás."

"Jen doufej, že si myslí to samé," pokynula hostinská hlavou ke schodům. "Protože se mi nelíbí pomyšlení, co se stane, pokud se v tomhle neshodnete."

"Cítil to ještě někdo, když vytáhl ten meč?" ozval se vyděšeně postarší muž, co seděl poblíž Haryho stolu. "Ten… chlad, ten pocit zmaru?"

"Co je zač?" zeptal se zamračeně další muž. "Pochybuju, že je upír, přece jen jsme ho všichni viděli jíst, ale nemůže… nemůže to být člověk, že ne? Ne potom jak Volose, dvousetletého upíra, zabil jako otravnou mouchu."

***

"Vypadá to, že máme v okolí lovce, pane."

"Co se stalo?" dožadovala se postava skrytá ve stínu.

"Vlad je mrtvý, stejně tak i Volos a jeho muži," odpověděl poklidně poskok.

"Vysvětli mi, proč bych se měl zabývat smrtí pár parazitů?" zeptala se temná postava. "Navíc ty, které jsem sám chtěl již chvíli zašlápnout."

"Vladovi muži tvrdili, že Vláda zabil, stejně jako by člověk zabil mouchu," usmál se poskok. "A vyděšení měšťané mi řekli, že tomu lovci trvalo zabití Volose a jeho skupinky jen tři vteřiny."

"Rozumím," přikývla postava ve stínu. "Udělal jsi dobře, že jsi s tím za mnou přišel. Víme jistě, že ho nezavolali měšťané?"

"Můj zdroj je vyděšený, protože to on informoval Volose o přítomnosti toho cizince," usmál se poskok. "A to, že nezabil Volosovy muže, beru jako dobré znamení."

"To i já," přikývla postava. "Vypadá to, že sem nepřišel dělat potíže… zjistěte jeho jméno a pozvěte ho, aby se mnou povečeřel."

"Hned to bude, pane."

"A když myslím pozvat, tak tím myslím opravdu pozvat, Krvomile," pokračovala temná postava. "Nechci si znepřátelit neznámou sílu tím, že budeš nezdvořilý."

"Jak si přejete, pane," přikývl Krvomil. "Řeknu mužům, aby ho nerozzlobili a nebyli k němu neslušní."

"Schůzka mezi rovnocennými," přitakala postava ve stínu. "Už je to dlouho, co jsem nějakou zažil."

***

Harry si další ráno opět přispal a následně sešel dolů do hospody.

"Dobré ráno, pane," pozdravila ho hostinská, jakmile ho uviděla. "Vyspal jste se dobře?"

"Ano, výborně, děkuju," mžoural na ní unaveně Harry. "Je pozdě na snídani?"

"Co byste si dal, pane?" usmála se žena nervózně. "Máme polévku nebo… nebo pokud byste si dal něco jiného, tak to můžu zařídit."

"Polévka stačí," přikývl Harry. "Děkuji."

"Všichni bychom byli rádi, kdybyste věděl, jak nás mrzí ta příhoda s Volosem," řekla žena a pomrkávala po meči u Harryho boku. "A chtěla jsem Vám říct, že ten muž, co to způsobil, už odešel z města."

"Nedělejte si s tím starosti," zazubil se na ní Harry. "Co kdybychom na to, co se včera stalo, všichni zapomněli."

"Pokud si to přejete, pane," přitakala hostinská. "Nepřináleží mi právo Vám odporovat."

"Děkuju," zasmál se Harry krátce. "A teď tu polévku."

"Hned to bude, pane."

Harry se opřel ve svojí židli a usmál se. Všichni tady byli tak milí, možná tady nakonec zůstane déle, než původně zamýšlel. Ta záležitost s upíry byla určitě jen ojedinělý případ a určitě se už znova nebude opakovat.

"Budete chtít ještě něco, pane?" usmála se na něj žena nervózně, když mu donesla jídlo. "Třeba čerstvý chléb?"

