24. I víly mohou být přátelské | Přej si něco

"Zdravím, Pošuku," pozdravil staršího muže Remus. "Nějaký důvod proč jsi tu tak brzy?"

"Potřeboval jsem si s tebou o něčem promluvit," přikývl postarší bystrozor. "A nebyl jsem si jistý, jestli bys u toho ocenil společnost."

"Co se děje?" zblednul Remus. "Jde o Harryho?"

"Ne," zakroutil hlavou Moody. "Jde o muže, co tě kousnul."

"Co o něm potřebuješ vědět?" zamračil se Remus. "Moc toho o něm nevím, byl jsem ještě dítě, když se to stalo."

"Nic o něm vědět nepotřebuju," usmál se strašidelně Moody. "Je mrtvý."

"Cože? Jak?"

"Vypadá to, že verboval," pokrčil rameny Moody, "a měl tu smůlu, že narazil na pana Blacka."

"Jak umřel?" zeptal se Remus s morbidní zvědavostí.

"Nevím jistě," řekl Moody s pokrčením ramen. "Bylo mi řečeno, že byl otrávený a bodnutý, ale moje zdroje v té části světa nejsou úplně nejlepší na světě a klidně by se mohly plést."

"Ale to, že je mrtvý, víš jistě?"

"Naprosto," přikývl Moody. "Tím jsem si stoprocentně jistý."

"Děkuju," zavřel Remus úlevou oči. "Je dobré vědět, že už nikomu neublíží."

"Myslel jsem si to," přikývl Moody. "Zatím, Remusi."

***

Harry se objevil na prázdném náměstí a rozhlédl se kolem. Vypadalo to, že většina podniků měla zavřeno, ale jeden obchod byl otevřený. S tím, že prodavač bude určitě vědět o nějakém místě, kde přespat, Harry vešel dovnitř.

Jakmile Harry vešel, nade dveřmi se rozezvonil zvonek a zezadu se tlumeně ozvalo: "Chviličku."

"Dobře," odpověděl Harry.

"Tak tedy," usmál se na něj prodavač, "co pro Vás můžu udělat, pane…?"

"Black," usmál se Harry. "Doufal jsem, že byste mi poradil nějaký hotel nebo místo, kde bych mohl přespat?"

"Přišel jste o trochu dříve, než jsem čekal," pokrčil rameny muž. "Ale pořád máte čas. Posaďte se… bude to jen chvilička."

"Děkuju." Harry se posadil a usmál se na prodavače, který byl tak milý, že mu pomáhal s ubytováním. "Jak dlouho myslíte..."

Zvonek na dveřích se znovu rozezvonil, čímž přerušil Harryho otázku a zároveň oznámil příchod několika postav v pláštích.

"Právě na čas," usmál se prodavač. "Už mám pro Vás všechno připravené. Budete platit teď anebo Vám mám poslat účet?"

"Pošlete nám účet," odpověděl mladý ženský hlas. "Překvapuje mě, že tu máte společnost, většinou se nám všichni vyhýbají."

"Není odsud," odpověděl stařík. "Ale je to fajn chlapík."

"Oh?" otočila se žena na sedícího Harryho. "Připadáte mi povědomý."

"Já už mám hold takový obličej," usmál se na ni Harry nervózně.

"To je Gabriellin zachránce," ozval se jiný ženský hlas. "Poznávám ho podle jejich fotek… teď ale vypadá o trochu starší."

"Proč jsi tady, Arry?" zeptala se vůdkyně milým hlasem.

"Takže vidíte skrz můj převlek, co?" povzdechl si Harry. "Přišel jsem, protože mě zajímalo, odkud pochází Viktor."

"To hloupé kouzlo nedokáže ošálit někoho s naším… talentem," přikývla žena. "Kde budeš spát?"

"Nevím jistě," pokrčil rameny Harry. "Prodavač říkal, že mi pomůže najít místo, kde přespat."

"V tom případě musíš zůstat u nás," zařídila vše žena. "To je to nejmenší, co můžeme udělat, pro Gabriellina slavného zachránce."

"Nechtěl bych Vás obtěžovat," usmál se Harry. "Odkud Gabriellu znáte?"

"To není žádný problém, trvám na tom, abys u nás přespal. Gabriella je naše sestřenka," vzala ho žena za ruku. "A naše sestřenky by nám nikdy neodpustily, kdybych tě jen tak nechaly jít a přespat ve špinavé hospodě, když můžeš spát u nás."

"Dobrá tedy," přikývl Harry. "Nechtěl bych Vám ale způsobit potíže."

