30. Panenka na hraní | Přej si něco

"Haló?" zaklepala Amélie Bonesová na dveře jedné z… podivnějších kouzelnických rodin. "Je tu někdo?"

"Vy," štěknul na ní Xenofilius, jakmile otevřel dveře. "Do mojí kanceláře, okamžitě."

"Co?" Amélii před nimi varovali, proč jim nevěřila?

"SEDNOUT!" zrudnul rozčilením Láskorád. "Víte, jak na tom kvůli Vám oddělení je?"

"Uhm… ne?"

"NE?" hodil před ní na stůl velkou složku. "Za poslední měsíc jste zničila pět aut a stála jste město něco přes padesát milionů dolarů."

"Aha," dostala ze sebe Amélie.

"Tak aha," povzdechl si Xeno. "Starosta se vozí po šéfovi a šéf se vozí po mně… Kdybyste nebyla tak dobrý polda, tak už bych Vás dávno vyhodil."

"Děkuju?" zamrkala překvapeně Amélie. "Mohla bych si s Vámi promluvit o…"

"Té velké heroinové razii," přikyvoval Xenofilius. "Dobrá práce… Jen příště nechejte někoho naživu. Ti zatracení reportéři teď o Vás říkají všechny možné věci."

"Reportéři?"

"Aby je čert vzal," přitakal Láskorád. "Na světě není zbytečnější a ulhanější práce. Všichni reportéři jsou až moc pitomí a ukecaní, než aby přežili v reálném světě."

"Dó… bře," zamrkala opět. "Doufala jsem, že bychom…"

"Taťko," vběhla do místnosti Lenka a vražedně se na něj zadívala. "Zase sis vzal svoje léky, že?"

"Chci Váš odznak a pistoli, Láskorádová," zamračil se Xeno. "V jednotce pro někoho tak utrženého ze řetězů není místo. Co jste udělala s podezřelými v případu Morales… no, řekněme, že si zasloužíte za mříže stejně jako oni."

"Vomitus Maximus," mávla hůlkou Lenka. "Až se začneš chovat normálně, tak to zvracení přejde."

Z Xenofiliovy pusy vyletěl třímetrový proud zvratek; naštěstí se trefil do příhodně otevřeného okna.

Bonesová celou podívanou sledovala se zděšeným pobavením. "Uhm… promiňte?"

"Zdravím, ředitelko Bonesová," usmála se Lenka. "Hrozně se omlouvám za to, jak se taťka choval."

"Říkala jste něco o lécích?" snažila se Amélie nějak v nastalé situaci zorientovat.

"Ano, občas si je vezme," přikývla Lenka. "Snažila jsem se před ním prášky schovat, ale taťka je vždycky nějak najde."

"Chá… pu." Amélie nechápala.

"Nevím, jak ho napadlo, že jsme policisté," pokrčila rameny Lenka. "Všichni vědí, že jsme tajní agenti přestrojení za reportéry, kteří jsou přestrojení za muže a jeho dceru."

"Ano… no… dobře. Doufala jsem, že bych si mohla projít informace, které máte na pana Blacka." Ředitelka se snažila přesvědčit sama sebe, že to zvládne. Ty informace potřebovala a tihle dva toho věděli víc, než kdokoliv jiný,

"Dobrá," pokrčila rameny Lenka. "A zaplatíte najednou, nebo Vám máme vystavit splátkový kalendář?"

"Cože?"

"Práce špióna je tvrdá a peníze za moc nestojí," vysvětlovala šeptem Lenka.

"Oh… Aha," přitakala Amélie. "Tak co kdybych si založila účet a Vy si za každé nejnovější informace, které nám dodáte, budete moct z účtu odebrat odpovídající částku?"

"Dobrá." Lenka se zadívala na místo tři metry nalevo a patnáct metrů za ředitelčinou hlavou.

"No," usmála se nervózně Amélie. "A ty informace."

"Bléééh," otevřel pusu Xenofilius.

"Budeš zase hodný a poslušný reportér, taťko?" ušklíbla se Lenka.

"Bléééh," přikývl Xeno.

"Tak dobrá," odvolala Lenka kouzlo. "Doufám, že ses pouči… bléééh."

"Nezapomeň, že to kouzlo jsem tě naučil já," zašklebil se samolibě Láskorád. "A můžu blééééh."