"To je v pořádku, děkuju," usmál se Harry. "Dá se tady ve městě něco dělat?"

"Nic moc, pane," třásly se ženě ruce. "Je to tu celkem izolované."

"Určitě na něco přijdu," zazubil se Harry. "Díky."

"Ano, pane," řekla žena a několik kroků pozadu ustoupila, než se rychle otočila a utekla zpátky do kuchyně.

"Asi toho má dnes hodně na práci," pokrčil Harry rameny nad jejím odchodem.

Harry dojedl polévku a rozhodl se jít prohlédnout město. Rychle zjistil, že tam toho k vidění moc nebylo. Ve městě byla kovárna, hospoda, obchod se smíšeným zbožím a jeden neoznačený obchod.

Pokrčil rameny a vešel do obchodu se smíšeným zbožím. Kdyby nic jiného, tak vždycky může koupit suvenýry pro své přátele.

"Haló?" křiknul Harry, jakmile vešel do obchodu. "Je tu někdo?"

"Hned jsem tam," vykoukla zpoza pokladny hlava postarší ženy. "Jen vteřinku."

"Jen se mezitím rozhlédnu," odpověděl na to Harry. "Za chvilku budu u kasy."

"Nemusíte spěchat."

Harry strávil několik minut procházením obchodu. "Proč máte tolik černého hedvábí?"

"Hmm, Vlad ho měl rád," odpověděla stařenka. "Líbil se mu celý ten nápad s princem noci."

"Myslel jsem, že se jmenoval Volos?"

"Ten nebyl tak moc na tradice, jako Vlad," zakroutila hlavou žena. "Možná že byl zrůda, ale nevím, co s tím vším hedvábím budu dělat teď, když je Vlad mrtvý."

"Já si ho vezmu," povzdychl si Harry. "Jsem si jistý, že znám někoho, komu se bude hodit."

"Bůh Vám žehnej," usmála se na něj bezzubě žena. "Zachránil jste můj obchod."

"Vždycky rád pomůžu," usmál se na ni slabě Harry. "A taky bych si vzal pár těch bonbonů, co máte za kasou."

"Tady máte, chlapče," podala mu žena hrst bonbónů. "Na účet podniku."

Harry zaplatil za svůj nákup a vešel do druhého obchodu.

"Zdravím, co pro Vás můžu udělat?"

"Jen jsem se chtěl rozhlédnout," odpověděl Harry. "Je možné tady sehnat přenášedlo?"

"Proč se ptáte?" zeptal se ho obezřetně.

"V tomhle obchodě prodáváte i další kouzelnické předměty," pokrčil rameny Harry. "Doufal jsem, že budete mít i přenášedla, nebo budete aspoň vědět, kde je sehnat."

"Přenášedla bohužel neprodávám," zakroutil muž smutně hlavou. "Ale mám jiné věci, které by Vás mohly zajímat."

"Co?" povzdychl si Harry.

"Hned Vám je ukážu," řekl muž a zpoza pultu vytáhl menší kufřík. "Kompletní lovecká souprava, úplně nová."

"Co je kompletní lovecká souprava?" řekl Harry se zvednutým obočím.

"Je v ní cokoliv, co by mohl lovec nadpřirozených bytostí potřebovat, když prochází jejich územím," usmál se stařík. "Stříbrné zbraně, dřevěné kolíky, přenosné lektvarové knihovny, šperháky a spousta dalšího. Navíc do ní patří i obsáhlá knihovna na výzkum."

"Fajn," přikývl Harry.

"A když už jste se rozhodl koupit si kompletní loveckou soupravu," usmál se stařík. "Dovolte mi Vám doporučit pár dalších věcí, co by se Vám při cestování naší zemí mohlo hodit."

"Neříkal jste, že vše, co potřebuji, je v kompletní lovecké soupravě?" ušklíbl se Harry.