Harry strávil několik dalších dní se svými přáteli, až konečně po dlouhém loučení se mu povedlo odejít od jejich pohostinství a pokračovat ve své dovolené.

Vpotácel se do města a vešel do nejbližší hospody, kde se bolestivě dobelhal k baru.

"Dobrej," pozdravil ho barman. "Můžu pro Vás něco udělat?"

"Ano," procedil Harry skrz bolestí sevřenou čelist. "Potřeboval bych sehnal léčitele nebo tak něco."

"Já jsem léčitel," promluvil muž sedící na druhém konci baru. "Co pro Vás můžu udělat?"

"Myslím, že jsem si asi zlomil něco v pase," syknul Harry bolestivě zpátky. "A je mi nějak špatně od žaludku."

"Vteřinku." Lékouzelník nad ním několikrát mávnul hůlkou a soustředěním se zamračil. "O té bolesti v pase máte pravdu. Vypadá to, že máte v pánvi několik vlasových prasklin."

"Oh," zanaříkal Harry. "A proč je mi špatně?"

"Dehydratace," odpověděl léčitel. "Vypijte tyhle dva lektvary a budete v pořádku."

"Děkuju," řekl Harry a oba lektvary do sebe kopnul. "To by bylo a teď, ví někdo, kde bych mohl sehnat přenášedlo do Sofie?"

"Přímo tady," ozval se barman. "Hospoda je zároveň i cestovní kanceláří a pár dalších věcí."

"Kolik to bude stát?"

"Dvacet levů," vytáhl barman zpoza pultu skleněnou kuličku. "Potřebujete ještě něco?"

"Ne," odpověděl Harry a vzal si od muže kuličku. "Vteřinku."

"Děkuju," usmál se na něj barman, když dostal zaplaceno. "Přeji hezkou cestu."

"Děkuju," usmál se na něj Harry slabě, předtím než s přenášedlem zmizel.

"Nebyl to ten chlápek, co před pár dny odešel s tou skupinkou víl?" zeptal se potichu jeden ze štamgastů a v hospodě zavládlo ticho, dokud se barman nezeptal: "Jaká že měl zranění?"

"Jak jsem řekl," promluvil lékouzelník na ohromenou skupinku, zatímco jemu samotnému se hlas naplnil úžasem. "Prasklá pánev a těžký případ dehydratace."

"Jak myslíte, že k tomu došlo?" zeptal se skoro neslyšně barman.

"Spousta způsobů, například…," lékouzelníkovi se překvapeně rozšířily oči. "To nemůže být…"

"Nemyslíte si to samé co já, že ne?" zamrkal barman. "To by žádný normální člověk nepřežil."

"Ví někdo jeho jméno?" zeptal se vzrušeně léčitel.

"Black," promluvil stařík posazený v úplném rohu místnosti. "Když byl u mě v obchodě, tak mi řekl, že se jmenuje Black."

Štamgasti ohromeně ztuhli a ještě víc se jim nevěřícně rozšířily panenky

"No," navlhčil si rty barman. "Hádám, že to dává smysl. Pokud by někdo přežil skupinku víl, tak by to musel být záhadný pan Black."

***

"Dobré odpoledne, pane," pozdravil Harryho hned po objevení muž v uniformě. "Je to Vaše konečná destinace?"

"Ne," řekl Harry, znavený a bolavý z času stráveného s vílami. "Mířím do Moskvy."

"Můžu to zařídit, pokud byste rád."

"To by bylo skvělé," přikývl Harry. "Kolik to bude stát?"

"Padesát levů," usmál se muž.

"Dobře." Harry zaplatil za přenášedlo. "Za jak dlouho se aktivuje?"

"Stačí říct Moskva a budete na cestě."

"Děkuju," usmál se na něj slabě Harry. "Moskva."

Harry protrpěl cestu do Moskvy a v duchu si přísahal, že si zjistí jiné možnosti dopravy, než jsou přenášedla a letax.

"Účel Vaší návštěvy?" zeptala se ho znuděným tónem obyčejná žena oblečená ve fádní uniformě.

"Schůzka s přítelem," zívl Harry.

"Vaše jméno?"

"Black," zívnul zase Harry.

"A křestní?"

"Pan," usmál se Harry.

"Můžete jít."

"Děkuju." Harry si zničeně protáhl krk a vydal se směrem k východu.

Už si nevšiml, jak za ním žena klidně vytáhla ceduli "Přepážka uzavřena" a odešla o jeho příjezdu informovat svého nadřízeného.

Harry z kapsy vytáhl svoje zippo a našel si klidné místo, odkud by se mohl ozvat Profesorovi.

