32. Yuki Ga Furimasu | Přej si něco

Výňatek z Harryho průvodce:

Japonsko je nádherná země, která prolíná staré tradice s moderním světem. Japonsko je také jedno z mála míst, kde obvyklý čistokrevný hábit nevzbuzuje žádnou zvláštní pozornost. Abyste se dostali do kouzelnické části Tokia, musíte vystoupit na stanici Harajuku a následovat cedule, které Vás nasměrují do svatyně Meiji Jingu. Když dorazíte k Torii (brána ke svatyni), porozhlédněte se u levého sloupu hlavní brány po cestě, která….

Harry se přenesl do části Tokia jménem Harajuku a spadla mu úžasem čelist. Kolem něj se procházeli ženy v černých svatebních šatech, ženy v černých plesových šatech, ženy v bílých svatebních šatech, muži v bílých svatebních šatech, pouliční umělci a naproti němu stál obří obchod s kondomy. Rychle zamrkal a štípnul se do ruky, aby se ujistil, že se mu to nezdálo, a dál zíral na svět kolem. Dodnes si myslel, že kouzelníci byli podivíni… ale teď pochopil, co v jeho průvodci psali o kouzelnických hábitech.
Vzhledem k tomu, že se nechtěl lidí ptát, proč jsou takhle oblečení, ale přitom nebyl schopný od nich odtrhnout oči, mu trvalo několik minut, než přešel asi sto metrů ke vstupu do kouzelnické čtvrti. Naposledy se ohlédl přes rameno, obešel obrovský sloup Torii a objevil se uprostřed místa, které jako by se vynořilo z období Edo.
„Promiňte,“ došel Harry k menšímu stánku na ulici.
„Ano?“ otočila se k němu žena, které stánek patřil.
„Mohl bych dostat trochu… no, toho, co vaříte?“ zasmál se Harry. „Úžasně to voní.“
„Samozřejmě,“ přikývla žena. „Mimochodem se tomu říká Gyūdon. Chtěl byste omáčku navíc?“
„Proč ne,“ přikývl Harry a usmál se na misku s hovězím a rýží. „Nedoporučila byste mi, co bych tady v okolí měl vidět?“
„Můžete navštívit svatyni, nebo se jít podívat na zápas sumo,“ pokrčila rameny žena. „Záleží na tom, co rád děláte.“
„Oboje zní fajn,“ usmál se Harry. „Je tu někde v okolí svatyně?“
„Skrz jednu jste musel projít, abyste se sem dostal,“ zasmála se žena. „O kus dál po ulici mají kouzelnickou část.“
„Děkuju.“ Harry dojedl svoje jídlo a vzhlédl k ní: „Kolik to bude?“
„Pět ryo,“ natáhla k němu žena ruku. „Jak vám chutnalo?“
„Bylo to výtečné,“ zaplatil Harry za jídlo a vstal ze židle. „Děkuju.“
Harry přešel ke svatyni, několik minut obdivoval několik Miko při práci a nakonec se rozešel k pultu.
„Chtěl byste, abych Vám přečetla budoucnost?“ zeptala se s úsměvem pěkná Miko za pultíkem.
„Jasně,“ pokrčil rameny Harry. „Proč ne?“
Dívka zvedla předmět, který vypadal jako šestiboká uzavřená trubka, která měla na vrchním konci malý otvor, a několik vteřin jim třásla, načež jej otočila vzhůru nohama a Harry si všiml, že zevnitř předmětu vypadla malá železná tyčinka.
„Vteřinku.“ Dívka se zadívala na tyčku, našla šuplík se stejným číslem, jaké bylo na tyčince, a vytáhla z něj popsanou kartičku. „Tady se píše, že budete mít dlouhý a vzrušující život plný nebezpečí a podivných situací… Tohle jsem ještě nikdy nikomu nevytáhla.“ Miko Harrymu předala kartičku s věštbou a zeptala se: „Chtěl byste ještě něco?“
„Co jsou tyhle věcičky?“ ukázal Harry na několik malých různě barevných pytlíčků.
