1. Draci na scéně | Příběhy tří... ehm, čtyř kouzelníků

Z přikouzlených tribun, které tam předtím nebyly, na něho shlížely stovky tváří. Především ale na opačném konci ohrady byl maďarský trnoocasý drak. Dřepěl na hnízdě s vejci, křídla napůl složená, a valil na něj své žluté, zlovolné oči. Nestvůrný, šupinatý černý ještěr ani na chvíli nepřestal švihat trnitým ocasem, po němž v udusané zemi zůstávaly tři stopy dlouhé rýhy. Vtom davy znovu zaryčely. Harry nevěděl, zda jsou na jeho straně, ale nezáleželo mu na tom. Nastala chvíle pro to, aby udělal, co udělat musel... aby se absolutně soustředil na svoji jedinou šanci, kterou měl...

Pozvedl hůlku.

„Accio Kulový blesk!“ vykřikl z plných plic.

Čekal, a každá žilka v jeho těle jako by doufala a modlila se... Jestli to nevyjde... jestli Kulový blesk nepřiletí... připadalo mu, že všechno kolem sebe vidí přes jakousi průzračnou, mihotavou clonu podobnou oparu z vedra, takže ohrada s draky i stovky tváří kolem jako by se vznášely ve vzduchu...

            Úryvek z knihy Harry Potter a Ohnivý pohár

 

***

Nahoře v hledišti se Hermiona Grangerová zakousla do vlastní ruky, aby zastavila výkřik, který se jí dral z pusy. Harryho Accio nefungovalo. Proč nefungovalo? Vždyť ho přece cvičili a cvičili a cvičili, dokud si tím kouzlem nebyl naprosto jistý. Ale nefungovalo a teď tam chudák stál před tím neskutečně velkým drakem a vypadal ještě menší než normálně.

Celé hlediště bylo naprosto potichu; i Ronovi věčné stížnosti ohledně Harryho podvádění utichly, když uviděl, čemu Harry musí sám čelit, když v tom se najednou ozvalo:

„Vsadím se sto ku jedný, že to Potter buď vzdá nebo chcípne.“

Všechny pohledy ve studentské části hlediště se zaměřily na ušklíbajícího se Draca Malfoye. Zmijozelská část davu se zasmála a opět nastalo ticho. Harry pořád vyděšeně stál na místě. Zato Hermiona se rozhodla, že musí něco dělat.

„Mudlové mají takové rčení, Malfoyi,“ řekla tak nahlas, aby ji všichni slyšeli. „Je morálně nepřípustné dovolit, aby si ukřičený blbeček nechal svoje peníze. A sázet proti Harrymu je vždycky úplná blbost. Mám tady deset galeonů, které mi k ničemu nejsou, takže těch sto ku jedné beru. Pokud teda nehodláš vycouvat.“

„Samozřejmě, že ne,“ začervenal se blonďák.

„Super,“ ozval se Justin Flinch-Fletchley z řady před Hermionou. „Taky tady mám dvacet galeonů, které by se rády rozmnožily. Jestli jsem se za ty poslední tři roky tady něco naučil, tak to je, že Potter většinou vyhrává. Takže tu sázku taky beru.“

Malfoy si jen v duchu spočítal kolik je třicet galeonů v poměru sto ku jedné a zblednul víc, než normálně. Nervozitu se pokusil zakrýt naparováním. „Víte určitě, že si můžete dovolit tolik vsadit? Nebylo by lepší, kdybyste je radši použili na opravu těch zchátralin, kterým říkáte domov?“

„To zní jako fretka, která se snaží vyvlíknout z naší sázky, Malfoyi…,“ poznamenal Justin. Připomínka Dracovi proměny zásluhou hůlky profesora Moodyho byla jen třešnička na dortě. Justin už dlouho poslouchal, jak se Draco vychloubá Malfoyovic jměním, ale teď když věděl jak je na tom kouzelnická ekonomika a jaké jsou průměrné ceny v obchodech, by se, jakožto syn velmi úspěšných investičních bankéřů, klidně vsadil, že jeho rodina by tu Malfoyovu mohla skoupit hned několikrát. „Copak se děje? Nemáš na to, aby dostál svému slovu? Máš přece dost peněz na to, abys pokryl naše sázky, ne?“