"Profesore," zašeptal Harry do plamene. "Jste tam?"

"Jsem tady, pane Blacku," zasmál se Profesor. "Díky Vaší pomoci s propagací schopností naší Pomocnice ve vaření lektvarů, se budeme moct sejít dříve, než jsme původně mysleli."

"Výborně," usmál se Harry. "Jak moc dříve?"

"Nějak po setmění v tamním čase," zasmál se Profesor. "Mohli bychom se tam dostat dříve, ale myslíme, že bude lepší sestupovat pomalu."

"Jak chcete," přikývl Harry. "Chtěl jsem tady sice strávit více času, ale pokud tu buďte brzy, tak aspoň budu mít víc času navštívit jiná místa."

"Výborně," přikývl Profesor. "Pokud můžu něco navrhnout..."

"Co?" usmál se Harry.

"Co kdybyste cestoval se mnou a Pomocnicí?" zazubil se Profesor. "Plánovali jsme měsíc nebo dva strávit prodlouženou expedicí, abychom otestovali Zeppelin."

"Kam plánujete jet?" pokrčil rameny Harry.

"Do Egypta," zazubil se znovu Profesor. "Potom kamkoliv budete chtít. Pomocnice a já zatím nemáme žádné plány."

"To zní dobře," přikývl Harry. "Strávím den procházením města a večer se s Vámi sejdu."

"Tak tedy zatím, příteli," zazubil se na něj Profesor naposled, předtím než Harry zaklapnul zapalovač.

"No a jak teda strávím den" zamumlal si Harry pro sebe. Načež pokrčil rameny a vyšel předními dveřmi, aby si zavolal taxík.

"Kam to bude?" zeptal se ho řidič znuděně.

"Provezte mě po městě," usmál se na něj Harry. "Chci, abyste mi ukázal všechno, o čem si myslíte, že by mě mohlo zajímat."

"A peníze máte?"

"A navíc dávám dobré spropitné," ušklíbl se Harry. "Nemám na město dost času, ale chci si ho užít."

"Pokud máte dost peněz," přikývl muž.

Harry spolu s řidičem strávili několik hodin projížděním města. Harry viděl spoustu věcí, které si v dětství ani nedokázal představit, že uvidí, a užíval si atmosféry ve městě.

"Děkuju," řekl Harry a opřel se do sedadla. "Chtěl bych vidět ještě jedno místo a potom bych rád do nějakého dobrého baru."

"Jaké místo?"

"Chtěl bych vidět žlutou budovu Lubjanky," ušklíbl se Harry.

"To není problém, je to kousek," přikývl řidič. "A potom znám i jeden prvotřídní bar."

"Děkuju," usmál se Harry. "Řekněte mi, až tam budeme."

"Jsme tady," kývnul na něj řidič. "Jak jsem říkal, je to jen kousek. Podívejte se doleva."

"Wow," zakroutil Harry ohromeně hlavou. Na televizi budova vůbec nevypadala tak majestátně. "Nikdy by mě nenapadlo, že ji takhle uvidím, bez té sochy vepředu vypadá zvláštně."

"Je to trochu zvláštní," přitakal řidič. "Teď do baru?"

"Ano," přikývl Harry. "Musím zabít trochu času a nenapadá mě lepší způsob."

"Pár minutek to potrvá," prohlásil řidič. "Odpočiňte si."

Řidič zastavil před všední budovou. "Takhle vypadá nic moc, ale vevnitř je to mnohem lepší."

"Děkuju." Harry vytáhl peněženku. "V jaké měně byste chtěl zaplatit?"

"V amerických dolarech," ušklíbl se řidič. "Pokud je nemáte, tak…"

"Ne, to nebude problém," podal mu Harry několik dvacetidolarových bankovek. "Děkuju."

"Řekněte jim, že Vás posílá Danya," pokrčil rameny řidič. "Dají mi slevu za přivedeného návštěvníka."

"Dobře," přitakal Harry.

"Nashle," křiknul po něm řidič, zatáhl okénko a odjel.

Harry prošel dvojitými dveřmi vedoucími do budovy a zastavil ho muž v elegantním černém obleku.

"Můžu Vám pomoci?"

"Danya mi doporučil, abych sem zašel na skleničku," usmál se Harry.

"Jméno?"

"Pan Black."

"A…ha," přikývl muž v černém obleku. "Čeká na Vás, stůl úplně vzadu v rohu."

"Dobře," přikývl Harry a obezřetně se rozešel ke stolu.

"Posaďte se," kývl na něj muž u stolu. "Už jsem Vás čekal."