„To jsou talismany,“ usmála se žena. „Tenhle je pro dobrý porod, tenhle pro štěstí, tenhle odhání neštěstí a tenhle pomáhá při zkouškách.“
„Vezmu si ten, co odhání neštěstí,“ usmál se Harry. „Na štěstí nemám čas, všechen totiž strávím odháněním neštěstí.“
Dívka se na něj krásně usmála. „Ještě něco?“
„A vezmu si pár těch, co pomáhají při zkouškách,“ ušklíbl se Harry. „Mám kamarádku, která by mě zabila, kdybych ji jeden nekoupil, a dalšího kamaráda, který ho potřebuje jak sůl.“
„Tady máte,“ vložila je dívka do malého sáčku. „Děkuji, že jste přišel.“
„Hezký zbytek dne,“ zaplatil Harry a odešel od pultu. „A co dál?“
Koutkem oka zahlédl pohyb, který přitáhl jeho pozornost, a všiml si malé podivné lištičky, která šla za ním.
„Ahoj,“ usmál se Harry. „Copak tu děláš?“
„Ale sakra.“ Liška se přeměnila do malé roztomilé holčičky s dvěma velkými rudými ocasy. „Jak jste mě viděl?“
„Sleduje mě hodně lidí,“ pokrčil rameny Harry, „tak si toho asi všímám víc než ostatní lidé.“
„Aha,“ našpulila zamračeně rty dívenka.
„Proč jsi mě sledovala?“
„Nechtěla jsem Vám provést nic špatného,“ usmála se nervózně dívka. „Jen se si z Vás chtěla vystřelit.“
„Máš ráda vtípky?“ zasmál se Harry. „Tak to mám pár přátel, kteří by tě rádi poznali.“
„Vážně?“ podívala se po něm nadšeně dívenka. „A kde jsou Vaši přátelé?“
„V Anglii,“ ušklíbl se Harry. „To je odsud trochu daleko.“
„Aha,“ posmutněla holčička.
„Ale mohla bys jim napsat,“ snažil se ji opět rozveselit Harry. „Mimochodem jmenuju se pan Black.“
„Black?“ zamyslela se dívka nad jménem. „Tak to jsem o Vás slyšela.“
„Doufám, že nic špatného,“ usmál se Harry.
„Moc ne,“ zakroutilo hlavou děvče.
„Nevadilo by ti, kdybych se tě zeptal, co jsi zač?“ zadíval se Harry na dívčiny ocasy.
„Jmenuju se Kumiko a jsem kitsune,“ odpověděla hrdě dívka. „Zatím mám jen dva ocasy, ale už pracuju na dalším.“
„Tak to hodně štěstí,“ přikývl Harry. „Nevíš, jestli jsou tady v okolí nějaká knihkupectví?“
„Jasně, že jsou,“ přikyvovalo děvče. „Jedno je přímo támhle a potom by si s Vámi asi rád promluvil Kumo.“
„Tak co kdybys mi ukázala, kde je to knihkupectví, a potom můžeme zajít za Kumem,“ navrhl Harry.
„Dobře,“ přikývla dívka. „Pojďte za mnou.“
Obchod nebyl nic moc, ale přesto se Harrymu podařilo najít několik zajímavých knih, kterými doplnil svoji rozrůstající se sbírku, a to včetně jedné velké knihy o japonských kouzelných tvorech.
„A můžeme teď jít za Kumem?“ ptala se netrpělivě holčička.
„Jasně,“ přikývl Harry. „Jdeme.“
Dívenka Harryho provedla matoucím bludištěm ulic a uliček, až nakonec zastavili před malou svatyní.
„Kumo je vevnitř,“ usmála se. „Můžete mi říct, jak se jmenují Vaši přátelé, co mají rádi vtípky?“
„Jasně,“ přikývl Harry. „Napiš Fredovi a Georgeovi Weasleymu v Anglii. Jsem si jistý, že si s tebou rádi popovídají o různých vtípcích.“
„Děkuju,“ dala mu dívka rychlou pusu na tvář a pak se opět proměnila v dvouocasou lišku a odcupitala pryč.
Harry se reflexivně dotkl políbené tváře a zeširoka se zazubil. Pusa od pěkné dívky byla dalším prožitkem, který si tohle léto oblíbil.