"Tak to tvrdí v reklamě," přitakal stařík. "Ale nevypadáte jako typ muže, co věří bandě obchodníků."

"Fajn, co ještě," povzdychl si zase Harry.

"Pár dalších knížek," vyrovnal muž knížky na kufřík. "A spoustu dalších lektvarových ingrediencí, včetně pár jedinečných, co najdete jen tady v okolí," řekl muž a přehraboval se věcmi za pultem. "Taky bych Vám doporučil koupit tyhle lektvary."

"Co jsou zač?"

"Dokrvovací lektvary," pokrčil rameny stařík. "Divil byste se, kolik jich prodám."

"Dobře," přikývl Harry. "Ještě něco."

"Ještě jednu věc," řekl muž a vytáhl starou knihu vázanou v kůži "Tahle kniha je plná užitečných kouzel a kleteb. Možná že nebudou třeba proti nadpřirozeným hrozbám, ale rozhodně Vám pomohou u normálních kouzelníků."

"Děkuji," přikývl Harry. "Ještě něco?"

"Ne," zakroutil stařík hlavou. "Už nic."

"V tom případě si to vezmu zpátky do hostince a tam si to všechno projdu." Harry s námahou všechno posbíral. "Díkybohu že mám bezedný batoh."

"To je jedině dobře, mladíku," zachichotal se stařík. "Jedině dobře."

Harry došel zpátky do svého pokoje a zbytek dne strávil pročítáním svých nových knih a probíráním novými věcmi. Když konečně všechno urovnal, tak jak mu to vyhovovalo, vytáhl novou knížku kouzel a začal jí číst.

Harryho soustředění protrhlo až tlumené zaklepání na dveře, po kterém se zahleděl na dveře. "Co se děje?"

"Mám pro Vás pozvánku," ozval se přes dveře hlas hostinské.

"Chviličku." Harry vstal z postele a otevřel dveře. "Co je to za pozvánku?"

"Hrabě Vás zve, abyste s ním povečeřel a nabídl Vám nocleh na noc," usmála se žena nervózně. "Přál si, abyste věděl, že Vás drží v největším respektu a doufá, že přijmete."

"Jak se tam dostanu?" zeptal se klidně Harry.

"Taky pro Vás poslal svůj kočár," odpověděla hostinská. "S pokynem, že má na Vaši odpověď čekat až do soudného dne."

"Co je zač ten Hrabě?" vyptával se Harry na všechna fakta, předtím než se rozhodne, co dělat.

"Je to upír, který má pod kontrolou většinu okolí," začaly se ženě třást ruce. "Ale není tak špatný jako byl Volos, nemyslím, že by Vás chtěl zabít, pane."

"Proč?"

"Protože je o hodně zdvořilejší, než kdyby Vás chtěl zabít," vysvětlovala hostinská. Nechtěla s ním tady být o samotě déle než bylo nutné.

"Řekněte jeho mužům," odmlčel se Harry. "Řekněte jim, že pozvání s radostí přijímám a budu za pár minut dole."

"Ano, pane," oddychla si žena. "Hned jim to vyřídím."

Harry zavřel dveře a několik minut strávil balením a ujišťováním, že je všechno na svém místě. Hodil si batoh na záda a sešel po schodech dolů.

"Vy jste host Hraběte, pane?" zeptal se ho muž v červenočerné livreji zdvořile.

"Ano," přikývl Harry. "Proč jste mi jeho pozvání nepředal sám?"

"Nechtěl jsem působit nezdvořile, pane," udržoval si muž uctivý tón hlasu. "Někteří by konfrontaci ve Vašem pokoji považovali za hrubou a agresivní."

"Chápu," přikývl Harry. "Jak dlouho potrvá cesta na mou schůzku s Hrabětem?"

"Nemělo by to zabrat dlouho, pane," odpověděl muž a otevřel Harrymu dveře ven z hospody. "Nanejvýš pár hodin, záleží na počasí."