„Samozřejmě, že mám dost peněz. Vašich ubohých třicet galeonů není nic oproti malfoyovic jmění.“

„Výborně,“ vložila se do toho Susan Bonesová a konečně odtrhla oči od Harryho dole v aréně. Cedric byl sice z Mrzimoru, ale Harry byl příjemný, milý kluk, na kterého si už nějakou chvíli dělala zálusk, a za žádnou cenu nenechá někoho jako je Malfoy, aby ho urážel. „Teď když o tom mluvíte, tak by se mi taky hodilo nějaké kapesné. Vsázím deset galeonů.“

Malfoyovic dědic pouze čím dál víc blednul, zatímco dav kolem na něj začal pokřikovat další a další částky.

 

***

´No, tak to je špatný,´ napadlo Harryho, zatímco se snažil zabránit tomu, aby se přede všemi pozvracel strachy. ´Dobře, Chlapče-který-přežil-dostatečně-dlouho-aby-byl-usmažený-na-škvarek, vymysli něco.´

Nic ho nenapadlo.

Sakra.

Jaká byla pravděpodobnost, že by Brumbál na škole dovolil uspořádat soutěž, kde by zabili soutěžící? Vypadalo to nepravděpodobně… ale zase je pravda, že ho tu málem zabili každý rok, od té doby co začal do Bradavic chodit, a tenhle rok ho někdo zapsal do turnaje, kde bylo, podle Hermiony, umírání úplně normální. Takže jo, vlastně by tady mohl umřít.

Drak zařval a pak to vypadalo jako by se na chvíli soustředil na část publika. Bestiin překvapivě čitelný výraz se pomalu změnil na něco, co Harry dokázal popsat jen jako zlověstný úšklebek.

~ Voníš jako Řečník, maličký. Rozumíš mi? ~

Harry překvapeně zamrkal. Draci mluví hadí řečí? ~Rozumím. ~ odpověděl ji obdobně.

Dračice zadupala nohama a napnula řetězy a rozzuřeně zařvala. ~ Takže tohle je nějaký druh soutěže? Zkouška pro tebe a ty ostatní? ~

~ Přesně tak, ~ odpověděl Harry a vyhnul se proudu plamene, který mu připadal dost špatně namířený.

~ Slyšela jsem, jak si někteří tví společníci v publiku sazí na tvůj úspěch proti mně, ~ řekla dračice, zatímco dál napínala řetězy a rozzuřeně řvala. ~ Jsou to hlupáci, samozřejmě; proti mně nemáš žádnou šanci… nicméně mě napadá jiné řešení. Na kolik si ceníš výhru? ~

~ Co tím myslíš? ~ zeptal se Harry a říkal si, proč se tyhle věci dějí pořád jen jemu.

~ Připadá mi, že budu potřebovat spoustu různých věcí, až se mí maličcí vylíhnou. Věcí, které mi žádný člověk dobrovolně nepřinese, ~ objevil se dračici v očích zlověstný plamínek. ~ Zato zlato vyřeší mnohé. ~

Harrymu se v hlavě roztočila všechna kolečka a skoro bezmyšlenkovitě se vyhnul dalšímu slabému proudu ohně. Opravdu mu ta dračice nabízela, že naschvál prohraje? Za peníze? Za kolik peněz? Rychle si spočítal, kolik má v trezoru zlata. Podle přibližné velikosti hromady v jeho trezoru, odhadoval, že by se mohl vzdát tak pěti tisíc galeonů a pořád by si mohl dovolit další tři roky v Bradavicích.