Zatřásl hlavou, aby si ji pročistil, vešel do svatyně a rozhlédl se kolem.
„Haló?“
„Ano?“ objevil se před ním muž oblečený jako budhistický mnich. „Ále, host… a dokonce host, který započal svou cestu k osvícení. Co pro Vás můžu udělat?“
„Kitsune jménem Kumiko mi řekla, abych si promluvil s někým jménem Kumo,“ usmál se na něj Harry.
„Já jsem Kumo,“ přikývl Kumo. „A kdopak jste Vy?“
„Jsem pan Black,“ usmál se Harry. „Takže by to spíš mělo být, co pro Vás můžu udělat já?“
„Á, samozřejmě,“ přikývl muž. „Už jsem o Vás slyšel… a ohledně toho, co můžete udělat… no, máme tady takový malý problém.“
„Jaký problém?“ povzdechl si Harry.
„V horách na sever odsud se usadila juki onna,“ začal Kumo, „a ukázalo se, že je značně nebezpečná. Doufal jsem, že byste byl ochotný nám pomoct se s ní vypořádat.“
„Dojedu se tam podívat,“ přikývl Harry. „Ale nic víc Vám neslíbím.“
„Nic víc ani nechci,“ usmál se Kumo. „Nejlepší by bylo, kdybyste stihl další vlak, abyste…“
„Vlak?“ přerušil Harry.
„Je to velký dopravní prostředek, který jezdí na dvou paralelních kolejích,“ vysvětloval Kumo. „Jezdí hrozně rychle a…“
„Já vím, co je vlak,“ přerušil ho zase Harry. „Jen mě překvapilo, že jste nechtěl, abych si sehnal přenášedlo nebo tak něco.“
„Příšerné věci,“ nakrčil nos Kumo. „A v téhle zemi téměř nemožné sehnat. Většina kouzelníků prostě k cestování používá kouzelnický Šinkansen.“
„Tak to asi pojedu vlakem,“ pokrčil rameny Harry.
Dvojice došla na vlakové nádraží a Harry si koupil lístek.
„Hodně štěstí, pane Blacku,“ křikl na něj Kumo, když Harry procházel turniketem.
Harry došel na nástupiště a šokovaně sledoval, jak šinkansen klouže po kolejích. Japonský kouzelnický vlak byl mnohem uhlazenější a vypadal moderněji než jejich skromný bradavický expres.
„Profesore,“ řekl Harry do svého zippa.
„Ano, příteli?“ odpověděl Profesorův hlas.
„Myslím, že byste si nikdy neodpustil, kdybyste nezašel do kouzelnické části Tokia na vlakové nádraží a nepodíval se na jejich kouzelnické vlaky,“ usmál se Harry. „Mají tu očarovaný dokonce i úplně moderní vlak.“
„Děkujeme,“ odpověděla Pomocnice. „Profesor by Vám poděkoval sám, ale zrovna procházíme částí města jménem Akihabara a je tu plno obchodů s elektronikou… no, a když slyšel to o kouzelnických vlacích… tak to nadšením prostě nevydržel a omdlel.“
„Dobře,“ pokrčil rameny Harry. „No, já teď jedu směrem na sever, abychom se tam postaral o nějakou příšeru, takže budu den nebo dva pryč.“
„Bavte se,“ odpověděla Pomocnice.
„Zatím,“ zavřel Harry zippo a nastoupil na vlak.
Většinu času pak strávil procházením jeho nové knihy o japonských kouzelných tvorech, a když vlak dojel do jeho destinace, tak si byl jistý, že má aspoň základní přehled o všem, čemu by mohl čelit.
Hodil si přes rameno batoh, vystoupil z vlaku a rozešel se do hor, aby našel stvoření, o které se měl postarat.
První výzva se objevila v momentě, když chtěl překročit malý potůček.
„Zastav,“ vystoupilo z potůčku malé stvoření, které připomínalo opici s dutinou na hlavě plnou vody. „Přes můj potůček nesmíš přejít.“
„Ty jsi tůňodav, viď?“ usmál se Harry na podivné stvoření.
„Jsem,“ přikývl tvor hrdě.