"Bléééh," hodila po něm vražedným pohledem Lenka. "Ale nevíš, jak ho odvolat, a já jo."

"Bléééh."

"Je mi líto čehokoliv pod tím oknem," zamumlala si Amélie.

"A teď se snad shodneme, že tohle si zopakujeme až při příležitosti svátku zvracení," přikývla Lenka a opět odvolala kouzlo na svém otci.

"Svátek zvracení?" Amélie věděla, že téhle otázky bude litovat.

"Ano," přikyvoval rozjařeně Láskorád. "Všiml jsem si, že několik mudlovských institucí vyššího vzdělání pořádá festivaly, kde studenti zvrací… opravdu fascinující mudlovský zvyk."

"A ty informace?"

"Tady máte," hodila jí Lenka tlustou složku. "Až budete moct, tak nám zaplaťte."

"Pokud to tedy bude někdy brzo," dodal Xenofilius. "Musím krmit nenažraného pekelného běsa a zároveň ho udržet od zbytku lidstva."

"Ale taťko," zamrkala dojatě Lenka, "nech si ty komplimenty."

"Tak já už asi půjdu," prolistovala Bonesová rychle složkou a ohromeně ji zavřela. Kde vzali tolik informací?

"Dejte si pozor na hladorybu," odpověděla Lenka zpěvným tónem.

"Dám," přitakala Bonesová. Po cestě zpátky do kanceláře se jí ale v hlavě vynořila příšerná myšlenka. Složka byla mnohem víc propracovaná, než obvyklé novinářské složky … co když si ta Láskorádovic holka nedělala legraci o tom, že jsou špióni? Oba dva byli naprostým opakem někoho, od koho by lidé očekávali, že bude pracovat pro… někoho, jako je pan Black. Oči se jí šokovaně rozšířily a nohy ji přestaly poslouchat. Na jednu stranu neměla žádné důkazy… ale na druhou stranu toho najednou tolik začalo dávat smysl.

Amélie vyšla ven z domu a prošla kolem nabručeného a pozvraceného pošťáka. Obešla roh domu, a když byla mimo dohled pošťáka, s lupnutím se přemístila.

Jako první hned po svém návratu vytáhla kus pergamenu a sepsala si pár faktů o Láskorádovic rodině. Zaprvé, Lenka byla kamarádka Potterovic kluka a byla s ním na Odboru záhad. Zadruhé, pocházela z rodiny, která byla známá svou výstředností; dokonce tak moc, že někteří kouzelníci se nad nimi vůbec nepozastavili a už vůbec je nebrali vážně… tedy jen donedávna, kdy se objevil pan Black a dokázal, že aspoň jeden z jejich šílených nápadů byl pravdivý… a taky to se znovuzrozením pána zla. Začtvrté, pan Black; tahle rodinka o něm věděla mnohem víc, než kdokoliv jiný, koho znala.

Amélie se zamračila. Všechno to do sebe až nějak moc dobře zapadalo. A první, co se naučila, když začínala s vyšetřováním, bylo, že když do sebe věci až moc hezky zapadaly, tak nějaká informace musela chybět. Nic nebylo perfektní. Na druhou stranu, co za špióny by oznámilo, že jsou špióni? Člověk by čekal, že se budou víc snažit splynout s okolím, nikoho by nenapadlo, že by… Amélie překvapením ztuhla. Nikdo by nepodezíral tak výstředního člověka, že by mohl být špión, a navíc jen to, že by všude rozhlašovali svoji profesi…

Svůj promyšlený seznam zničila rychlým bezpečnostním kouzlem. Na jednu stranu, nemá žádné důkazy. Ale na druhou… Na druhou stranu si koupí předplatné těch jejich novin.

***

"To je Vám podobné, profesore," zazubil se Harry. "Kde teď vlastně jsme?"

"Jsme nad tropickým ostrovem," usmál se Profesor. "Pomocnice se chtěla jít opalovat na pláž."

"Zvládl byste mi vytvořit přenášedlo?" zívnul Harry.

"Samozřejmě," přikývl Profesor. "Ale jestli můžu něco navrhnout…"

"Ano?" zamrkal překvapeně Harry.

"Už je pozdě," ukázal Profesor na obrovské opodál stojící hodiny. "Co kdybyste si zbývající sluníčko užil s námi na pláži? Ráno budete moct začít zčerstva."

"Dobře," přikývl Harry. "To zní jako dobrý nápad."