Ale neexistoval důvod, proč k tomu přistupovat jako pitomec. ~ 500 galeonů, ~ nabídl.

~ Ráda vidím, že někteří z vás lidí mají smysl pro humor, ~ zasmála se dračice. ~ Opravdu si myslíš, že mě přesvědčíš, že si svého života tak málo ceníš? Deset tisíc. A teď na mě něco hoď. ~

~ Přivolám ten kámen za tebou, ~ řekl Harry a pomalu se dostával do zápalu hry. “Accio kámen!” ~ Nejsem bohatý, já tolik peněz nemám. Jeden tisíc. ~

Dračice balvan ještě ve vzduchu zachytila předními tlapami, načež obrovský kámen hodila poblíž, ale ne moc blízko, Harryho.

 

***

Hermiona byla až moc vyděšená, aby se přidala k povzbuzování jako zbytek tribuny kolem ní. Kde se ostatní šampióni před drakem schovávali a útočili na draka ze skrytu, tam se mu Harry postavil zpříma a s drakem bojoval, zatímco se v podstatě dívali jeden druhému do očí.

Pomalu si začala uvědomovat, že dav kolem ní vlastně skandoval „Harry“ pořád dokola a dokola. I Mrzimorové, kteří si dříve vykřičeli hlasivky kvůli jejich spolužákovi Cedrikovi, teď povzbuzovali malého chlapce, který čelil obrovskému draku s takovým… stylem.

Kdo to byl a co udělal s Harry Potterem?

 

***

~ Tak jsme dohodnuti, ~ řekla dračice, načež se vyhnula kouzlu, které jejím směrem Harry seslal. ~ Dva tisíce pět set galeonů, deset velkých sudů Ogdenské starořežné, metrák papriček habanero a já tě nechám vyhrát. ~

~ Dohodnuto, ~ přitakal Harry. ~ Jak to uděláme? ~

~ Pošlu tvým směrem ohnivou kouli, ty ji přeskočíš a proběhneš mi pod nohama. Jakmile budeš pode mnou, udělej, jakoukoli světelnou show chceš, a já se postarám o zbytek. ~

Harry se vrhnul přes očekávaný proud ohně a celou silou se rozeběhl proti dračici. Jen tak ho napadlo, jestli právě teď nepáchá obzvláště promyšlenou sebevraždu. Sklouzl se širokou mezerou mezi předními nohami dračice, a jakmile byl pod jejím břichem, seslal to nejsilnější Lumos, jaké zvládnul.

 

***

Hermiona byla na chvilku oslepená náhlým zábleskem světla. Když se jí po chvíli vrátil zrak, uviděla, jak uprostřed arény leží povalená dračice, s jazykem visícím z tlamy ven a se škubajícíma nohama trčícíma k nebi.

„Potter toho draka sejmul!“ zakřičel Justin.

„Zatraceně, fakt že jo,“ přidal se k němu Ron a rychle si stoupnul na nohy.

Jako jeden se celé hlediště zadívalo na dědice Malfoyů. „Zaplať.“

 

***

Harry vstal ze země. Asi si musel při tom sklouznutí udělat něco s nohou, protože ho šíleně bolela, když se na ní postavil. Dokulhal k hnízdu a natáhl se pro zlaté vejce.

V momentě až šíleně podobném jeho prvnímu ročníku, zjistil, že se vejce začínala líhnout. Nejdřív se vylíhlo jen jedno a z tvrdé skořápky na něj vykoukla malá hlavička a zadívala se mu do očí. Ale než se nadál zíralo na něj pět malých dráčků a šveholilo podivné tóny, stejně jako Norbert před třemi lety. Až teď si uvědomil, že to šveholení zní, jako žvatlání dítěte. Proč si toho nevšiml u Norberta?