„Takže buď tě můžu donutit předklonit se, čímž si vyliješ vodu z hlavy, nebo ti budu muset nabídnout nějakou okurku, že?“ Teď byl Harry opravdu rád, že si tu knihu přečetl.
„Okurku?“ zeptal se natěšeně tůňodav.
„Než jsem odešel z města, tak jsem jich pár koupil,“ vytáhl Harry zeleninu ze svého batohu. „A vyměním je za možnost překročit tvůj potůček, abych mohl dokončit svoji cestu, a pak za překročení potůčku po cestě zpátky pro mě a kohokoliv se mnou.“
„Dobrá,“ přikývl tůňodav. „Ale jen jednou tam a jednou zpátky. Jestli budeš chtít překročit víckrát, budeš muset zaplatit znovu.“
„To zní fér,“ souhlasil Harry a předal mu okurky. „Měj se hezky.“
Harry překročil potůček a vešel hlouběji do lesa. Postupně se začalo stmívat a sněžit, tak se Harry rozhodl, že by bylo asi nejlepší se utábořit.
S pomocí znalostí kouzel ovlivňujících počasí se Harrymu podařilo vytvořit plochu nedotčenou vnějším počasím, kde si postavil stan a rozdělal oheň.
„Je mi hrozná zima,“ připotácela se k jeho ohni nelidsky bledá dívka s dlouhými světle modrými vlasy. „Hrozná zima.“
„Posaď se.“ Harry z batohu vytáhl velkou deku, použil na ní ohřívací kouzlo a podal ji dívce. „Tady máš, to tě zahřeje.“
„Je teplá?“ podivila se dívka. „Je tak úžasně teplá.“
„Ano,“ přikývl Harry. „Neměla by ses tu procházet sama. Když nebudeš dávat pozor, tak umrzneš k smrti.“
„Tak teplá,“ nasávala dívka teplo. „Děkuju.“
„Není za co,“ usmál se Harry. „Tak tě pojďme z téhle hory dostat.“
„Z mé hory?“ zamrkala překvapeně dívka. „Proč?“
„Mělo by tady být něco nebezpečného,“ usmál se Harry. „Já jsem sem přišel, abych to zkusil najít.“
„Nebezpečného?“ podivila se dívka.
„Něco kvůli čemu je tady nahoře taková zima,“ vysvětloval Harry. „Chtěli po mně, abych sem zašel a zabil to.“
„Proč mě chceš zabít, když jsem ti nic neudělala?“ ztuhla dívka a kolem se začal zvedat vítr.
„Zabít tě?“ rozšířily se Harrymu překvapeně oči. „Nehodlám zabít ani tebe ani nikoho jiného. Jen jsem chtěl vědět, co se tady děje, s tím, že bych možná mohl pomoct.“
„Aha,“ uklidnila se dívka a vítr se opět ztišil.
„Co jsi zač?“ zamíchal Harry lžící kotlík nad ohněm.
„Jsem juki onna,“ povzdechla si dívka. „Říkají mi Oyuki.“
„Já jsem pan Black a ty jsi přesně to, co jsem hledal,“ usmál se Harry. „Rád tě poznávám.“
„Taky tě ráda poznávám,“ usmála se Oyuki. „Potřebuju svou zimu. Nemůžu se jí vzdát.“
„Ale vypadá to, že ta deka se ti líbí taky.“ Harry ochutnal polévku a nalil ji do dvou hrnků. „Dáš si polévku?“
„Děkuju,“ začichala k hrnečku dívka zvědavě a pak se opatrně napila. „Je dobrá.“
„Snažím se,“ zašklebil se Harry. „Proč se tě lidi tak bojí?“
„Myslí se, že je moje vina, když tu lidi umrznou,“ přikrčila se nervózně dívenka.
„No, já si to nemyslím,“ řekl Harry a dolil ji polévku.
„Mám strach,“ přiznala Oyuki. „Poslali na mě lovce, ale zatím se žádný z nich ještě nedostal dost blízko.“
„A musíš tady zůstat?“ zeptal se Harry a dolil polévku i sobě. „Protože já vím o místě, kde by se ti možná líbilo.“
„Kde?“ zachumlalo se děvče do deky.