"Děkuji," přikývl Harry a vyšplhal do kočáru.

"Ještě jednu věc, pane," pozastavil se muž, předtím než zavřel dveře od kočáru. "Mohl bych se zeptat na Vaše jméno?"

"Black," řekl Harry a opřel se do polstrovaného sedadla. "Jmenuju se pan Black."

"Děkuji, pane."

"Kdyby mě teď tak viděla Hermiona," zamumlal si pro sebe Harry a vytáhl si další knihu na čtení. "Byla by nadšená, že tak moc čtu."

Harry se během chvilky ponořil do knihy a během mrknutí oka ucítil, jak se kočár zastavil.

"Jsme tady, pane," zavolal uctivě kočí. "Dovolil jsem si nechat služebnictvo oznámit Váš příjezd."

"Děkuji." Harry seskočil z kočáru a protáhl se. "Kde se ta naše schůzka koná?"

"Prosím, tudy, pane."

Harry následoval muže do hlavní hlavy, kde na něj čekal distingovaný muž oděný v černém a červeném hedvábí.

"Je mi ctí Vás konečně poznat, pane Blacku," sklonil Hrabě hlavu na znak respektu. "Jsem Hrabě."

"Také je mi ctí," řekl Harry. Neměl důvod, proč být nezdvořilý. "Ale říkám si, proč jste si přál se mnou setkat?"

"Tudy, prosím," dovedl ho Hrabě do malé jídelny. "Obyčejně bych Vás pozval do velké jídelny, ale bylo mi řečeno, že nejste typ muže, co by se urazil, když ho neusadím ke stolu pro stovku lidí."

"Ne," uchechtnul se Harry. "To nejsem."

"Posaďte se," pokynul Hrabě k židli. "Co byste si dal k jídlu?"

"Cokoliv," posadil se Harry. "Děkuji za pohostinnost."

"A já děkuji, že mám možnost Vám ji poskytnout," usmál se Hrabě. "Kuchař má až moc málo příležitostí, kdy může ukázat své umění."

"Pak jsem rád, že mu takovou příležitost dopřeji," usmál se Harry.

"Dovolíte, když teď přejdeme k jádru věci?" napil se Hrabě ze své sklenky na víno. "Rád bych začal poděkováním za odstranění Volose a Vlada. Už nějakou dobu dělali problémy."

"Rádo se stalo," řekl Harry a sám se také ze své sklenky napil. "Ačkoliv jsem zvědavý, proč jste tak rád, že jsou pryč."

"Jedním z mých koníčků je výroba vína," usmál se Hrabě. "Včetně toho, co právě teď pijete. Vinná réva každý rok přináší hrozny. Nesklízím je tak, že bych uřízl celou vinnou révu, protože to by zkazilo příští úrodu. Sklízím jen hrozny. Stejně tak nemusíme zabíjet lidi, abychom se dostali ke krvi. Ta sklenka, co právě piji, je ze včera od kuchaře a krev je to stejně dobrá, jako kdyby byla čerstvá. Vlad a Volos tomuhle nerozuměli, nechápali, že poddaní nás převyšují víc jak sto ku jedné a můžeme tedy existovat, jen pokud pro ně nejsme moc velkou přítěží."

"Rozumím."

"Byli pro nás všechny jen hrozbou," usmál se Hrabě. "Dávno pryč jsou staré časy, kdy si upíři mohli dělat, co se jim zlíbí. S novou érou přicházejí nové metody."

"Proč jste se o ně nepostaral sám?" zeptal se zlehka Harry.

"To je naneštěstí jeden z mých malých problémů," pokrčil Hrabě rameny. "Prokázat osobní zájem by mohlo být bráno jako známka slabosti těmi, co jsou nespokojení s novými pravidly."

"Pak jsem tedy rád, že jsem Vám mohl pomoct ve vyřešení Vašeho problému," sklonil Harry zlehka hlavu.