Postupně mu došlo, že způsob jakým na něj těch pět malých dráčků zíralo, nemůže být dobré znamení a opatrně vytáhl zlaté vejce z hromádky rozbitých skořápek, obratně se vyhýbajíc malým plamínkům, které vytvářeli dráčci mezi šveholením. Harry pak dokulhal k dračici, která pořád dramaticky poškubávala nohama.

~ Trochu přehráváš, ~ syknul Harry.

~ Vůbec nemáš smysl pro dramatično. Nezapomeň tomu rudochlupatému sluhovi dát moji odměnu, ~ řekla přezíravě. ~ Řekni mu, že je to pro Kisku. Ví, kdo to je. ~

~ Jo, jasně. Vylíhla se ti vejce, ~ informoval Harry stále přehrávajícího draka.

~ Výborně, možná že mně díky tomu sluhové dostanou rychleji domů. ~

Harry potřásl hlavou a došel k porotě, kde nad hlavu zvedl vejce, aby ukázal, že úkol splnil.

Potom co napočítal do tří, se Harry otočil a odkulhal k východu z arény, odkud na něj šokovaně zírala madam Pomfreyová spolu s ostatními šampióny. Na tribunách bylo absolutní ticho.

„Co?“ zeptal se.

A dav začal šílet.

 

***

Barty Skrk mladší stál ve své skrýši pod tribunami a na svém vypůjčeném obličeji měl výraz naprostého šoku. Když Potterovi navrhl, aby využil svých předností, tak si myslel, že ten kluk třeba naskočí na svoje koště a předvede něco z toho talentu, o kterém všichni mluví.

Ale tohle? Potter se s tím drakem popral a vyhrál?

Jak to bylo vůbec možné?

Maličká zrádná část jeho mysli se zamyslela nad tím, jestli by tohle pouze s hůlkou zvládl i jeho pán. Rychle tuhle myšlenku zavrhl; jak ho vůbec mohlo napadnout o svém pánovi pochybovat?

„Dobrý den, pane profesore…“

Skrk ztuhl a proklínal se za to, že ještě neuměl perfektně ovládat Moodyho oko. Ta zatracená holka ho zase našla.

„Dobrý den, slečno Gwinnová,“ řekl, přičemž se snažil vymyslet způsob jak tenhle rozhovor co nejrychleji ukončit. „Potter se při úkolu řádně předvedl, nemyslíte?“

„Hmm?“ zeptala se studentka sedmého ročníku Mrzimoru, zatímco si její levá ruka pohrávala s výstřihem její blůzky. „Už to skončilo?“ Hope Gwinnová si pomalu olízla horní ret. „Já jsem Vás celou dobu hledala…“

Za jeho život Barty Skrk litoval mnoha věcí. Litoval, že ho chytili při útoku na Longbottomovi, litoval, že zklamal svého pána, litoval faktu, že Alastar Moody se očividně vyspal s každou ženskou v okolí, ale nejvíc ze všeho litoval toho, že staré známé rčení „holky žerou jizvy“ se ukázalo až děsivě pravdivé – alespoň se tak dalo usuzovat podle několika studentek sedmého ročníku, a to obzvlášť téhle.

I když i tato skutečnost rychle upadala v zapomnění, když vyděšeně zjistil, že jeho tělo pod vlivem lektvaru reaguje na mladou ženu úplně stejně, jako by reagoval originál, a to bez ohledu na to, že sám Barty dával přednost druhému pohlaví.

 

***

Charlie Weasley vešel zaměstnaneckým vchodem do srubu, kde se ukrývaly kanceláře dračí rezervace. Už to byl týden, co spolu s ostatními přivezl dračice a jejich snůšky zpátky z toho pitomého turnaje, a draci se ještě pořád nesrovnali.

Všichni nadřízení tvrdili, že draci mezi sebou nekomunikují, ale hned jakmile se dračice vrátily do rezervace mezi ostatní draky, tak se všichni začali chovat stejně nepřátelsky. Každý pitomec mohl vidět, že se mezi sebou draci bavili a že nebyli zrovna nadšení vývojem událostí… všichni až na Kisku, která se z nějakého důvodu zdála být se sebou nad míru spokojená. A to i víc, než by čekal od čerstvé matky s dráčky poletujícími kolem.