"Výborně," usmál se nadšeně Profesor. "Dojdu pro Pomocnici."

"Jen do toho," přikývl Harry a změnil si oblečení na něco přijatelnějšího na pláž. "Počkám na Vás u Portálu."

Harry došel k Portálu a brzo se k němu přidal i Profesor s Pomocnicí.

"Jsem hrozně ráda, že jste se k nám přidal," řekla Pomocnice nadšenější než normálně. "A rovnou jsem vyvinula tento nový lektvar, abychom si ochránili kůži před sluncem a solí."

"Hustý," zazubil se Harry. "To zní zajímavě."

"Tak do dna," rozdala jim Pomocnice lahvičky s lektvarem. "Tahle várka by měla chutnat jako jahody."

"Můj chutná jako staré ponožky," zakuckal se Profesor.

"A co já s tím?" pronesla nevzrušeně Pomocnice. "Možná to bude tím, že jsem pořád naštvaná, že jste se nechal v Egyptě unést a pokazil jste mi dovolenou."

"Ticho, pekelná ženštino," zamračil se Profesor.

"Pekelná ženštino?" blýsklo se Pomocnici v očích. "To říká ten pravý, vy zakrslý trole."

"Trole? TROLE?"

"Myslím, že je na čase jít na pláž," navrhl Harry.

"Dobrá," přikývla Pomocnice.

"To zní fajn," přitakal Profesor.

Naši tři přátelé se přenesli dolů a objevili se ve schované zátoce.

"Tady je to skvělý," rozhlédl se Harry. "Absolutně úžasný."

"Celá tahle část pláže patří kouzelnické rodině, takže nás nikdo nebude rušit," usmál se Profesor. "Ani ta rodina."

"Ani ta rodina?" Harry se trochu bál zeptat.

"Žijí v Anglii," zívla Pomocnice. "Jednoho z nich znám a řekl, že tady budeme moct být, jak dlouho budeme chtít."

"Aha," uklidnil se Harry. Opravdu si bude muset zvyknout nepodezírat své přátele.

Pomocnice na zem položila deku a všichni si na ni polehali.

"To je život," zavřel Harry oči. "Měl bych na pláži trávit víc času."

"S tím souhlasím," přikývl Profesor. "Myslím, že… Co to máte v ruce?"

"Tohle?" otevřel Harry dlaň a ukázal mu kámen, který chtěl hodit do moře. "To je jen kámen."

"Mohl bych si ho prohlédnout?" natáhl Profesor ruku.

"Jasně," pokrčil rameny Harry. "Poslužte si."

"Co se děje, Profesore?" naklonila se dopředu Pomocnice.

"Vypadá to, že obsahuje velkou koncentraci titanu," odpověděl Profesor. "Četl jsem, že zdejší pláže obsahují spousty ložisek titanu, ale něco takového jsem nikdy neviděl."

"Škoda, že nemůžeme jít do oceánu a najít zdroj," zívnul Harry. "Myslím, že jsem o tom něco viděl v telce."

"Možná že budeme moct něco udělat.," usmál se Profesor. "Budu si o tom muset později promluvit s Architektem… Což náš přivádí k něčemu, co jsme s Vámi s Pomocnicí chtěli probrat."

"Jen do toho," přikývl Harry. "Jsem jedno ucho."

"S Pomocnicí jsme našli perfektní ostrov, který je na prodej," usmál se Profesor. "Pustý, neúrodný a ukrytý pod několika zaklínadly, která odpudí téměř cokoliv, co má něco společného s lidmi."

"Dost velký, aby se na něm dala postavit obrovská pevnost, ale dostatečně malý, aby se dal lehko ubránit," dodala Pomocnice. "A navíc je to země nikoho, takže nás nikdo nebude otravovat s těmi hloupými nařízeními, které nám brání v "porušování přírodních zákonů" nebo " objevování věcí, které by lidstvo nemělo znát"."

"A nejlepší je, že je poblíž Antarktidy, takže tam vždycky bude spousta dobroučkých tučňáků k jídlu," uzavřel Profesor s nadšeným úsměvem.

"Tučnáků?" Harry se donutil tu otázku nevyslovit. "A proč mi tohle všechno vlastně říkáte?"

"No," začal Profesor, "tak trochu jsme doufali, že byste byl ochotný ho koupit."