"Byl byste ochotný mi pomoci s dalším problémem, pane Blacku?" usmál se Hrabě. "Samozřejmě bych se Vám bohatě odvděčil."

"S jakým problémem?" zastavil ho se zvednutou rukou Harry. "Zatím souhlasím jen s tím, že Vás vyslechnu."

"To je vše oč žádám," přikývl Hrabě. "Mám problém s vlkodlakem. Někdo z vesnic nedaleko odsud byl nakažen a potřebuji, aby byl nalezen a odstraněn."

"Nehodlám někoho zabít jen proto, že se o úplňku mění ve vlka," řekl Harry mdle. "Jeden z mých nejlepších přátel je vlkodlak."

"Výborně," usmál se Hrabě. "Protože nechci, abyste jej zabil proto, že je vlkodlak. Chci, abyste jej zabil za vraždu několika sousedů."

"Co se stalo?"

"Ve všech mých městech jsou k dispozici vězení," pokrčil rameny Hrabě. "Ty slouží spíš jako bezpečná místa přeměně, než k něčemu jinému, a většina hospod je také vybavená bezpečnými místnostmi a stejně tak i několik domů. Tenhle vlk se rozhodl této možnosti nevyužít, právě naopak se několikrát zavřel v domě s nevinnými lidmi. Ne, pane Blacku, nemám nic proti vlkodlakům, ale svoji povinnost chránit mé ovečky beru velmi vážně."

"Proč jim nedáte vlkodlačí lektvar?" zeptal se Harry. "Přeměnu sice nezastaví, ale dělá je to méně nebezpečnými."

"Vlkodlačí?" zeptal se zaujatě Hrabě a opřel se do židle. "Nejsem si vědom žádného lektvaru s takovým jménem."

"Nevyléčí je, ale přeměny jsou s ním trochu lehčí a taky je pak nezaslepí krvežíznivost."

"A vy víte, kde bych ten lektvar mohl obstarat?" řekl Hrabě nadšeně z dané možnosti.

"Mám známou, která by ho měla zvládnout uvařit," přikývl Harry. "Pokud ne… pokud ne, tak znám pár dalších lidí, které mohu kontaktovat."

"Výborně," přikývl Hrabě spokojeně. "S radostí ho budu vlkodlakům poskytovat. Ale obávám se, že to není něco, co by mi pomohlo s mým nynějším problémem."

"Nejsem si jistý, co můžu udělat," vydechl dlouze Harry. "Ale jsem ochotný do toho města jít a porozhlédnout se tam."

"Děkuji, pane Blacku," uvolnil se Hrabě. "Za Vaši pomoc v této záležitosti jsem navěky Vaším dlužníkem. Zrovna dnešní noci je úplněk, pokud si pospíšíme, můžete tam být ještě předtím, než ta stvůra započne svůj lov."

"Jak se do té vesnice dostanu?"

"Zařídím, aby Vám vytvořili přenášedlo," pokývl hlavou Hrabě. "Potřebujete ještě něco?"

"Nic mě nenapadá," zakroutil hlavou Harry. "Děkuji za nabídku."

Hrabě odešel z místnosti a za chvíli se vrátil s malou lahvičkou a krátkým kusem řetězu.

"Radil bych Vám si nejdříve povrch zbraní potřít tímto lektvarem," podal mu Hrabě malou lahvičku. "Pokryje je stříbrem. Řetěz je přenášedlo, stačí říct "Vlk" a aktivuje se. "K návratu na zámek je třeba říct "Hrabě". Hodně štěstí, příteli."

"Děkuji." Harry strávil několik dalších minut potíráním zbraní, načež se zhluboka nadechl na kuráž. "Vlk."

Harry se objevil na malém náměstí vedle menší kašny, na jejíž kraj se posadil a začal se rozhlížet kolem.

"Vy se nebojíte vlka?" zasípal na něj muž s dlouhými matnými šedými vlasy a zažloutlými nehty. "To byste ale měl."