Už to samo o sobě bylo zneklidňující.

Zrzek se zastavil přede dveřmi ředitelky rezervace a zaklepal.

„Chtěla jste mě vidět, šéfko? Kiska se pořád chová podivně, i oproti normálu. Zato má rozkošná mrňata.“

„Skoro nikdy vás nechci vidět, Weasley,“ odpověděla suše Constance Beaumontová. Byla to postarší čarodějka, která se většinu století živila jako chovatelka draků, a měla jizvy, které to dokazovaly. Všichni chovatelé v rezervaci ji respektovali a víc než jen pár z nich se jí taky pořádně bálo. „Na druhou stranu skřeti od Gringotů,“ mávla rukou směrem k malému stvoření v gringotské uniformě, „se vás nemůžou dočkat.“

Skřet vzhlédnul k Charliemu. „Vy jste Charlie Weasley?“

„Ano?“ odpověděl Charlie obezřetně. Se skřety moc zkušeností neměl, koneckonců jejich rodina měla málokdy dostatek zlata na to, aby to vyžadovalo cestu k trezorům. Skřet k němu natáhl ruku se zdobenými deskami, které obsahovaly několik pergamenů. „Podpis na konci strany jedna, sedm a devět. Iniciály do okénka na straně tři, čtyři, deset a čtrnáct.“

„Co to je?“ zeptal se Charlie skřeta. Nebyl ochotný podepsat něco, co mu pod nos strčil nějaký skřet, a to i když na sobě měl gringotskou livrej.

„Copak neumíš číst, člověče?“ ušklíbl se skřet. „Byl jste určen jako zástupce dračice Kisky a jako takový mi musíte podepsat převzetí jejího dárku.“

Beaumontová a Charlie se po sobě při zmínce Kisčina jména podívali. Kdo by posílal dárky dračici? Charlie se potom zadíval do papíru v ruce.

„Dva a půl tisíce galeonů, deset velkých sudů Ogdenské starořežné a metrák habanero papriček? Kdo by to Kisce posílal? Kde to je? Nic Vám nepodepíšu, dokud to neuvidím.“

„Já nevěřím vlastním uším, člověk s mozkem,“ řekl skřet s malým náznakem respektu. „Je to venku.“

Charlie a Beaumontová šli za skřetem ven před srub a tam uviděli velkou truhlu a zbytek Kisčiných „dárků“ pod dohledem čtyřech strážních trolů. „To jako vážně?“ zeptal se zrzek. „Někdo poslal dárky dračici?“

„Mě nezajímají klientovi důvody,“ odvětil skřet. „Pokud má zlato, tak doručuju. Podepište mi tu fakturu, člověče, nemám na to celý den.“

 

***

Nakonec bylo k přenesení všech věcí ke Kisčině jeskyni potřeba všech chovatelů. Částečně z toho důvodu, že kdyby donáška neproběhla okamžitě, tak by byly na celou rezervu uvaleny různé pokuty, ale hlavně to bylo z důvodu, že to bylo poprvé, co nějakému drakovi něco doručili a všichni chovatelé byli zvědaví, co se bude dít dál.

Venku před jeskyní Charlie zkontroloval, že je všechno na místě, a pak si k puse zvedl dračí píšťalku a zapískal, tak hlasitě, jak jen mohl. Z nástroje se ozval příšerný mlaskavý zvuk kuchání krávy. Všichni chovatelé ten zvuk nesnášeli, ale byl to jediný známý způsob, který zaručil, že k vám draci bez prodlení přiběhli… nebo spíše přiletěli.

Už po pár vteřinách se Kiska spolu s dalšími draky z rezervy objevila u ústí jeskyně.