„Dál na jih,“ zívl si Harry. „A je tam strašná zima.“
„A mohla bych si nechat teplo?“ zvedla Oyuki cíp deky.
„Kolik ho jen budeš chtít,“ zívnul si zase Harry. „Mohli bychom pokračovat ráno? Musím se trochu prospat.“
„A můžu tu zůstat?“ podívala se na něj Oyuki. „To teplo se mi líbí.“
„Jestli chceš, tak se mnou můžeš přespat u mě ve stanu,“ nabídl Harry. „Mně by to nevadilo.“
„Děkuju,“ usmála se a šla za ním do stanu, kde bylo nádherně teplo.
Harryho další den probudila vůně jídla.
„Udělala jsem nám něco k jídlu,“ usmála se Oyuki. „Abych ti poděkovala za tu včerejší polévku.“
„Díky,“ protáhl se pořádně Harry. „A co to bude?“
„Chytila jsem pár králíků a upekla je na ohni,“ opověděla hrdě Oyuki.
„Úžasně to voní,“ přičichl si Harry k připálenému králíkovi. „Děkuju.“
„Jak se dostaneme na to místo na jihu?“ obrátila se Oyuki zpátky ke králíkovi.
„To záleží na spoustě věcí,“ nadechl se zhluboka Harry. „Můžeš cestovat skrz teplejší oblasti?“
„Můžu, ale nemám to moc ráda,“ přikývla Oyuki.
„A co přenášedla?“
„Ty by měly být v pořádku,“ přikývla opět Oyuki. „Moje sestřenka jednou jedno použila, ale moc se jí to nelíbilo.“
„Tak to není jediná, komu se nelíbí přenášedla,“ zasmál se Harry. „Tak co kdybychom spolu šli do Tokia? Můj přítel nám tam dá přenášedlo, které tě donese na můj ostrov.“
„To zní výborně,“ přikývla dívka. „Mockrát děkuju.“
„Tak moment, musím to všechno zařídit,“ řekl Harry a vytáhl svoje zippo. „Profesore.“
„Ano, příteli?“ odpověděl Profesorův hlas.
„Potřeboval bych, abyste mi sehnal přenášedlo na ostrov pro moji kamarádku,“ zívnul si Harry. „Je to juki onna, jestli Vám to něco říká.“
„Samozřejmě, že říká,“ odpověděl Profesor. „Bude sama nebo bude s sebou chtít vzít i kamarádku?“
„Zatím jen já,“ odpověděla Oyuki.
„Prý jen ona sama,“ vyřídil Harry. „Dnes odpoledne si ho vyzvedneme.“
„Budu ho tu pro vás mít připravené,“ odpověděl Profesor. „Profesor končí.“
Harry se spolu se svou novou kamarádkou vydal na cestu zpátky do města, kde koupil dva lístky na vlak do Tokia, a když z vlaku vystoupili, na nástupišti na ně čekal Profesor.
„To ona potřebuje přenášedlo?“ usmál se na ni Profesor.
„Ano, to je ona,“ přikývl Harry. „Ví Architekt, že dorazí?“
„Ano, ví,“ přikývl Profesor. „Taky mě požádal, abychom se někdy na chvíli na ostrově zastavili, abyste mohl vykouzlit pár štítů.“
„Dobře,“ přikývl Harry. „Pokročil jste nějak na těch nezjistitelných štítech?“
„Myslím, že ano,“ přikývl Profesor. „Budeme je pak muset otestovat.“
„Promiňte,“ usmála se na ně Oyuki. „Ale začíná mi být trochu moc teplo a tak bych si už ráda vzala to přenášedlo.“
„Ano, samozřejmě,“ přikývl Profesor. „Tady máte, slečno, stačí říct „sníh“ a aktivuje se.“
„Děkuju.“ Oyuki dala Harrymu pusu na tvář a podala mu malou zkumavku naplněnou průhlednou tekutinou. „Ukaž jí tomu, kdo tě poslal, on už by měl vědět, co s tím.“
„Dobře,“ přikývl Harry. „Doufám, že se ti na ostrově bude líbit.“
„Určitě bude,“ přikývla Oyuki. „Nashledanou… sníh.“
„Co byla zač?“ zeptal se Profesor, když dívka zmizela.