"Proč?" opáčil Harry a otočil se na něj, přesně v momentě, kdy se muž proměnil. "Sakra."

Vlk skočil Harrymu po krku, kterému se jen tak tak podařilo vlkovi nastavit do cesty ruku, čímž si zachránil život. Harry okamžitě začal křičet bolestí, ale i přes omračující muka se snažil nahmatat svoji hůlku.

Vlk ale najednou začal podivně kňučivě naříkat a začal povolovat stisk. Harry se převalil tak, aby byl nad útočníkem a rukou konečně nahmatal rukojeť svého Pugia. Surově zvíře bodnul a nepovolil, dokud se nezměnilo zpátky v člověka.

Svalil se z něj na zem a s posledními kousky síly zachrčel: "H…Hrabě."

"Pane Blacku," přispěchal Hrabě ke svému příteli. "Jste zraněný."

"Jediné, co mě napadlo, bylo mu do chřtánu narvat ruku," zakašlal Harry. "Zaměstnalo mu to čelisti, aby mě nemohl kousnut nikam jinam."

"Ano, obávám se, že Vám asi rozdrtil kosti," položil si Hrabě do klína hlavu svého přítele. "Pokousal Vás vlkodlak."

"Není to tak hrozné, mí přátelé mi vždycky mohou uvařit vlkodlačí lektvar," usmál se slabě Harry. "Měl jste pravdu, byla to zrůda. Těsně před přeměnou ke mně přišel a začal se se mnou s úsměvem bavit."

"Nedovolím, aby z Vás byl vlkodlak, pane Blacku." Hrabě se zlehka řízl do zápěstí a krev nechal skapat do Harryho úst. "Promiňte mi to, co se chystám provést."

Harryho tělo najednou pohltila bolest a s výkřikem se prohnul v zádech. Zrak mu začala oklopovat temnota a pak všechno naráz zčernalo.

"Jste vzhůru?" zvolal nadšeně ženský hlas. "Musím dojít vzbudit Hraběte."

"Chmr," zachrčel Harry.

"Rád vidím, že jste v pořádku, příteli," vešel do místnosti Hrabě.

"Mlhavě si vzpomínám, že jste mi dal svou krev," řekl Harry zdánlivě klidným hlasem. "Jsem upír?"

"Ne," posadil se Hrabě. "Když jsem Vám dal svou krev, mohly se stát tři věci. Zaprvé, stal by se z Vás vlkodlak. Zadruhé, má moc by přemohla tu vlčí a stal byste se upírem. A zatřetí existovala malá šance, že byste zůstal člověkem."

"Takže jsem člověk?"

"Ne," usmál se Hrabě. "A nejste ani vlkodlak, jste… něco jiného."

"Něco jiného?"

"Vaše smysly jsou lepší než u normálního člověka. Obzvláště se vám zlepšila výdrž a síla," pokrčil Hrabě zmateně rameny. "Neproměníte se. Už jsem zkoušel jak stříbro tak sluneční světlo a ani na jedno jste nereagoval. Abych byl upřímný, nemám ponětí, jak se tohle mohlo stát."

"Ještě něco?" uklidnil se postupně Harry.

"Možná teď budete mít radši krvavější maso, než předtím," navrhl Hrabě. "Nevím jistě, ale hádám, že pokud byste se chtěl stát zvěromágem, Vaší formou by pak byl vlk. Nebo možná byste měl formu vlka navíc k té Vaší původní. Vy, můj příteli, jste něco naprosto nového a nevídaného."

"Skvěle," zamumlal Harry sarkasticky. "To je teda zatraceně super."

"Omlouvám se," zamračil se Hrabě. "Pokud se Vám mohu nějak revanšovat…"

"Nedělejte si s tím starosti," odmávl to Harry. "Nechme minulost minulostí. Zjistil jste něco o tom vlkovi?"