Charlie nemohl uvěřit vlastním očím, když obrovská dračice zahlédla svoje dárky. Při pohledu na zlato a další věci, začala v podstatě poskakovat na místě nadšením. Nadšený drak? Tak teď už viděl všechno.

Kiska zaúkolovala ostatní draky odnášením jejího pokladu do jejího doupěte, když v tom si povšimla postávajících chovatelů. Chvíli na ně hleděla a nakonec hlavou trkla do jednoho z menších draků, který právě v hubě odnášel sud s ohnivou whisky. Samec se podrobil větší samici, položil sud k jejím nohám a pak odešel do jeskyně za ostatními.

Trnoocasá dračice pak zvedla whisku do své tlamy a došla k hloučku chovatelů, kde se zastavila těsně před velmi zmateným Charlie Weasleym. Sotva Charlie zaregistroval na svém obličeji její teplý vlhký dech, tak mu dračice vyplivla sud whisky do náručí, což Charlieho odhodilo dozadu na další dva chovatele. Společně se pokusili udržet šílenou váhu dřevěného sudu plného dvouseti litrů ohnivé whisky, až nakonec k nim přiskočili další chovatelé a společně sud postavili na zem, zrovna v čas aby viděli, jak Kiska trnoocasá zmizela ve své jeskyni.

„Co,“ zeptal se všech přítomných Charlie, „se to ksakru právě stalo?!?“

„Nevím jistě, Weasley,“ odpověděla Constance Beaumontová hlasem plným úžasu a zmatení, zatímco dál pozorovala ústí jeskyně. „Ale řekla bych, že Vám právě dala dýško za dobře odvedenou práci.“

Svoje rozčarování nad chováním draků sešlí chovatelé vyřešili léty prověřeným způsobem. Popíjeli ze sudu ohnivou whisky, dokud je už dál nezajímalo, že jsou ohledně něčeho zmatení.

 

***

~ Dobré ráno, ~ ozval se hlas, čímž dračici probudil ze spánku a uvítal ji v její nejnovější kocovině. ~ Jste prosím Kiska, trnoocasá? ~

Kiska otevřela jedno oko podlité krví a na mluvící postavu poslala proud ohně.

~ Ano, ~ řekl hlas znuděně. ~ Ohromující. A teď; jste Kiska, nebo ne? ~

Trnoocasá dračice teď už otevřela obě oči, ignorujíc příšernou bolest hlavy, a před sebou uviděla poněkud ohořelého opeřeného plaza, co jí pozoroval takovým tím podivně nemrkajícím pohledem svého druhu.

~ Pardon, ~ zasyčela Kiska. ~ Měli jsme včera malou párty a takhle zrána jsem trochu rozlámaná. ~

Had zakroutil hlavu tak, jak to u jeho druhu znamenalo pokrčení ramen. ~ Tím jsme si prošli všichni. Jmenuji se Aljandro Q. Emplumada a pracuji pro „Novinky kouzelnického světa“. ~

To přitáhlo Kisčinu pozornost. Novinky kouzelnického světa byl prvotřídní magazín pro všechny nelidské uvědomělé tvory v Evropě, dostupný ve všech formách, které by daní tvorové mohli potřebovat. Obsahoval všechny zprávy, o které by se mohl kdokoliv z kterékoli kouzelnické komunity zajímat. Dělat s Novinkami rozhovor byla ohromná čest.

Kisčinu pozornost přitáhlo lehké zakašlání; po plazově levici našla rozpačitého Yetiho, pobaveného hipogryfa, středně velkou akromantuli s růžovou mašlí hned vedle levé čtveřice očí a malého nechlupatého člověka, co si něco zběsile psal do notesu.