"A proč si ho nekoupíte sami?" zeptal se Harry se zdviženým obočím.

"Nám to s penězi moc nejde," vysvětlovala Pomocnice s rozpaky. "Tak jsme Vám dali kontrolní část společnosti a pro sebe jsme si nechali jen pár procent výtěžků, kterými platíme další výzkum."

"Oh," řekl omráčeně Harry. "Jasně, jestli chcete, tak ho koupíme."

"Výborně," tleskla nadšeně rukama Pomocnice. "Řeknu Architektovi, aby začal s návrhy."

"A jak se ta společnost jmenuje?" Harry nemohl uvěřit, jak moc se mu během té chvilky, co odešel ze školy, změnil život.

"Black z.l.o.," odpověděl hrdě Profesor.

"Nemyslíte spíš, Black s.r.o.?" zeptal se pobaveně Harry.

"Bohužel ne," zakroutila hlavou Pomocnice. "Black z.l.o.. Profesor to špatně napsal do formuláře."

"Proč ne třeba Profesorovy vynálezy, nebo Pomocnice a.s.?" nechápal Harry jejich myšlenkové pochody. "Proč to pojmenovat po mně?"

"Pomocnice a.s.?" promnula si pomocnice bradu. "Nemohlo by se tak jmenovat naše lektvarové oddělení?"

"Cokoliv budete chtít," pokrčil rameny Harry.

"Po Vás jsme to pojmenovali hned z několika důvodů," usmál se Profesor. "Ale hlavně nic z tohohle by se bez Vaší pomoci nestalo."

"Dóbře," pronesl Harry. "Děkuju."

"Nemáte vůbec za co," přikývl Profesor.

"Jo," usmála se Pomocnice.

"A rovnou bych pro vás dva měl nový nápad," položil si Harry hlavu na ruce. "Chápu, že jsou Zippa moc malá na přepravu větších věcí, ale…"

"Ale?" Profesor se nemohl dočkat, jaký má jeho přítel nový nápad.

"Ale nemohli bychom ho propojit s Portálem?" usmál se Harry. "Tak bychom se mohli přenést ke komukoliv se Zippem."

"To by nefungovalo," řekl sklesle Profesor. "Možná bychom mohli něco vymyslet s normálními přenášedly, ale na tenhle nápad zatím ještě nemáme technologii… Nanejvýš bychom mohli poslat malé neživé předměty."

"Jak malé?" usmál se Harry, když mu Profesor rukama ukázal, jak velké předměty. "Co kdybychom to využili k doručování věcí? Byli bychom nejrychlejší doručovací služba na světě. Balíček u Vás bude za třicet sekund, nebo bude zdarma."

"Něco takového bychom zvládli," přikývla Pomocnice. "Ale nelíbí se mi myšlenka něco dávat zadarmo."

"Tak tu část vynechte," pokrčil rameny Harry. "Nebo naopak, nechte je, ať Vám za expresní dodávku zaplatí navíc."

"Dobře," přikývla Pomocnice. "A teď jdeme plavat."

"Kdo bude ve vodě poslední, je sklenice nějaké nechutnosti," křiknul Profesor. "Pravděpodobně něčeho co smrdí po síře."

***

Další den Harryho doneslo přenášedlo doprostřed rušné ulice v celkem velkém městě.

"Tady jste," vyšel z jednoho z obchodů muž a chytil Harryho za paži. "Měl jste tady být už včera večer… Víte, jak je těžké zařídit, aby bylo zase všechno na čas?"

"Huh?" zíral Harry na očividného blázna.

"Tady máte přenášedla," podal mu muž několik malých kroužků. "A tady máte suvenýry: bronzová soška Kálí a starý čakram, který má určitě různé zvláštní schopnosti… vlastně se vsadím, že oba předměty mají nějaké zvláštní a nezvyklé schopnosti."

"Co se to tady děje?" vzal si od něj Harry věci levou rukou, pravou si nechával připravenou na souboj, který byl určitě na cestě.

"Jdete pozdě, to se děje," zamračil se na něj muž. "Neudělal jste nic z toho, co jsem Vás včera viděl dělat… Co se stalo?"

"Šel jsem na pláž," chytil si Harry do ruky svoji hůlku. "A pořád jste neodpověděl na moji otázku."