"Proč?" rozhlédl se Harry rychle po místnosti.

"Protože znám obchodníky a ti mi občas říkají zajímavé věci," pokrčil rameny muž. "Tak se posaďte a uvolněte se."

"Děkuju," posadil se Harry, "pane…?"

"Zima," usmál se na něj muž chladně. "Dejte si trochu vodky. Nechal jsem si přinést láhev Posolskayi a nechci ji pít sám."

"Pokud by to šlo, tak bych si dal i něco k jídlu," převzal Harry skleničku.

"Nechám Vám něco přinést," exnul muž jednoho panáka a hned naléval dalšího.

"Děkuju," exnul Harry svého panáka. "Proč jste se mnou chtěl sejít?"

"Abych Vám dal tohle," podal mu muž starou knihu vázanou v kůži. "Kouzla s počasím. Nejlépe fungují v zimě, ale dají se použít kdykoliv."

"Děkuju," přijal Harry knihu.

"Dlužil jsem jim laskavost," pokrčil rameny muž.

"Stejnak děkuji," usmál se Harry.

"Užijte si noc," postavil se muž. "Já bohužel už musím jít."

"Na shledanou," zvednul k němu Harry na pozdrav skleničku. "A přeji hezký večer."

"V ten také doufám," přitakal muž. "A děkuji, pane Blacku."

***

"Zdravím?" objevil se před velkou bronzovou sochou bez tváře vydavatel a editor Jinotaje, Xenophilius Láskorád.

"Zdravím," pozdravil ho muž. "Kdopak jste?"

"Jmenuji se Láskorád, jsem novinář."

"Dó…bře."

"Doufal jsem, že bych se mohl zeptat na pár otázek ohledně muže jménem pan Black," usmál se podivín. "Možná jste o něm už slyšel."

"To je on," ukázal krajan na sochu. "Místní legenda říká, že když soše pohladíte pravou nohu, tak budete mít štěstí u žen, a když pohladíte tu levou, tak budete mít zdravé dítě."

"Opravdu?" prohlížel si Xenophilius ohromeně sochu. "A jak dlouho už se to tak říká?"

"Teď už asi den," pokrčil rameny krajan. "I tradice musí někde začít."

"S tím nemohu než souhlasit," přikývl Xenophilius. "Proč jste s ní začali?"

"No," posadil se krajan, "před pár dny se ve městě stavil pan Black a po chvíli odešel se skupinkou víl."

"To je působivé," přikývl Xenophilius.

"Ještě jsem neskončil," ušklíbl se krajan. "Po pár dnech se vrátil, měl zraněnou pánev a vypadal, jako by se věnoval nějaké hodně namáhající aktivitě."

"To se dá čekat," pokrčil rameny Xenophilius. "A co?"

"O šest hodin později do města přišly tři víly," zazubil se krajan. "Byly tak unavené, že jejich kouzlo nebylo tak silné jak obvykle, a jedna z nich zmínila, že zbytek ještě pořád spí."

"Chá…pu," přikyvoval Xenophilius s rozšířenýma očima.

"Jop," přikývl krajan. "Proto jsme postavili tu sochu. Každý chlap, který dokáže znavit tucet víl, si zaslouží mít sochu."

Pan Black, přemožitel víl

Napsal Xenophilius Láskorád

V jedné z nejodlehlejších částí Bulharska existuje město, které má rovnou dva neobvyklé rysy. Prvním je fakt, že je umístěno poblíž velkého seskupení víl. Tím druhým to, že se pyšní velkou sochou pana Blacka. Místní věří, že tato socha přináší štěstí v záležitostech lásky…

…pan Black se vrátil do města, kde se setkal se skupinou ohromených obyvatel…

…až tehdy, když do města zavítala skupinka vyčerpaných víl, co se jim s události svěřila, si lidé uvědomili skutečnou podstatu událostí…

***

"Black se sešel s malým mužíčkem a odjíždí ze země, pane."

"Dělal tady něco zajímavého?"

"Nejsme si jistí, pane," pokrčil rameny. "Muži, co ho měli sledovat, ho ztratili, ale víme, že se byl podívat na velitelství."

"Víme, co tam dělal?"

"Ne, pane," zakroutil muž hlavou. "Nevíme."

"Na celnici tvrdil, že má schůzku s přítelem," začal muž. "A později jsme ho viděli, jak popíjí s Generálem."

"Chápu."

"Pane?"

"Generál byl vždycky vlastenec, ale ne tím obvyklým způsobem. Ochrání zemi, před nepřítelem zvenčí, ale vždy si odmítal vybrat stranu ve vnitřních konfliktech."