~ Máte s sebou doprovod? ~

Had opět zakroutil hlavou/pokrčil rameny. „Novinářský tým. Já umím dračím a yetím jazykem, támhle Ming mluví hadí a hipogryfí řečí, Pírko mluví Yetí a akromantulí řečí a Missy po hipogryfském a lidském. Ten s notesem je náš šéf, Xenofilius Láskorád. Vlastní vydavatelství Láskorád a také i Novinky. ~

~ Člověk vlastní a vydává Novinky kouzelnického světa? ~

~ A taky asi ještě tucet dalších velkých publikací pro uvědomělé tvory. Dokonce má i noviny zaměřené na lidi, ale to je spíš podivný koníček, kterým zabavuje sebe a svoje mládě… Tak a teď k lidskému Turnaji tří kouzelníků; co se opravdu stalo, když jste se postavila Chlapci-který-přežil?~

~ No, ~ začala Kiska. ~ To je celkem zajímavý příběh…~

 

***

„Dvacet sedm tisíc galeonů?“

„Dvacet sedm tisíc dvě stě,“ opravil Draco svého otce potichu.

„A jak přesně,“ zeptal se Lucius běsnící vztekem, „se ti povedlo zadlužit se o dvacet sedm tisíc dvě stě galeonů?“

„Podle tvého nakázání, jsem se snažil podkopat Pottera s Brumbálem, jak se jen dalo, otče,“ odpověděl Draco, zatímco v hloubi duše toužil, aby mohl být kdekoliv jinde, než právě teď před jeho rozzuřeným otcem. „A na prvním úkolu jsem uviděl příležitost, jak Pottera ponížit. Jen tam tak před tím drakem stál a vypadal, že každou chvíli omdlí… tak jsem…“

„Tak jsi co?“ vyštěknul Lucius.

„Tak jsem řekl, že se sto ku jedné vsadím, že se vzdá nebo umře,“ přiznal Draco. „Nemyslel jsem si, že by to někdo přijal, chci říct, Potter tam jen tak stál a vypadal, že se každou chvíli počůrá strachy. Potom ta jeho ochočená mudlovská šmejdka řekla, že by nebylo správné mi nechat moje peníze, a vsadila deset galeonů.“

Lucius zavřel oči a pomalu napočítal do deseti, přičemž si ne poprvé říkal, jestli nejlepší část jeho syna nestekla v noc jeho početí Narcisse po stehně. „Dobře,“ povzdychl si. „To je tisíc. A kde se vzal ten zbytek?“

„Další mudlovský šmejd, tentokrát z Mrzimoru, řekl, že se naučil nevsázet proti Potterovi. Vsadil dvacet.“

„Čímž začal vlnu sázek, že ano?“

Mladší Malfoy byl najednou nesmírně zaujatý svými botami. „Ano, otče.“

„A proč si myslíš, že zaplatím, co způsobila tvoje pitomost?“

Draco nahlas polknul. „Když jsem nemohl dostát svému slovu, tak se objevily výhrůžky, že dojdou za Věštcem a zpochybní čest Malfoyovic rodiny.“

Lucius se zničeně zahleděl na Draca a pomalu mu začalo cukat levým obočím. Aristokrat vytáhl měšec s mincemi a předal ho svému synovi. „Dobře. Myslím, že není třeba říkat, že příštích pár let nemáš očekávat kapesné.“

„Otče!“ křiknul Draco, vyděšený myšlenkou odstřihnutí od rodinných trezorů.

„Věřím,“ pokračoval Lucius, ignorujíc chlapcův výbuch, „že budeš pokračovat v nám přiděleném úkolu ve škole podkopat důvěru v Brumbála a Pottera?“

„Samozřejmě, že ano, otče,“ odpověděl Draco, znepokojený myšlenkou, že si jeho otec myslí, že by zanedbával svoje povinnosti k rodině. „Už mám prohnaný plán, jak Pottera ztrapním na vánočním plese. Přece jenom jsem tvůj syn.“

„Ano,“ přikývl Lucius roztržitě, zatímco se snažil nemyslet na to, co by u jeho syna mohl být „prohnaný plán“. „já vím. I navzdory všem očekáváním, to potvrzují všechny čtyři testy otcovství.“