„Jen holka, co potřebovala pomoct,“ usmál se Harry. „Ještě si někam před odletem musím zajít.“
„Připravím mezitím Zeppelin na náš odlet,“ přikývl Profesor. „Tak zatím, příteli.“
„Zatím,“ přikývl Harry.
Několik minut mu trvalo, než se mu podařilo vrátit zpátky do svatyně, kde se poprvé potkal s Kumem.
„Už jste zpátky?“ zeptal se překvapeně Kumo. „Nakonec jste se s tím neobtěžoval?“
„Ne, už jsem váš problém vyřešil.“ Harry vytáhl malou zkumavku, kterou dostal. „Poslal jsem ji na ostrov, kde nebude nikomu vadit, a řekla mi, abych Vám tohle ukázal.“
„Nezabil jste ji,“ usmál se Kumo. „Jen výjimečně vidím takový respekt k životu v člověku s Vašimi schopnostmi. Pojďte se mnou.“
„Proč?“ následoval Harry muže.
„Protože Vám uděláme tetování,“ usmál se Kumo. „Jenom malé a nebude to trvat dlouho.“
„A proč že mě budeme tetovat?“ zeptal se Harry s pobaveným výrazem na tváři.
„Kvůli tomu dárku, co Vám dala,“ vysvětloval Kumo. „Dala Vám trochu sebe samé a jediný způsob, jak to umím použít, je tetování. Bude se Vám hodit, budete odolnější vůči zimě a půjdou Vám lépe kouzla zaměřené na zimu a led.“
„A jak bude to tetování vypadat?“ povzdechl si Harry. Když je užitečné, tak si ho bude muset nechat udělat.
„Jakkoliv chcete,“ pokrčil rameny Kumo.
„Co takhle malá sněhová vločka?“ usmál se Harry. „Ta by se docela hodila.“
„Výborně,“ přikývl Kumo a vytáhl si nástroje. „Nebude to trvat dlouho.“
„Kde je?“ zeptal se, když bylo tetování hotové a on ho nikde neviděl.
„Trochu pohněte rukou,“ usmál se Kumo. „Je hrozně světlé, tak není vidět, pokud se od něj neodrazí v určitém úhlu světlo.“
„Aha,“ přikývl Harry a konečně si všiml malé světle modré sněhové vločky. „Děkuji.“
„Došlo k menšímu vedlejšímu účinku, který jsem nečekal,“ povzdechl si Kumo. „Vypadá to, že fakt, že Vám byla dána dobrovolně, zvýšilo její účinnost a… no… co kdybyste se podíval do zrcadla.“
„A co bych měl hledat?“ zíral zmateně Harry do zrcadla.
„Vaše vlasy,“ usmál se na něj slabě Kumo. „Některé prameny zbělaly.“
„A jo,“ přikývl Harry. „Ne moc, ale když o nich víte, tak jsou vidět.“
„Ano… no, za to se omlouvám,“ řekl Kumo a vytáhl malou krabici.
„To je v pořádku,“ pokrčil rameny Harry. „Už bych měl asi jít.“
„Ještě než půjdete, dovolte mi Vám předat toto,“ podal mu Kumo krabici. „Je zvykem hrdinu odměnit, předtím než odjede do západu slunce.“
„A co to je?“
„Je to krabice,“ usmál se Kumo. „A v ní je pár věcí, co by se Vám mohlo hodit.“
„A jakých věcí?“ ušklíbl se Harry.
„Další krabička,“ usmál se Kumo,“ ve které se každý den objeví kousek zlata ve tvaru rýžového zrna. Zrcátko, co Vám ukáže pravou podobu věcí, a malý šperk jménem magatama.“
„Děkuju,“ řekl Harry a vytáhl svoje zippo. „Profesore, přeneste mě nahoru.“
„Ne, já děkuji Vám,“ zašeptal Kumo po zmizení pana Blacka, „za to, že jste vyřešil náš problém a nechal ji žít.“

----------

Yuki Ga Furimasu = Sněží