"Otázky pokládejte mému bratranci v Anglii, protože tohle je všechno jeho chyba," zadíval se muž na malý papírek, co měl v ruce. "Krejčího, s kterým jste se měl setkat, jsem informoval. Ten bude s manželkou informovat Vaše přátele… Na co jsem zapomněl?"

Harrymu se rozšířili leknutím oči, ucítil totiž zatáhnutí přenášedla.

"Á, jasně," plácnul se chlapík přes čelo. "Ti smrtijedi… Tak ti se asi neukážou. Ne, když je všechno tak opožděné. Někteří lidé prostě vůbec nemají ohled na pocity ostatních."

***

Harry dopadl do pokleku s hůlkou připravenou k boji a rychle prohlédl okolí. Před ním stál Taj Mahal a za ním a po stranách měl turisty. Hodil si přes rameno batoh, uklidil hůlku a snažil se co nejlépe ignorovat všechny podivné pohledy, kterými po něm lidé házeli. Zničeně si odfrkl a došel k obrovské budově a přidal prodavače na seznam lidí, který si zaslouží pořádnou nakládačku. Dalších pár hodin strávil obdivováním obrovské budovy a zrovna, když si prohlížel zajímavý kus stěny, ucítil zatáhnutí dalšího přenášedla.

"Na to druhé jsem zapomněl," vytáhl Harry rychle hůlku a hledal ve svém okolí nějakou hrozbu.

"Vy jste můj zákazník?" vzhlédnul k němu malý mužík se znuděným výrazem.

"Možná," uvolnil se trochu Harry. "Nevím jistě… Kde to jsme?"

"Jste můj zákazník," mlaskl spokojeně mužík. "Jsme na místě, kde nezáleží na národech a jména nemají žádný význam."

"Co to znamen… wow," zůstal Harry zírat na obrovské hory na horizontu. "Musíme… Musíme být asi v Himalájích."

"Možná," pokrčil rameny muž. "Já se o takové věci nestarám. Jsem Váš průvodce na tomto výletě."

"Já jsem pan Black," řekl Harry, zatímco se snažil zpracovat nádherný výhled. "Rád Vás poznávám."

"Pojďte za mnou," usmál se průvodce. "Rád bych tam došel ještě před setměním."

"Došel kam?" následoval Harry malého mužíka.

"Do našeho cíle," zazubil se průvodce. "Kam jinam bychom šli?"

"To vlastně dává smysl… celkem," protočil Harry očima. "Jak dlouho nám bude cesta trvat?"

"Tak dlouho jak bude třeba," pokrčil rameny průvodce.

"Ten prodavač to ode mě rozhodně schytá," mumlal si pro sebe Harry.

Průvodce Harryho provedl šíleně strmou stezkou a několika zatáčkami a otáčkami.

"Jen to hned tady za rohem," křiknul průvodce a obešel velký výběžek skály.

"Co je hned za… Wow," otevřel Harry údivem pusu, když uviděl obrovské město na konci cesty.

"Dál s Vámi jít nemůžu," usmál se průvodce. "Posledních pár kroků je jen na Vás."

"Proč?"

"Někomu dlužím peníze," zazubil se opět průvodce. "A mám takový pocit, že by tam mohl být."

"Aha," zamrkal Harry. "Tak já tedy půjdu."

"Počkám tady na Vás," usmál se průvodce. "Užijte si návštěvu."

Brány se sami od sebe otevřely a vyšlo několik mužů v červených a zlatých róbách.

"Vítej, cizinče, v Šangri-La," usmáli se na přivítanou. "Nechť se Ti u nás slíbí."

Harry prošel bránou a celé tělo se mu najednou uvolnilo. Okolí jako by vyzařovalo pocit míru a klidu.

"Myslím… Myslím, že se mi tady bude líbit," usmál se spokojeně Harry. "Možná jsem dokonce našel svůj domov."

"Možná," usmál se jeden z mnichů tajemně. "A možná jsi jen dosáhl mezníku ve své cestě životem, to odhalí pouze čas."

Dny se změnily v týdny a týdny se proměnily v měsíce. Harry strávil nepočítaně hodin snahou zklidnit a následně ovládnout svoji mysl, až se ochrana jeho mysli stala neprorazitelnou. Zhluboka se nadechl, svlékl ze sebe červené roucho a opět si na sebe oblékl oblečení, ve kterém přišel.

"Odcházíš?" usmál se na něj jeden z mnichů, když Harryho uviděl.