"Ano," přikývl Hrabě. "Jmenoval se Fenrir Šedohřbet. Byl to smrtijed známý také jako "vlkodlak, co zabíjí pro zábavu", ale bohužel nevím, co tady pohledával."

"Pravděpodobně se snažil naverbovat další smrtijedy," odhadoval Harry. "Žádný jiný důvod mě nenapadá."

"Mne také ne," řekl Hrabě s pokrčením ramen.

"Kolik je hodin?"

"Je skoro poledne," odpověděl Hrabě. "Proč?"

"Protože bych už měl raději vyrazit dále," posadil se Harry. "Nevíte, kde bych sehnal přenášedlo do Bulharska?"

"Já Vám ho vytvořím," nabídl Hrabě. "Jste si jistý, že si nepotřebujete víc odpočinout?"

"Naprosto," přikývl Harry. "Nechci svoji dovolenou strávit ležením v posteli."

Hrabě mu podal malý odznáček. "Tohle je Vaše přenášedlo do Bulharska. Také je to trvalé přenášedlo zpět do mého zámku a odznak, který dokazuje Váš titul prvního policisty v okolí."

"Děkuji," vzal si od něj Harry svůj odznak. "Jak ho aktivuju?"

"K návratu sem je na něj musíte třikrát poklepat hůlkou a říct: "Přeji si navštívit mého přítele, Hraběte."."

"A do Bulharska?" zeptal se Harry.

"Mohl bych Vás předtím požádat o jednu laskavost?"

"Jakou?" zeptal se Harry obezřetně.

"Mohl byste mi dát kontakt na lektvaristu, co zvládne uvařit vlkodlačí lektvar?"

"Samozřejmě," přikývl Harry. "Zaletaxujte Profesorovi a ptejte se po Pomocnici."

"Děkuji, příteli," usmál se Hrabě. "Stačí říct slovo "Víla"."

"Nashledanou," řekl Harry a posbíral si svoje věci. "Víla."

"Nashledanou, příteli." Hrabě došel ke krbu a vhodil do něj hrst letaxu. "Profesor."

"Ano?" objevila se v plamenech dívčí hlava. "Co pro Vás můžu udělat?"

"Vy jste Pomocnice?" zeptal se Hrabě zdvořile.

"Ano," přikývla Pomocnice. "Co potřebujete?"

"Jste schopná uvařit vlkodlačí lektvar a byla byste případně ochotná mi velké dávky prodat?"

"Je hodně drahý," zamračila se Pomocnice. "Ale zvládnu to."

"Peníze nic neznamenají," odmávnul její námitku Hrabě rukou.

"Jste si jistí, že ho chcete ode mě?" zeptala se Pomocnice nervózně. "Sice jsem mistryně, ale…"

"Ale baron Black říkal, že jste nejlepší v Evropě," přikývl Hrabě. "Takže je samozřejmé, že budete chtít o deset procent víc než je normální cena."

"Baron Black?" zeptala se Pomocnice, načež šokovaně zaregistrovala i zbytek věty. "Deset procent?"

"Tak tedy dvacet procent," přikývl Hrabě. "Vy tedy umíte smlouvat."

"Dobře," přikývla Pomocnice. "Kdy a kolik ho potřebujete?"

"Potřebuju měsíční dávky pro třicet jedinců," usmál se Hrabě. "Taky bych potřeboval vědět, kam převádět příjem barona Blacka."

"Příjem?" opakovala zmateně Pomocnice.

"Ano," přitakal Hrabě. Byl to perfektní způsob, jak se vypořádat s Vladovými a Volosovými pozemky a majetkem. "Odešel předtím, než mi mohl říct, kam máme převádět zlato z jeho pozemků a podniků."

"Promluvím si s Profesorem," přikývla Pomocnice. "Myslím, že on ví, jakou banku pan Black používá."

"Jsem navěky Vaším dlužníkem," poklonil se Hrabě. "Teď pokud mě omluvíte, mou pozornost vyžadují záležitosti státu."