"Ano," přikývl Harry. "Nemůžu uvěřit, jak dlouho jsem tady byl. Radši bych se už měl vrátit."

"Čas tady není problém," usmál se mnich. "Odejít musíš, až když nadejde čas, abys odešel. A vyvaruj se toho, aby ses vrátil moc brzy."

"Děkuji," rozhlédl se naposledy Harry. "Bude mi to tady chybět, děkuji, že jste mi dovolili tady zůstat."

"Tady jsou vítaní všichni," usmál se starý mnich. "A možná se i časem vrátíš, budoucnost ještě není sepsána a kdo ví, kam Tě tvoje cesta zavede."

Harry si přes rameno přehodil svůj batoh a prošel velkou bránou. V dálce uviděl maličkou postavu a jen nevěřícně potřásl hlavou.

"Nemůžu uvěřit, že jste na mě tak dlouho čekal," usmál se Harry a došel ke svému průvodci. "Jak jste věděl, kdy vyjdu ven?"

"Všichni vždycky vyjdou po pěti minutách," pokrčil rameny průvodce. "Myslel bych si, že budou chtít zůstat déle, ale…"

Harry se zadíval na prázdné místo na zemi, kde ještě před chvílí bylo obrovské město.

"Proč se mi tohle pořád děje?" zasténal zničeně Harry. "Proč nemůžu mít jeden normální den?"

"Netuším," řekl průvodce s pokrčením ramen. "Možná jste pro vesmír něco jako panenka na hraní."

"Pravděpodobně," přikývl zkroušeně Harry. "To by rozhodně některé věci vysvětlovalo."

"Stačí, když půjdete po téhle cestě, a dostanete se tam, kam potřebujete," ukázal mu průvodce vyšlapanou cestičku. "Přeju pěknou cestu."

"Děkuju." Harrymu cesta trvala několik minut, cestička se různě stáčela a zatáčela, až nakonec skončila na pláži, kde byli s Profesorem a Pomocnicí.

"Vždyť jste před chvilkou odešel?" dívala se na něj zmateně Doktorka.

"Asi to tak bude," zamračil se Harry. "Ale nevím to jistě."

"No, když už jste tady…"

"Ano?"

"Namažete mi záda?"

"Jasně," pokrčil rameny Harry. Sice to nebyla Šangri-La, ale namazat záda krásné ženě nebylo něco, co by odmítnul.

***

Zatímco se Harry probíral existencí svého života, jeho přátelé se snažili rozhodnout, jak bude vypadat jejich nový domov.

"Je mi jedno, jestli je to tradiční," zamračil se Profesor na Pomocnici a Architekta. "Hrad nebude vypadat jako obří lebka… vždyť ten ostrov ani není sopka."

"Tak co nějaká gotická příšernost?" navrhl Architekt. "Plná tajných chodeb a tak."

"To je taky tradiční," zamumlala Pomocnice. "Sice je to trochu starší tradice, ale i tak…"

"To přežiju," přikývl Profesor. "Tak tedy můžeme začít pracovat na našich příslušných částech."

***

"No?" naklonil se dopředu Pán zla.

"Nic se nestalo, můj pane," klepal se nervózně smrtijed. "Objevili jsme se tam a nic se nestalo."

"Cože?"

"Tým byl připravený a všichni jsme byli na místech," začali mu pod maskou padat z očí slzy a zvednul se mu hlas. "Nic se nestalo. Červíček snědl zkažené krevety a musel si nechat vypumpovat žaludek, potom ho srazil jeden taxík a pak snědl zkažené kari a momentálně je příčinou toho, že pánovy toalety smrdí jako týden stará mrtvola… mimo to, se nic nestalo."

"Jestli se nic nestalo," začal Pán zla s falešným klidem, "tak proč polovina týmu propukla v pláč, jakmile jste dorazili? A proč se druhá polovina počůrala? A PROČ SE POŘÁD KLEPETE STRACHY?"

"Jen se nás snaží oblbnout," zahihňal se bláznivě smrtijed. "Chce, abychom polevili v ostražitosti… ale… my mu na to neskočíme."

"CRUCIO." Voldemort se musel přemáhat, aby nezačal brečet. V dnešní době se tak těžko shání pořádní poskoci.

----------

Děkuji Mysteriovi za snahu udržet tuhle povídky naživu, když jsem byla tak dlouho neaktivní :)